Miroslav Graclík: Novinář potřebuje talent, píli, pracovitost a trochu štěstí

Patří mezi naše nejlepší bulvární novináře, přesto se v posledním roce z mediální scény stáhl a dává o sobě vědět »jen« jako spisovatel. Vrátí je ještě někdy Miroslav Graclík do bulváru? Kdo je podle něj nejlepší bulvární novinář u nás? A jak to je s údajnou spoluprací hvězd s bulvárem? Nejen na tyto otázky nám Miroslav Graclík odpověděl v exkluzivním a nezvykle otevřeném rozhovoru.

 2017 Miroslav Graclik

Vzpomenete si, kdy jste zjistil, že vám to »píše«?
Na základce mě nebavila většina předmětů, mimo jiné i zpěv, protože »zpěv« některých spolužáků mi trhal uši. Asi v šesté třídě jsem nechtěl v hodinách zpěvu zpívat a místo toho si připravil referát o vokálním triu Karla Gotta, který jsem přečetl a pustil ze singlu dvě jejich písničky. Mělo to úspěch, dostal jsem jedničku a od té doby jsem v hodinách zpěvu už nikdy nezpíval, ale četl příběhy zpěváků, které jsem psal a pouštěl k tomu na deskách jejich písničky.

 

Kdy jste poprvé publikoval nějaký text? Vzpomenete si třeba na první článek?
To bylo také na základce. Jednou na čas škola vydávala cyklostylovaný bulletin, ve kterém byly i práce žáků. V jednom čísle jsem našel své zamyšlení o tom, jak sbírám fotografie herců a zpěváků s autogramem. Myslím, že bych ten časopis ještě našel na chalupě na půdě stejně jako svůj první profesionální článek. Byl to rozhovor se zpěvačkou Janou Koubkovou a vyšel koncem osmdesátých let v podnikovém týdeníku Tatrovák automobilky Tatra Kopřivnice, kde jsem po vojně pár let působil.

 

Literární talent jste zdědil po rodičích?
Možná trochu po mámě, která prý mívala skvělé slohové práce a dokonce je doma psala i za své sourozence, kteří za ni na oplátku dělali domácí práce. Ráda četla a knížky si objednávala z nějakého čtenářského klubu, protože u nás na vesnici nebylo knihkupectví. Jako malý chlapec jsem často listoval v knížkách, které měla v knihovně, ale nikdy mě nenapadlo, že bych sám mohl nějakou napsat.

2017 pPIC3047x

Kdy vás to poprvé napadlo?
Asi v polovině devadesátých let když jsem pracoval jako redaktor v okresním týdeníku Region Valašsko – Valašské noviny. Rozepsal jsem tenkrát dvě knížky a ani jednu dodnes nedopsal. (smích)

 

Otec nebyl kulturně založený?
Táta byl strojař, sportovec a společenský člověk. Hrál fotbal, v hospodě karty a také byl manuálně zručný a šikovný. Dokázal opravit televizor a spoustu dalších elektrospotřebičů, nebo třeba udělat v domě elektřinu… V podstatě jsem jeho pravý opak. Kolektivní sporty mi nikdy nic neříkaly a jako levák jsem poleno, takže když jsme spolu něco dělali, většinou to skončilo tak, že se po pár minutách nad mou nešikovností vytočil, poslal mě pryč a udělal to sám.

 

Vaše umělecké vlohy tedy rozvíjela maminka?
Částečně, ale byl jsem normální dítě, žádný knihomol ani jsem nechodil do lidušek či jiných uměleckých kroužků. Žili jsme v horách, do města daleko a rodiče se před čtyřiceti lety nevěnovali dětem tak úzkostlivě jako dnes, kdy už skoro dospělé děti vozí do škol a podobně. Se mnou jela máma do školy dvakrát, když jsem nastoupil do první třídy a potom jsem už chodil sám deset minut pěšky k autobusu, který mě dovezl do pět kilometrů vzdálené školy. Základka mě nebavila, vymýšlel jsem rošťárny a úkoly psal, nebo spíš opisoval, zásadně až ráno ve škole před začátkem první hodiny. Když jsem byl asi v šesté třídě, objevil jsem doma sešit, do kterého si kdysi máma lepila fotografie televizních hlasatelek. Po čase jsme se spolu dívali na nějakou televizní estrádu, líbila se mi v ní zpěvačka a máma mi řekla, ať ji napíši o fotku s podpisem. Hrozně jsem drápal a tohle byla finta, jak docílit toho, že budu psát víc a takzvaně si vypíši ruku. Takto nenápadně máma odstartovala mou sběratelskou vášeň, které se s velkými přestávkami věnuji dodnes.“

Graclik-31-Zagorova-Hana

Čím jste tenkrát chtěl být?
O třináct let starší strejda jezdil s náklaďákem, odebíral Svět motorů, ze kterého si vystřihovat kamiony a snil o tom, jak s kamionem jednou bude jezdit po světě. Sen si po čase splnil a jako TIRák projel celou Evropu. Já jsem si zase z jeho starých Světů motorů vystřihoval osobní auta, sbíral angličáky a snil o tom, že budu závodník. Když jsem přišel domů ze školy, hodil jsem do roku tašku a šel drandit na koloběžce, nejraději jsem na silnici z kopce závodil s autobusy, což jejich řidiči žalovali mámě, když ji vezli z práce domů. Koloběžka se mi proto často ztrácela, nebo měla vypuštěná kola. Sen být závodníkem jsem si ovšem nikdy nesplnil a od doby, co jsem totálně zrušil nové auto, ale mě se naštěstí nic nestalo, jezdím poměrně opatrně. V deseti letech jsem dostal přenosný gramofon a propadl vinylovým deskám. Po čase jsem začal sbírat fotky herců a zpěváků s autogramy a to se už můj život začal ubírat jiným směrem, než jsem snil jako malý a než si představovali rodiče.

 

Jaké jsou základní předpoklady pro úspěšného novináře?
Talent, píle, pracovitost a taky trochu štěstí, aby na začátku své kariéry potkat správné lidi, kteří mu pomohou. Vzpomínám si, jak jsem byl do psaní zapálený, že jsem přijel domů z redakce a po večerech a nocích psal články a rozhovory se zpěváky asi do dvacítky našich i slovenských novin a časopisů, se kterými jsem tenkrát externě spolupracoval… To jsem ještě psal na psacím stroji. První počítač jsem si pořídil v polovině devadesátých let a byl jsem z něj nadšený, protože se v něm dalo s textem pracovat, zatímco na stroji v jednou napsaném textu už nic změnit nešlo.

Graclik-28-Karel-Gott

Máme u nás hodně dobrých bulvárních novinářů?
Za pět let šéfování časopisu Sedmička jsem zjistil, že dobrý bulvární novinář je v podstatě vyhynulý druh. Přitom v každé bulvární redakci je potřeba mít pár novinářů, kteří takzvaně vymetají večírky a aspoň jednoho, lépe ale dva, takzvané kauzaře, kteří zjišťují a nosí hlavní materiály na titulní stránku. Dnes se ovšem do redakcí hlásí lidé, kteří psát neumí, jsou líní, nemají kontakty a venkoncem ani přehled. Půlku celebrit, o kterých by měli psát, nepoznají a vůbec nic nevědí o jejich historii, s kým žili, s kým mají děti, v čem hráli… A na podobné úrovni jsou i editoři, kteří jejich články upravují. Potom se není co divit, že se to v článcích hemží nepřesnostmi, chybami a bláboly. A je to problém opravdu všech redakcí – Bleskem a Aha! počínaje přes všechny ty Rytmy života, Pestré světy, Časy na kafíčka… až po internetové portály Super nebo třeba Expres.

 

Vy ten přehled máte?
Mám, zaplať bůh, skvělou paměť, takže si většinu toho pamatuji a čím si nejsem jistý, to dohledám, strýček Google totiž ví úplně všechno. (smích) Jen dnešní mladí redaktoři se při psaní nechtějí zdržovat ověřováním si informací, a nebo jim prostě stačí mít v textu jen neúplné informace, protože je novinařina až tak nebaví a nemají ctižádost být nejlepší…

Graclik-29-Marika-Gombitova3

Co vám v poslední době při čtení trklo do oka?
Ono je to skoro každý den něco, protože čtu denní tisk, časopisy i webové portály. Například před pár dny média psala o tom, jak Chantal Poullain bojovala u soudu, když zažalovala kliniku plastické chirurgie za zneužití svého snímku v reklamě. Nikde se už ale neobjevilo, že před patnácti lety stála před soudem i sama herečka, když zavinila nehodu a v autě měla hůlku s bílým práškem. Tenkrát odešla od soudu s podmínkou. Nebo byl v médiích vidět Luděk Munzar, který slavil 85. narozeniny. V retrospektivních článcích se psalo o jeho rolích a herec byl vykreslován jako vzor charakteru. Nikdo už ale nezmínil jeho soudní spor s vlastní sestřenicí, se kterou byl dlouhá léta rozhádán, nekomunikovali spolu a vzpomněl si na ni až ve chvíli, kdy zjistil, že je kvůli nemoci zbavena svéprávnosti a o její velký činžovní dům na Vinohradech v řádech desítek milionů korun se stará její opatrovník. Zažaloval ho, dům nakonec i přes nesouhlas příbuzné získal a vložil jej do své podivné nadace, ve které působí skoro celá jeho rodina, a po rekonstrukci domu už v něm rozprodávají prostory. Myslím, že takovéto stěžejní věci by se měly v textech, které mapují život umělců, objevovat, protože o nich i jejich charakteru mnohé vypovídají.

 

Kdo je podle vás nejlepší bulvární novinář u nás?
Je nás víc. (smích) Z mé generace asi Míša Remešová, která je stále v Blesku a třeba její rozhovory se báječně čtou. Skvělí byli František Nachtigall a Zdeněk Šustr, kteří se už ale bulváru, k jeho škodě, řadu let nevěnují. Z těch mladších bych vzpomenul syna baviče Petra Novotného – Pavla. Na můj vkus sice sám sebe moc chválí, což není dobré, ale je vtipný, jeho pero je lehké a píše s nadhledem. Škoda, že jsem se s ním nesetkal v žádné redakci. Asi bude hůř řiditelný, ale věřím, že bychom se vzájemně respektovali a mít ho v redakci jako hlavního kauzaře by bylo skvělé. Z dalších dobrých bulvárních redaktorů bych zmínil Vaška Nekvapila, Ivanu Bachoríkovou, Sašu Šeflovou, Martina Kimla, Helenu Cejpovou nebo Davida Zápala. To jsou všechno kvalitní lidé, kteří umí sehnat exkluzivní informace a navíc dobře píší.

Nove pribehy pejska a kocicky

To není zrovna velký výčet lidí. Existuje nějaký způsob, jak podchytit mladé a nadějné talenty, kteří by měli o tuto práci zájem? Jaká by měla být hlavní motivace takového člověka?
Novináři jsou silné individuality a každý bude mít motivaci trochu jinou. Pro někoho to budou peníze, pro jiného touha po pravdě a pro třetího třeba chlast na večírcích a výlety s cestovkami po světě zdarma. (smích) Mladé novináře můžeme podchytit na školách, ale osobně si myslím, že mimo talentu je důležitý tah na bránu a zapálení pro práci. Kdo tohle má, tak se do redakce periodika, které se mu líbí, přihlásí sám. Být dobrým bulvárním novinářem je časově velmi náročné a dnešní mladí lidé tomu nechtějí tolik času obětovat. Stačí jim být průměrným nebo i špatným novinářem, protože novin, časopisů a internetových portálů tu máme hrozně moc a novinářů je v podstatě stále nedostatek, proto mají pořád práci i ti špatní, kteří by za předpokladu dostatku kvalitních novinářů už dávno dělali něco jiného.

 

Z lokálního zpravodaje jste se časem vyprofiloval jako bulvární novinář píšící o celebritách v hlavním městě, proč vám vyhovuje právě tato forma publikace? Proč ne třeba sport, zpravodajství, nebo publicistika?
Celý život se snažím dělat jen to, co mě baví. Zpravodajství, sport ani publicistika mě nebaví, jak je prostě nedělám. Myslím si, že člověk je dobrý jen v tom, co ho baví a zajímá. Od dětství jsem byl fanda do muziky a chtěl jsem se setkávat se známými zpěváky a dozvědět se o nich něco víc, co ještě nikomu neřekli. Tohle v podstatě byla moje hlavní motivace, proč jsem začal psát o českém showbyznysu. V osmdesátých letech minulého století jsem hltal články a především rozhovory v tehdejších časopisech a většinou jsem si při jejich čtení říkal, na co bych se ještě dotyčného zeptal… Když jsem se po vojně mohl začít věnovat tomu, co mě opravdu bavilo, začal jsem jezdit do Prahy, dělat se zpěváky rozhovory a nabízet je do novin a časopisů, abych si ověřil, zda na to mám a zda mě to bude bavit. Byl jsem samouk a měl jsem k dispozici jen nadšení, píli, pracovitost a snad trošku talentu.

3 2017 12 13 130842x

Jak se z vás stal bulvární novinář?
Od vzniku Blesku jsem do něj externě psal z Moravy společnost. Občas jsem jel do Prahy a stavil se do redakce nebo na nějaký večírek. Po čase jsem začal pracovat jako producent v Praze v hudebním vydavatelství Fermata a nejen pro Blesk občas něco napsal. Na jednom večírku mi představila Míša Remešová svého šéfa Františka Nachtigalla, který tenkrát hledal reportéra do Blesku do oddělení společnosti, kde se dělala nejen kultura, ale i titulní stránky. František mi nabídl zajímavé podmínky, psaní mě bavilo, bulvár a Blesk jsem měl rád, tak jsem si řekl, že to zkusím. Dodnes tu pětiletku, kterou jsem v Blesku strávil, považuju po pracovní stránce za nejlepší roky svého života. Byl jsem mladý a spolu s kolegyní Helenkou Cejpovou a fotografem Davidem Kundrátem, kteří tenkrát v Blesku rovněž začínali, jsme těch pět let v podstatě propařili na večírcích. A také udělali velký kus práce. Dnes už nechápu, jak jsem stíhal být skoro každý den do dvou hodin v noci na večírku a v devět hodin ráno už psát v redakci články… Když je člověk mladý a práce, kterou dělá, ho baví, vydrží strašně moc. Byla to skvělá škola, a když jsem později šéfoval redaktorům, měl jsem pro jejich práci pochopení, protože jsem si všechno vyzkoušel na vlastní kůži. Na druhé straně jsem si ale nenechal nic nakecat, protože vím, co a jak se dělá i kolik to zabere času…

 

POKRAČOVÁNÍ ROZHOVORU ČTĚTE UŽ ZÍTRA!

 

 

Foto: Václav Nekvapil, MV knihy


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353