Stejně jako v prvním díle nezvykle otevřeného rozhovoru s publicistou a spisovatelem Miroslavem Graclíkem, tak i v jeho pokračování, se dotkneme ožehavých témat, která hýbou bulvárem v naší zemi. Co si Graclík myslí o mediálním magnátovi a televizním moderátorovi Jaromíru Soukopovi? Jak je to se lží v bulvárních médiích? Jak se vyrovnává s pokládáním těžkých otázek v rozhovorech slavným lidem? A je něco, na co by se sám nikdy nezeptal?
Působil jste jen v bulvárních médiích, normální novinařina vás nebavila?
Z vaší otázky cítím určité pohrdání bulvárem, ale psát bulvár je těžší než takzvané seriózní články. Mě bulvár bavil a v podstatě dodnes baví. A nejsem sám. Jak ukazují prodeje bulvárních novin a časopisů i čtenost bulvárních portálů, baví většinu tohoto národa. Všichni sice tvrdí, že bulvár nečtou, ale všichni znají kauzy, o kterých se v něm píše a jsou schopni si je vybavit i po letech. Denně u nás čtou bulvár asi dva miliony lidí, což hovoří za vše. Navíc bulvár přináší mezi články o soukromí hvězd, sportem a vtipem s odhalenou slečnou, spoustu právních a jiných poraden a rad. Smysl bulváru je zábavně-edukativní s určitým stupněm zákaznického servisu. Zdarma pomáhá obyčejným lidem, vysvětluje jim nové zákony, radí, na co mají právo atd. Vzpomeňte si, jak skvěle jel Blesk proti takzvaným šmejdům… Všechny možné poradny má například Blesk opravdu velmi dobře zprodukované.
Proč jste nakonec z Blesku odešel?
Mého tehdejšího šéfa Františka Nachtigalla oslovil podnikatel Sebastian Pawlowski s nabídkou, aby z jeho Nedělního Aha! udělal bulvární deník, konkurenci Blesku. František mi v něm nabídl šéfování oddělení společnosti, které dělalo i titulní strany. Lákalo mě vyzkoušet si něco nového, postavit tým lidí a dělat nový deník podle svých představ. Tenkrát nás odešlo z Blesku zakládat deník Aha! asi devatenáct. Byla to dobrá zkušenost, a i když je Blesk pořád moje srdeční záležitost, odchodu z něj nelituju. Po pár letech tehdejší vydavatel Blesku, švýcarská firma Ringier, deník Aha! koupila, a já se tak na čas zase vrátil do Ringieru. Tenkrát si ale ještě Blesk s Aha! konkurovali, a jeden tým redaktorů nepsal pro oba deníky tak, jako je tomu dnes.
A pak už přišla Sedmička?
Ještě ne. Když z Aha! odcházel František Nachtigall a nastoupil nový šéfredaktor, odešel jsem na volnou nohu psát knížky. Nemám rád intriky a lži a lidem, kteří je praktikují to umím dát velmi rychle a razantně najevo. Asi dva roky jsem psal knížky a pak mi opět zavolal František Nachtigall a nabídl mi místo šéfredaktora nového společenského časopisu Sedmička, který chtěl začít vydávat Jaromír Soukup. Opět jsem stavěl tým lidí a vymýšlel časopis, konkrétně týdeník, což jsem ještě nikdy nedělal, takže další skvělá příležitost a následně i zkušenost.
V čem si myslíte, že byl hlavní úspěch Sedmičky?
Cena deset korun, televizní program, zpočátku dobrá televizní reklama a skvělý obsah. Nic jsme neopisovali a oproti jiným redakcím s třetinou lidí vytvářeli vlastní obsah a kauzy. Navíc jsem jako milovník sedmdesátých a osmdesátých let vsadil na herce a zpěváky těch let, o kterých tu tenkrát nikdo nepsal. Byla to trefa do černého a dnes se po Sedmičce opičí většina časopisů. Dokonce vycházejí různé retro speciály a hvězdy těch let prožívají v printových i internetových médiích velký comeback. Ten čtenářský hlad nejlépe ilustruje fakt, že zpočátku byl o Sedmičku takový zájem, že tiskárna dokonce nestíhala navyšovat tištěný náklad a časopis byl v některých trafikách nedostatkové zboží…
Proč jste se Sedmičky nakonec odešel?
Stěžejní roli sehrály vážné osobní důvody, které jsem musel nečekaně ze dne na den řešit. Nebylo jiné cesty, jinak bych v Sedmičce ještě nějaký čas byl, i když se tam čím dál víc začaly objevovat stejné problémy jako před lety v deníku Aha! po odchodu Františka Nachtigalla. A já jsem na křiváky, kteří intrikují opravdu silně alergický. Než jsem ale začal přemýšlet nad odchodem, Osud situaci vyřešil za mě a já v podstatě neměl na výběr. Ze dne na den jsem musel přesídlit z Prahy do Beskyd.
Není vám to líto?
Není. Za ten rok a půl beskydského života jsem posbíral spoustu nových zkušeností a myslím, že se do Prahy, a třeba i k šéfování nějakého časopisu, vrátím.
Jak vzpomínáte na vydavatele Jaromíra Soukupa?
V dobrém. Myslím, že jsme se vzájemně respektovali. Kdyby se mi v jeho vydavatelství nelíbilo, tak bych v něm nebyl. Nemám rád lidi, kteří někde pracují, berou za to slušné peníze, a když odejdou nebo jsou odejiti, tak všechno pomluví. Tím jen ukazují, jak jsou hloupí, když pracovali někde, kde bylo všechno špatně.
Dovolte mi tedy otázku: Jak se vám líbí Jaromír Soukup jako moderátor?
Myslím, že ten, kdo mu říká, že je skvělý moderátor, by mu měl přestat lhát. To je ale pouze můj osobní názor jako diváka, nejsem televizák ani odborník, abych to mohl profesionálně hodnotit. Problém miliardářů je v tom, že mají obrovské ego a žijí ve své bublině obklopeni lidmi, kteří to s nimi za ty roky umí. Mají je takzvaně otočené kolem prstu a říkají jim jen to, co vědí, že chtějí slyšet. Nejsem si jistý, že by Mirek Soukup unesl od svých nejbližších spolupracovníků pravdu, která by zcela nekorespondovala s jeho názorem. Na druhou stranu mu fandím v boji s Českou televizí, protože jsem stoprocentně přesvědčen o tom, že má ČT transparentně zveřejňovat všechny své smlouvy, protože je financovaná z našich peněz. A komu se to nelíbí, ať s ČT nespolupracuje, vždyť tu máme spoustu soukromých televizí, kterým je možno vyrobené pořady prodávat, aniž by veřejnosti bylo cokoliv do toho, za jakou cenu to dělá.
O bulváru se často rozšiřuje, že lže. Setkal jste se někdy s vylhanými informacemi? A publikovaly se?
To je věc morálky, cti a charakteru každého redaktora. Bulvár má rád příběhy a proto je potřeba informace při psaní přetavit do příběhu, který se bude dobře číst a chytne čtenáře za srdíčko. Základní informace ale musí být vždy pravdivá. Měl jsem v Sedmičce redaktorku, která si s tím až tolik hlavu nelámala a proto jsem její články četl zvlášť pečlivě a když jsem v nich objevil věty, které vybájila, vymazal jsem je, nebo jí vrátil článek s připomínkami k přepsání. Na druhou stranu se samozřejmě může stát, že publikujete lež, protože to, že to je lež se ukáže až později. Kdysi jsme v Aha! napsali, že zpěvačka Leona Machálková čeká miminko. Leona se zlobila, informaci dementovala a až po několika měsících přišel redaktor s tím, že informátorovi špatně rozuměl a spletl si tenkrát přítelkyni Karla Gotta Macháčkovou se zpěvačkou Machálkovou. Takovouto stupidností jsme publikovali lež a přišli o prvenství přinést informaci, že Mistr bude potřetí tátou. U čtvrtého dítěte jsme už nic nepopletli a oznámili to světu jako první, z čehož mohla konkurence puknout vzteky. (smích) A pak jsou různé bezvýznamné lži a nepravdy, na kterých se novinář domluví s dotyčným umělcem, o kterém píše, že by se mu na vystavění příběhu hodilo, kdyby tam napsal něco, co zrovna pravda není, ale nikomu to neublíží… Myslím, že párkrát takto ve svých textech »zalhal« každý.
Je pravda, že celebrity donáší informace na své kolegy výměnou za pozitivní články o nich samých?
Některé celebrity to tak dělají, ale zdaleka se to netýká všech. Dělají to buď málo známí umělci, kteří se chtějí prosadit, tedy především proslavit, a nebo umělci, kteří mají s dotyčným novinářem kamarádský či přátelský vztah. Když jdu na kafe, oběd nebo večeři se zpěvákem, se kterým se znám řadu let, tak spolu sice probereme jeho práci, ale spoustu věcí si řekneme i o jeho soukromí, kolezích a probereme i drby… Potom už jen záleží na mě, zda si to všechno nechám pro sebe, a nebo mu zavolám a domluvím se s ním, že z toho něco napíšu.
Jako bulvarista se ve svých interview často ptáte lidí na věci, které jsou v běžném rozhovoru tabu. Mám na mysli peníze, vztahy, smrt, nevěry, potraty i třeba jaké nosí spodní prádlo. Přijde vám to normální? Proč? Z jakého titulu si myslíte, že máte právo se na takové věci vůbec ptát?
Každý se může zeptat na cokoliv a na zpovídaném je, jestli a jak odpoví. Hodně záleží jak se člověk zeptá. Nejen jak otázku zformuluje, ale i v jaký okamžik ji položí a jakou při tom bude mít intonaci. Pro mě je nejtěžší se někoho ptát na podrobnosti krátce poté, co mu zemřelo dítě. Nemám rád ani otázky na nemoci, pokud vidím, že má dotyčný problém o své nemoci a stavu hovořit. Na druhé straně nezapomínejte, že umělci jsou osoby veřejně známé a mají trochu posunuté hranice, takže většinou odpoví i na citlivější otázky. Například zpěvák Arnošt Pátek umíral na rakovinu tváře, přišel o nos i oko, šel jsem na rozhovor s ním poměrně vynervovaný. On ale o léčení i všech strastích hovořil velmi otevřeně a nakonec mě ještě povzbuzoval, ať se neostýchám na cokoliv zeptat. Koneckonců, kamarádky v cukrárně nebo chlapi v hospodě se mezi sebou zcela normálně baví o tom, kdo byl komu nevěrný, nebo jaké nosí spodní prádlo apod. a proto nevidím žádný problém se na tyhle věci zeptat Karla Gotta, Jiřiny Bohdalové nebo jakékoliv jiné hvězdy. Navíc se v podstatě ptám za čtenáře, kteří rozhodují o úspěchu nebo neúspěchu jednotlivých bulvárních medií. A mezi nejčtenější články, bohužel, patří ty o smrti, nevěrách, penězích, nemocech… Na tom je jasně vidět, co lidi zajímá nejvíc.
Styděl jste se někdy za své otázky? Dokázal vás při rozhovoru někdy někdo přivést do rozpaků?
Nestyděl. Kdybych si myslel, že jsem vymyslel hloupé otázky, tak bych je přece nepokládal a vymyslel jiné. Tím samozřejmě nechci říct, že jsem nikdy nepoložil hloupou otázku, pouze jsem si v moment, kdy jsem ji pokládal, nemyslel, že je hloupá. Pouze jednou mi bylo nepříjemné se zeptat známé zpěvačky, proč si vzala za muže gaye. Byl jsem krátce v Blesku a tuto speciální otázku mi dal šéfredaktor, takže jsem se zeptat musel, i když jsem věděl, že dotyčný pan svou sexuální orientaci tají. Nakonec jsem se zeptal až na konci čímž náš rozhovor skončil, protože se umělkyně urazila. Než jsem přijel do redakce, už spolu s manželem zavolala šéfredaktorovi, že si nepřejí, aby z tohoto rozhovoru cokoliv vyšlo. Mrzelo mě to, protože to byl až na tu poslední otázku dobrý a zajímavý rozhovor.
Co se týká takzvaných otázek na tělo, už jste potom nikdy neměl žádné nepříjemné reakce?
Kdysi v Blesku jsem měl zavolat Jiřině Jiráskové a zeptat se jí, jaké má zdravotní problémy, že se kvůli nim omluvila z akce UNICEF. Pár let předtím jsem jí vyprodukoval album se Zuzanou Maléřovou Rozum v srdci, takže jsem jí s lehkým srdcem zavolal. Paní Jirásková se velmi rozčílila, nadávala na UNICEF, co si to dovolili, že prozradili, že je nemocná a mě nakonec popřála, abych za ten telefonát dostal rakovinu a umíral ve velkých bolestech. Přiznávám, že mě tenkrát její zloba šokovala. Až později jsem se začal dozvídat, co byla tahle ženská zač, kolika lidem ublížila, jak uměla jít přes mrtvoly. Jak se chovala ke kolegům, když se stala ředitelkou vinohradského divadla by mohl vyprávět třeba Radek Brzobohatý… Ona na stáří dělala prezidentovi Klausovi Švorcovou, cpala se do politiky, ale lidé ji neměli rádi, takže ve volbách propadla. Osobně ji považuju spolu se zpěvačkou Naďou Urbánkovou za nejméně charakterní umělce, se kterými jsem se měl možnost setkat, což dokázala i svou poslední vůlí, kdy podvedla svého zesnulého partnera Zdeňka Podskalského a jeho syna, kterému jako malému »ukradla« otce, když ho odloudila od rodiny a po své smrti ho připravila i o půlku rodinné vily, kterou postavil jeho dědeček.
Stávalo se vám často, že jste udělal rozhovor a on pak nevyšel?
Výjimečně. Ten zmíněný rozhovor jsem ani nezačal psát, protože bylo jasné, že nikdy nevyjde, to by byla zbytečná práce. Z napsaných rozhovorů vyšly všechny, snad až na jeden se Sabinou Laurinovou, protože než jsem ho dopsal, zkrachoval časopis, pro který jsem ho dělal. A nikdy ještě nevyšel obsáhlý rozhovor s Jiřím Vondráčkem, který byl na diktafon velký hrdina, rozpovídal se otevřeně nejen o své rodině, ale i kolezích a když si to potom při autorizaci přečetl, pravděpodobně se zhroutil a začal mě bombardovat prosbami, abych interview nezveřejňoval. Bylo to obsáhlé interview do mé rozhovorové knížky Z očí do očí, tak jsem ho nakonec z knížky vyřadil. Později jsem použil kousek z toho rozhovoru o Lucii Bílé, se kterou Vondráček chvíli spolupracoval, do knížky Petra Hanniga, ve kterém je obsáhlá kapitola o Bílé, kterou Hannig před lety objevil.
Na co byste se nikdy nezeptal?
Nevím. Zeptat se jde na všechno. Jak jsem ale řekl, je velmi důležité otázku dobře a citlivě zformulovat, položit ji ve správný čas a nezapomenout ani na onu správnou intonaci…
A je nějaká fotografie, kterou byste nedovolil otisknout, přestože by dle litery zákona byla použitelná?
Vždycky jsem trochu bojoval s otištěním odhalených snímků, které občas do redakcí nabídne nějaká pomstychtivá milenka, nebo zloděj mobilu. A určitě bych byl proti otištění fotek, které by vznikly po smrti dotyčné hvězdy. V posledních letech jsou ovšem šéfredaktoři těchto rozhodování ušetřeni, protože mají jen poradní hlas a o otištění takových snímků nakonec rozhoduje generální ředitel vydavatelství nebo přímo jeho majitel. Tuhle praxi jsem zažil už v deníku Aha! s tehdejší generální ředitelkou české pobočky vydavatelství Ringier Libuší Šmuclerovou nebo v Sedmičce s Mirkem Soukupem.
POKRAČOVÁNÍ ROZHOVORU ČTĚTE UŽ ZÍTRA!
Foto: Václav Nekvapil, MV knihy
