Zpěvačka Bára Basiková přišla po dvanácti letech s novým studiovým albem nazvaným Belleville. Na svém poli nenapodobitelná osobnost, která vtiskla osobitost skupinám Stromboli či Precedens, úžasná sólistka a také třeba nezapomenutelná Máří Magdalena z muzikálu Jesus Christ Superstar roky čekala, své síly poté spojila se skladatelem Václavem Noidem Bártou a textařem Janem Dvořákem, z jejich písní vybírala a cizelovala – a trpělivost se vyplatila. Je tu deska, která stojí za to. A rozhodně nezůstanete u jednoho poslechu…
O albu Belleville mluvíme s textařem Janem Dvořákem a samotnou Bárou Basikovou.
Jde o čistě syntetizátorové album s poetikou osmdesátých let minulého století. Máte k téhle době nějaký osobní vztah?
B. B.: To je zajímavá věc: nejste první, kdo říká, že má album poetiku osmdesátých let. Věřte mi, deska nevznikala jako retro osmdesátek. A asi ji tak ani nevnímáme. Nicméně – proč vlastně ne!? Tahle doba přinášela ohromnou inspiraci, tehdy jsem začínala a byla jsem ovlivněna úžasnými osobnostmi a kapelami. Nová vlna a novoromantismus tehdejška se mě hodně dotkly. Jisté ovlivnění by se dalo možná vyčíst i u textaře Honzy Dvořáka. U skladatele Václava Noida Bárty ale rozhodně ne, on je mladší, v osmdesátých letech se narodil. To, že si takové množství posluchačů vybaví u poslechu desky osmdesátá léta, je zřejmě náhoda, kouzlo nechtěného. Ale opakuji: tomuhle přirovnání se nebráním.
Takže žádné třeba i nenápadné pokusy Václava Bárty vrátit se v náznacích k vašim kořenům – ke Stromboli a Precedens?
B. B.: Vůbec ne. Chtěla jsem něco nového, progresivního, a myslím si, že album nové je, i co se týče soundu. Vaška možná tahle poetika napadala podvědomě. My jsme si vůbec žádnou vyhraněnost nevytyčovali. Když jsem Vaška oslovila, vůbec jsem nevěděla, co z něj »vypadne«. Vybrala jsem si ho proto, že se mi líbila jeho hudba, ať už divadelní, filmová nebo písničky. Cítím, že je jiný, svůj, originální a ne zcela český. V jeho muzice slyším třeba vlivy orientu, pro mě něčeho neidentifikovatelného a neuchopitelného.
Takže jste mu nedala vůbec žádné zadání?
B. B.: Ne. Řekla jsem mu: napiš muziku, jakou chceš, jak ji cítíš. Asi jsem ho sama inspirovala; když jsem za ním s touhle nabídkou přišla, byl moc rád. Svěřil se, že mě jako zpěvačku uznává a už dlouho si přeje se mnou spolupracovat. Teď to tedy vyšlo.
Vaše nové album mi mimo jiné připadá i jako chvála nosným melodiím a krásnému zpěvu…
B. B.: To je fajn, že to takhle cítíte. S tím, co Vašek přinesl, jsem se okamžitě ztotožnila, jak jsem řekla, byla jsem nadšená. On se přesně trefil jednak do mojí filosofie, jednak do mých pěveckých dispozic. Dal mi prostor si krásně, s obrovskou silou a plným životem zazpívat. Přitom jsem se snažila každou tu písničku nazpívat trochu jinak; každá má jiný příběh, jiný děj.
Původně jste si chtěla texty na desku napsat sama, ale prý byly hodně smutné. Proč? Prožívala jste smutné období?
B. B.: Ne, tohle se mi děje celý život. Kdykoliv začnu něco psát, ať už jde o texty, básně nebo prózu, vždycky to je ponuré, pesimistické, depresivní. Vnitřním založením jsem totiž skeptik a tak to v sobě mám; když se začnu literárně projevovat, dopadne to takhle. Navíc píšu hodně v jinotajích, takový, řekla bych, underground. Tohle jsem ale v souvislosti s novou deskou nechtěla. Měla jsem touhu vydat album pozitivní, chtěla jsem, aby texty písní byly srozumitelné – byť třeba melancholické. To se Honzovi skvěle povedlo. Byl inspirován Vaškovou hudbou a asi i mým projevem. I když nikdy pro zpěvačku nepsal, vyšel mu tenhle první pokus skvěle. Mezi oběma došlo k úžasné symbióze. Oni mě okouzlili tím, co pro mě vytvořili.
Mluvila jste mu do textů, upravovala jste si třeba některé víc pro sebe?
B. B.: Ne, do toho jsem mu vůbec nemluvila. Honza byl od začátku skvělý, to jsem hned cítila. On totiž psal hodně pro Petra Muka a my jsme s Petrem byli velcí kamarádi, jeho věci mám dodnes velmi ráda. Věděla jsem tedy, pod čím je Honza podepsaný. I tak jsem ale byla napjatá, s čím přijde, jestli v jeho nových textech zůstane ona poetika, se kterou psal pro Petra. A zůstala tam, jenom úžasně přetransformovaná do ženského cítění světa. Už když mi Honza poslal první text, věděla jsem, že je vyhráno.
Pane Dvořáku, někteří textaři říkají, že se jim pro ženy píše lépe. Jak je to u vás?
J. D.: Úplně stejně. Ženy snesou větší míru poetiky. Žena může projevovat větší city. To mi vyhovuje.
Psal jste texty alba Belleville výhradně na už hotovou muziku?
J. D.: Ano, jenom s jednou výjimkou. Jde o písničku s názvem Věštec. Navíc mám na téhle desce jednu píseň i jako autor hudby.
Píše se vám lépe na hudbu nebo bez ní?
J. D.: To je případ od případu. Nakonec i ta zmíněná píseň, ke které jsem hudbu neměl, dopadla velmi dobře. Když nepíšete na hotovou hudbu, máte větší svobodu.
Báro, deska vznikala tři roky, asi je tedy propracovaná do posledního detailu?
B. B.: Ano, nemuseli jsme nikam spěchat, nic nás netlačilo, pracovali jsme v klidu a pohodě. Navíc jsem nahrávání nijak nehrotila. Když už jsem tak dlouho nevydala album, nějaký ten rok sem nebo tam nehraje roli. I to, myslím si, přispělo k uvolněné atmosféře práce ve studiu, k propracování jednotlivých písní a k výsledné podobě desky.
Pane Dvořáku, platila tahle uvolněnost a možnost propracování i pro vás jako pro textaře?
J. D.: Jistě. Vždycky se vám dělá lépe, když vás nic netlačí, když máte možnost se k věcem vracet a korigovat je. Pak je i výsledek lepší. Když je na tvorbu víc času a k věci přistupujete zodpovědně, tedy když ji nenecháte na poslední chvíli, je to znát.
Báro, plánujete nějaké turné na podporu nového alba?
B. B.: Ráda bych. Sice neustále koncertuji a jezdím s nejrůznějšími kapelami a orchestry, ale v tomhle případě bych ráda postavila speciální kapelu, se kterou bychom představili nové album a současně zahráli i nějaké ty vzpomínkové věci. Co se časového určení týče, mohlo by se to stát na jaře příštího roku.
Foto: Supraphon / Tereza z Davle
