Včely

Někdy nás život pěkně překvapí. Tolik se snažíme, ale štěstí se nám vyhýbá. Děláme něco špatně? Od dětství se přece učíme dělat věci správně, tak jak nám to nařizují běžná zažitá pravidla. Neodmlouváme, protože se to nedělá. Nejsme hluční, protože to není slušné. Posloucháme, protože poslouchat se musí…

bruzkova logo

A tak místo odmlouvání neříkáme svůj vlastní názor, možná není správný. Pro jistotu raději nemluvíme vůbec. Nezpíváme si, nejspíš to ani neumíme, vždyť nejsme zpěváci. Nesmějeme se, protože bychom tím mohli rušit ostatní. Ale něco umíme přece jen dobře. My umíme poslouchat! Umíme poslouchat ostatní, protože oni vědí vždycky všechno lépe než my sami. Tak to je, tak to chodí. Ten kdo má víc než my, má se líp. To je jasné. To přece musí být pravda. Ale jak to udělal?

1

Vybavila se mi jedna historka z dětství. Myslím, že jsem chodila tak do druhé třídy a měla jsem kamarádku, se kterou jsme rády rozumovaly. Rozuměly jsme si. Její dědeček měl rozlehlou zahradu se sadem ovocných stromů a včelínem. Když jsme tam občas zavítaly zadní brankou, přišlo mi to úžasné. Připadala jsem si jako v jiném světě kouzelného klidu a krásy. Zahrada byla svěží, kolem plotu rostlo kapradí a v korunách ovocných stromů bzučely včely. Často jsme je pozorovaly a vnímaly paprsky slunce, které prosvítaly přes košaté bzučící koruny poletujících včel a zrcadlily se na posečené trávě. Zvláštní hra stínů odrážející život, světlo a pohyb. Při pozorování stromů a včel nás napadaly všelijaké myšlenky a zajímavé otázky týkající se smyslu života, příčin a následků, vesmíru…

2

Jednou jsme se také sešly na zahradě, tentokrát jsme však byly naštvané na celý svět. Nevím přesně, co se tenkrát stalo, ale stěžovaly jsme si navzájem, jak nás doma všechno štve. Zlobily jsme se na rodinu a zároveň jsme byly smutné. Doma se nám nelíbilo, probraly jsme kdeco a všechno bylo špatně. Zkrátka úplně na nic. A tak jsme si řekly, že z domu utečeme. Byly jsme přesvědčené, že někde jinde nám bude lépe. Přicházela však doba oběda a my jsme ho nechtěly minout. Měly jsme hlad. Dohodly jsme se proto, že utečeme až po obědě. Rozloučily jsme se a smluvily si, že po obědě přijdu k ní.

3

Oběd byl dobrý. Jedla jsem pomalu a vychutnávala si každé sousto. Když tu mě napadlo, že je to zřejmě můj poslední oběd doma. ‚Kde teda budu obědvat příště?‘ přemýšlela jsem tiše. Trochu mne to znejistělo, ale pak jsem si řeka, že jsme se přece už domluvily. Musíme to dodržet.

4

Po obědě jsem vyrazila ke kamarádce. Bylo teplo, měla jsem na sobě jen krátké tričko a lehké kalhoty. Kamarádka mne už nadšeně očekávala. „Říkala jsem si, že bychom si měly vzít s sebou něco na cestu,“ řekla a ukázala mi krásnou plechovou krabičku od sypaného čaje, který prý dostala její babička od sestry z města. „Čaj v ní už není a tak mi jí babička dala,“ pokračovala. „Napadlo mě, že si do ní dáme cukr.“ „To je super nápad! Musíme mít něco na cestu,“ souhlasila jsem. Stály jsme zrovna v kuchyni. Kamarádka otevřela víko barevné plechové dózy, která se mi tolik líbila. Ještě nikdy jsem nic tak krásného neviděla. Pak otevřela kredenc a z poličky vytáhla otevřenou krabici s kostkovým cukrem. Rychle jsme se k ní vrhly a dózu od čaje jsme nacpaly kostkami cukru až po okraj. Byly jsme tolik nervózní, měly jsme obavy, aby nás při tom nikdo nechytil. Nikdo nesměl překazit náš plán! V tichém odpoledni se však kuchyní rozléhal jen tikot nástěnných hodin visících nade dveřmi. Dózu s kostkovým cukrem jsme rychle zavřely a zbytek vrátily na původní místo v kredenci. Před cestou jsme se ještě trochu napily vody z kohoutku a pak jsme vyrazily.

5

Běžely jsme zahradou mezi ovocnými stromy kolem úlů, co nám nohy stačily a přály si nepotkat dědu, který se o včely staral. Podařilo se. Nepozorovaně jsme proběhly zahradou, zavřely za sebou zadní branku a přeběhly škvárovou cestu do lesíka za zahradou. Tam jsme se zastavily, vydýchaly a pak vyšly na zalesněný kopec v Pinduli jak se tomu lesíku říkalo. Když jsme byly nahoře, otočily jsme se zpět a pohlédly na zahradu pod kopcem. Zdálo se mi, že slyším bzučení včel.

6

Chvíli jsme mlčky postály a tu dívajíc se jedna na druhou nás napadlo, jestli to byl opravdu dobrý nápad. Už se nám tolik nechtělo. A tak nás napadlo, že si uděláme malou přestávku a ještě vše pořádně promyslíme. Přeskočily jsme úzkou strouhu s potůčkem, který odděloval pole od lesíku, vybraly místo, ze kterého jsme dobře viděly na náš i její dům se zahradou a posadily se mezi nízké keře. Seděly jsme tam dlouho a povídaly si o všem možném. Měly jsme v sobě zvláštní pocity. Pořád jsme byly naštvané, doma se nám už nelíbilo. Byly jsme přesvědčené, že všude jinde musí být líp. Na druhou stranu pohled na nedaleký domov nás těšil. Pořádně jsme si znovu a znovu postěžovaly a řekly si, že tam ještě chvíli zůstaneme. Když nám došla všechna slova, mlčky jsme hleděly na vysoké kaštany v lese, na ptáky hopsající po větvích a na cestu kolem školy vedoucí k našemu domu vzdálenému asi dvě stě metrů. Nemohly jsme se rozhodnout. Utéct nebo zůstat?

Tak víš co? Dáme si cukr,“ řekla kamarádka a otevřela krásnou plechovou dózu. Jak skvělý nápad! Každá jsme si vzala dvě kostky a ona plechovku zase zavřela. Jenže ani posilněné cukrem jsme se nedokázaly rozhodnout. A tak jsme si vzaly další a další až jsme snědly úplně všechno. Dostaly jsme žízeň. Chvíli jsme tam ještě zůstaly, pak se podívaly na prázdnou dózu a usoudily jsme, že bez zásob přece nikam jít nemůžeme.

Tak víš co? Utečeme někdy jindy,“ řekla kamarádka a já jsem radostně souhlasila: „Jó, necháme to na jindy, mám žízeň.“ „Já taky,“ přikývla kamarádka. V mžiku jsme vstaly, seběhly z Pindule dolů a zastavily se až u branky do zahrady. Kolem úlů se rojily včely a jejich hlasité bzučení se rozléhalo prostorem. Ze včelína vyšel děda a nám nevadilo, že nás zahlédl. Podívaly jsme se na sebe, zasmály se, rozloučily se a obě se rozběhly do našich domovů.

Když jsem za sebou zavřela bránu na dvorek, pocítila jsem úlevu a radost z toho, že jsem zase doma. Všimla jsem si ptáků sedících na střeše a starého šeříku se srdcovými listy. Běžela jsem k venkovnímu kohoutku s tekoucí vodou a hltala ji plnými doušky. Voda byla příjemně studená a zahnala mou žízeň po tolika kostkách cukru. Posadila jsem se na betonový okraj pařeniště, kde zrovna dozrávala červená rajčata s hlávkovými saláty a pocítila vděčnost za to, že jsou naše…

A tak si říkám, že i dnes se možná díváme na věci zkresleně. Mnohdy posloucháme víc ostatní než sebe a srovnáváme svůj život s těmi, kteří se podle nás mají lépe. Chtěli bychom se mít taky tak, ale nevíme jak na to. Jsme nespokojení a stěžujeme si. Zaměřujeme svou pozornost na věci, které nás trápí a tím si ubíráme energii a radost z toho, co dobrého ve svém životě máme. Když se nacházíme v proudu negativních myšlenek, nedokážeme ocenit věci, které jsou skvělé, a které nám pomáhají projevit naše skutečné já. Abychom se mohli mít lépe, musíme být nejprve vděčni za to, co už máme. Všímat si toho a uvědomit si, co je v našem životě skvělé. Když pocítíme vděk za to jací jsme, zjistíme, jak dobře se máme. Dobré přitahuje dobré. Pokud zaměříme pozornost na sebe, na svůj život a na naši roli v něm, pak pochopíme tajemství úspěchu a štěstí.

Venku dnes svítí slunce a kvetoucí keře jsou plné bzučících včel. Dívám se do koruny vysoké třešně a pozoruji s jakou pílí a lehkostí přelétají včely z jednoho květu na druhý. Bzukot se prolíná s vůní bělostných květů na větvích, s nimiž si pohrává větřík. A já cítím vděčnost jako tenkrát, sedíc na okraji pařeniště s hlávkovými saláty a červenými rajčaty…

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353