Pražský filharmonický sbor pokračuje ve svém sborovém cyklu druhým koncertem sezony 2013–2014. Ve čtvrtek 6. února představí v kostele sv. Šimona a Judy tři světové premiéry, které vzešly z Mezinárodní skladatelské soutěže. Druhá polovina večera pak bude věnována Brahmsovým Milostným písním – Valčíkům.
Mezinárodní skladatelskou soutěž vyhlásil Pražský filharmonický sbor s cílem podnítit soudobé autory ke komponování sborové tvorby. Soutěžní skladby na text v libovolném jazyce pro ženský, mužský nebo smíšený sbor a cappella (případně s komorním instrumentálním doprovodem) musely splnit několik podmínek – neměly přesahovat délku deset minut, nesměly být starší pěti let a nesměly být již oceněny a veřejně provedeny.
Zájem ze strany skladatelů byl i přesto neobvykle vysoký a do soutěže bylo doručeno víc než 150 skladeb z 27 zemí celého světa. Nejsilněji byla zastoupena Česká republika a Spojené státy americké a dále Velká Británie, Německo, Rusko, Čína a Japonsko; přišly však i skladby z Austrálie, Brazílie, Argentiny, a dalších zemí.
Odborná porota složená z významných českých skladatelů Ivana Kurze, Ivany Loudové, Václava Riedlbaucha a sbormistra Miroslava Košlera vybrala z obrovské konkurence tři skladby, které se za účasti jejich autorů Martina Klusáka, Beatrice Barazzoni a Ivana Božičeviće představí ve světových premiérách ve čtvrtek 6. února na koncertě Pražského filharmonického sboru. Z koncertu vznikne audionahrávka Českého rozhlasu.
Laureáti Mezinárodní skladatelské soutěže:
Martin Klusák (1987), Česká republika
Beatrice Barazzoni (1967), Itálie
Ivan Božičević (1961), Chorvatsko
Mladý český skladatel Martin Klusák našel inspiraci pro svůj Žalm 57 ve středověké a renesanční hudbě. „Skladba určená smíšenému sboru a capella se mimo jiné vyznačuje originálním přístupem k deklamaci zpěvního textu a také působivou prací se zvukem a charakterem jednotlivých hlasových skupin,“ upřesnil Lukáš Vasilek, hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru, a také autor myšlenky vyhlásit Mezinárodní skladatelskou soutěž.
Kompozice V noci (An die Nacht) italské autorky Beatrice Barazzoni je určena ženskému sboru a capella. „Jde o mimořádně náročné dílo, které zhudebňuje texty Vergilia, Novalise a Rilkeho,“ prozradil Vasilek, a doplnil, že „Barazzoni se v pěvecké a intonačně-rytmické obtížnosti dostala až na samé hranice možností profesionálních pěveckých sborů a klade tak na interprety mimořádné nároky.“
Chorvatský skladatel Ivan Božičević zvítězil se skladbou Jaro odlétá (Spring Passes) pro smíšený sbor a čtyřruční klavír. „Minimalistická kompozice je inspirována starou japonskou poezií. Její exotické vyznění vychází především ze specifického propojení sborového zvuku a klavíru a také z nekomplikovaných, ostinátně se opakujících melodicko-rytmických motivů.“
Náročnou první polovinu koncertu vyvažují v jeho druhé části Milostné písně – Valčíky německého skladatele Johanessa Brahmse. Rozsáhlý cyklus osmnácti skladeb pro sóla, smíšený sbor a čtyřruční klavír je mimořádně efektní. Tato jiskřivá a živým temperamentem prodchnutá kompozice je u nás uváděna zřídka, a to i přesto, že na německých pódiích patří mezi klasický vokální repertoár. Všechny písně jsou interpretačně náročné a od zpěváků i obou klavíristů vyžadují značnou virtuozitu. Jejich nezaměnitelná atmosféra přenáší posluchače do valčíkem proslavené Vídně 19. století.
Pražský filharmonický sbor
Svoji činnost zahájil v roce 1935 pod vedením zakladatele Jana Kühna jako Sbor Radiojournalu Praha, později jako Český pěvecký sbor. Zprvu amatérské těleso se postupně profesionalizovalo a v roce 1953 bylo přičleněno k České filharmonii, jejíž součástí zůstalo do roku 1990. Hlavními sbormistry byli Josef Veselka, Lubomír Mátl, Pavel Kühn, Jaroslav Brych a Jan Rozehnal. V současnosti sbor pracuje jako samostatné umělecké těleso pod vedením Lukáše Vasilka.
Pražský filharmonický sbor pravidelně spolupracuje s předními českými i světovými orchestry. Mimořádné umělecké kvality dosáhl také díky spolupráci s řadou významných dirigentů a setkává se i s nejmladší generací dirigentů.
Sbor, který patří ke světové špičce, je značně flexibilní a jeho repertoár velmi široký. Ročně uskuteční téměř stovku vystoupení, většinu z nich v zahraničí. V roce 2011 mimo jiné účinkoval v nové inscenaci Wagnerova Parsifala v Národním divadle a spolu s Českou filharmonií a Christophem Eschenbachem se podílel na provedení monumentální „Symfonie tisíců“ Gustava Mahlera v O2 aréně v Praze a následně v Hannoveru a Hamburku.
V roce 2013 Pražský filharmonický sbor vystoupil například na koncertech s Mnichovským rozhlasovým orchestrem, Orchestrem berlínského Konzerthausu, Orchestrem Národní opery v Paříži, účinkoval v Národním divadle v cyklu čtyř jednoaktových oper Hry o Marii. Pravidelně vystupuje na festivalech v Bregenzu a St. Gallen.
Svoji první nahrávku uskutečnil Pražský filharmonický sbor v roce 1952 (Dvořákovo Stabat mater s Českou filharmonií a Václavem Talichem). Od té doby natočil více než 100 titulů pro řadu světových firem. Zatím posledním Na podzim 2012 vydal Pražský filharmonický sbor profilové CD se sborovými skladbami Leonarda Bernsteina, Zoltána Kodálye a Leoše Janáčka.
Slovo k programu
Dnešní koncert je věnován třem skladbám, které vzešly z Mezinárodní skladatelské soutěže Pražského filharmonického sboru. Do soutěže bylo doručeno víc než 150 skladeb z 27 zemí celého světa. Nejsilněji byla zastoupena Česká republika a Spojené státy americké, Velká Británie, Německo, Rusko, Čína a Japonsko, přišly však i skladby z Austrálie, Brazílie, Argentiny a dalších zemí. Hlavním cílem soutěže bylo podnítit soudobé autory k psaní sborové tvorby. Odborná porota složená z významných českých skladatelů Ivana Kurze, Ivany Loudové, Václava Riedlbaucha a sbormistra Miroslava Košlera vybrala tři skladby, které je nejvíce oslovily, a ty dnes uslyšíme ve světových premiérách. Druhá část večera je věnována Milostným písním – Valčíkům Johannesa Brahmse.
Jedním ze dvou laureátů v kategorii skladeb pro smíšený sbor je představitel nejmladší české skladatelské generace Martin Klusák (1987). Po maturitě na Gymnáziu Jana Keplera studoval v letech 2006–2013 zvukovou tvorbu na FAMU, rok studoval v Grenoblu a od roku 2010 studuje skladbu u Ivany Loudové na pražské HAMU. V současné době se věnuje zvukové i hudební tvorbě. Jeho skladby a realizace získaly řadu cen – dvakrát v kompoziční soutěži elektroakustické hudby Musica Nova (2010, 2011); na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě zvítězil v kategorii českých filmů snímek s Klusákovým zvukem Velká noc. V jeho dosavadní hudební tvorbě, která čítá kolem dvaceti děl, dominuje hudba k filmům (Jakoby se mně dotkla jakási předzvěst smrti, rež. Vladimír Franče, 2009; Subtle Control, rež. Carla Pimentel, 2012 ad.), divadlu a tanci, kompozice komorní (In paradisum, 2013) a elektroakustické (MexPeriment, 2010; Strojvedoucí Cháron, 2011; DeGenesis, 2012 ad.).
První verze Žalmu 57 pro smíšený sbor a cappella vznikala na jaře 2011 a dokončena byla k červnové Noci kostelů 2011. Původně byla určena pro pěvecké kvarteto a měla být premiérována v komorním sakrálním prostoru – k provedení však nedošlo a Klusák ji následně upravil a přihlásil do sborové soutěže. Premiéry se tedy dočká až dnes večer. Skladba komponovaná na text biblického žalmu, který v sobě obsahuje prosby o pomoc a končí nadějnou katarzí, je výrazně inspirována středověkou hudbou ars nova, palestrinovským kontrapunktem a Messe de Notre Dame Guillauma de Machauta.
Martin Klusák se rozhodl tuto skladbu věnovat panu Josefovi Kšicovi, svatovítskému varhaníkovi a regenschorimu.
Italka Beatrice Barazzoni (1967) se vedle studia klavíru u Vincenza Balzaniho a skladby u Alessandra Solbiatiho na konzervatoři v Miláně věnovala také italské literatuře a muzikologii na univerzitě v Miláně a Padově, kde v roce 2006 získala doktorát. Absolvovala řadu zahraničních stáží a kurzů zaměřených na skladbu (mistrovské třídy španělského skladatele Luíse de Pabla a Marca Strophy v Miláně, Letní kurzy nové hudby v Darmstadtu a stáž ve francouzském centru Institut de Recherche et Coordination Acustique/Musique v Paříži). Její skladby během posledních několika let zvítězily ve skladatelských soutěžích (Treviso, Oldenburg, Seinäjoki, Antverpy, Londýn ad.) a byly hrány na festivalech po celé Evropě (Bologna, Treviso, Klagenfurt, Moskva, Bukurešť, Madrid, Barcelona), v Mexiku, Brazílii a Spojených státech amerických. Barazzoni vyučuje skladbě na několika konzervatořích v Itálii, publikuje texty o barokní i soudobé hudbě.
Kompozice V noci (An die Nacht) je určena ženskému sboru a capella a jde o mimořádně náročné dílo. Barazzoni se v pěvecké a intonačně-rytmické obtížnosti dostala až na samé hranice možností profesionálních pěveckých sborů a klade tak na interprety mimořádné nároky. Sbor v sobě kombinuje texty německého básníka Reinera Maria Rilkeho (1875–1926) z jeho vrcholné sbírky Sonety Orfeovi, část věnovanou včelařství z didaktické básně Georgica (Zpěvy rolnické) římského básníka Publia Vergilia Mara (70–19 př. n. l.) a výňatky ze sbírky Hymny noci německého básníka a prozaika raného romantismu Novalise (1772–1801). Kompozice je rozdělena do pěti menších částí: první tři, označené autorkou Nascente, Possente a Danzante, prolínají dvojici sólového sopránu a altu se zbytkem sboru při souběžném použití německých a latinských textů. Setkává se zde svět filozofie se světem Orfeovým, který sestupuje do hlubin. Čtvrtá část Maestoso dává vyniknout plnému zvuku sboru a připomíná, že pouze zpěv může hlubinu a temnotu povznést, stejně jako pátá část Trepidante spojující v sobě myšlenku noci a jejího magického účinku.
Chorvatský skladatel, varhaník, aranžér a jazzový hudebník Ivan Božičević (1961) studoval skladbu na Hudební akademii v Bělehradě u Aleksandera Obradoviće a zároveň se vzdělával na Mezinárodních letních kurzech nové hudby v Darmstadtu. Později si přibral ke svým zájmům varhany, jež studoval u Edgara Krappa ve Frankfurtu nad Mohanem, a starou hudbu, na kterou se specializoval na univerzitě v Salamance. Od roku 2001 je učitelem harmonie, kontrapunktu a analýzy na univerzitě v Novém Sadu a na Hudební akademii v Bělehradě, do té doby působil jako hudebník ve svobodném povolání. Jeho dílo zahrnuje hudbu symfonickou i komorní, napsal celou řadu skladeb sborových i sólových. Jeho zájmem je spojovat hudbu různých období dohromady: renesanci a baroko s hudbou jazzovou, s world music a elektroakustickými kompozicemi. Za svoji tvorbu obdržel řadu ocenění (Chorvatsko, Srbsko, Velká Británie, Spojené státy americké ad.). Božičević je také aktivní varhaník a jazzový muzikant a je členem několika významných chorvatských skupin.
Jaro odlétá (Spring Passes) pro osmihlasý smíšený sbor a čtyřruční klavír z roku 2012 vychází textově i náladou z haiku světoznámého japonského básníka Matsua Bašó (1644–1694). Dvouvětá skladba je krátkým zamyšlením nad odcházejícím jarem: v první větě klade Božičević na interprety náročný požadavek – interpretovat skladbu s meditativním, až zen-buddhistickým zaujetím, jež je nenucené a naprosto přirozené. Druhá, kontrastní věta je zpracována s ohledem na minimalistické opakování rytmicko-melodických pasáží rozvrstvující jednotlivé kontrastní plochy do větších časových pásem.
Johannes Brahms (1833–1897) byl dítětem z vídeňské muzikantské rodiny. Od mládí se učil na několik nástrojů, kromě klavíru ještě na violoncello a lesní roh. V 17 letech se stal doprovazečem slavného maďarského houslisty Eduarda Reményiho. Možná právě tato spolupráce ovlivnila Brahmse v jeho oblibě nepravidelných rytmů, rubata či v používání triol. Houslista Joseph Joachim uvedl Brahmse k Lisztovi a Schumannovi. Brahms na počest této události napsal řadu skladeb a navázal s oběma skladateli přátelské styky. Vystřídal několik hudebních postů, byl dvorním kapelníkem v Detmoldu, sbormistrem pěvecké akademie ve Vídni, dirigentem koncertů Společnosti přátel hudby, podnikal koncertní cesty po Evropě. Byl vzorem Antonínu Dvořákovi a pomohl mu odstartovat jeho mezinárodní kariéru přímluvou u nakladatele Simrocka. Mezi Brahmsova nejznámější díla patří čtyři symfonie, Německé requiem a Uherské tance, jeho tvorba vokální zahrnuje množství písňových cyklů pro sóla i sbor.
Milostné písně – Valčíky (Liebeslieder-Waltzer, op. 52) cyklus 18 valčíků pro čtyřruční klavír a čtyři hlasy Brahms komponoval v letech 1868–69 na lidové texty ruské, polské a maďarské, které do němčiny přeložil, přebásnil a ve sbírce Polydora publikoval německý básník a filosof Georg Friedrich Daumer (1800–1875). Po vídeňské premiéře v lednu 1870 se cyklus stal velmi populární, a tak jej Brahms upravil ještě pro dvouruční klavír a některé i pro orchestr. Písně se prováděly v sólovém i sborovém obsazení a několik let na to měl Brahms hotovu i druhou jejich řadu, publikovanou jako Neue Liebeslieder, op. 65. Prokomponovaný cyklus používá kontrastní hudební nálady a ostře vypointované texty plné energie, ironie i jemného humoru, čímž poodhaluje různé podoby lásky v lidském životě.
Jan Pirner
Aktuální přehled vystoupení je k dispozici na: www.filharmonickysbor.cz
Foto: Pražský filharmonický sbor
