Koncem šedesátých let napsal Jan Procházka scénář k jedinečnému snímku Ucho, kterého se ujal režisér Karel Kachyňa. Tento jedinečný příběh o ochromujícím strachu a lámání charakterů, v němž excelují Radek Brzobohatý s Jiřinou Bohdalovou, byl pak na dlouhých dvacet let uzavřen do trezoru.
Dcera Jana Procházky Lenka adaptovala scénář svého otce nejdříve jako divadelní představení – poprvé je uvedlo brněnské hadivadlo v režii Ondřeje Elbela v lednu 2010. Zakrátko měla hra premiéru i v Moravském divadle Olomouc v režii Michala Bureše.
Rozhlasová verze olomoucké inscenace v úpravě a režii Michala Bureše vznikla na konci roku téhož roku. Úspěšná rozhlasová hra získala díky Radioservisu v letošním roce podobu CD. V hlavních rolích uslyšíme Igora Bareše jako Ludvíka a Ivanu Plíhalovou jako Annu.
Pavel Kohout o Janu Procházkovi
„V prosinci 1968 mě Jan Procházka, tehdy můj blízký přítel a nedávno ještě přední mluvčí politického Pražského jara, – pokusu o obrodu pseudosocialismu sovětského ražení, kterou v srpnu převálcovaly tanky cizích armád a teď ji už doráželi domácí kolaboranti – vedl chodbami hlavní budovy Barrandovských ateliérů do malé projekce zamluvené k jinému, nevinnému účelu. Celuloidová bomba, kterou sem vpašoval promítač ve čtyřech kulatých krabicích, byla už oficiálně prohlášena za zneškodněnou, protože zakázanou na věčné časy a uloženou nedobytně jako bomby s jadernou náloží. Poprvé a naposled na dvacet let jsem viděl Ucho a Jasného Rodáky vrcholné snímky československé filmové vlny šedesátých let. Jeho obrazy mě však nikdy nepřestaly provázet, a pak už i pronásledovat, když tvůrce scénáře Jan byl jako první z rebelů uštván k smrti a jeho režisér se ho zřekl, aby směl točit filmy dál. A když jsem byl v roce 1979 násilně vynesen do Rakouska, našel jsem způsob, jak ho pomstít. Byl jsem to já, kdo mu na počátku normalizace našel německého nakladatele, a Ucho jsem v exilu objevil na smlouvě povolené ještě pražskou státní agenturou Dilia. Když Georg Bitter tajně dojel do Prahy a získal i souhlas autorovy ženy, které rovnou vyplatil zálohu, umožnila mi veřejnoprávní německá televize ZDF natočit remake s nejlepšími rakouskými herci a – s Pavlem Landovským v roli hlavního estébáka. Pražský Hrad byl v úvodu skvěle zastoupen slavnostním schodištěm vídeňského Burgtheatru, jinak si film vystačil s vilou. Potěšilo mě, když jsem v Olomouci uviděl, že i autorova nejstarší dcera si jako já vystačila s intimním dramatem dvou hlavních postav, přerušeným jen vpádem komanda StB. Jan Procházka se i čtyřicet let po své smrti znovu zaskvěl jako geniální scenárista, který v bravurní zkratce odhalil hlavní mučidlo totalitní moci: strach nutící slabšího občana k tomu, aby se na svém utlačování aktivně podílel sám… jak jsme naposled zažili za normalizace… a kdo ví, zda to naši potomci nezažijí zase!“
Ucho
Autor: Jan Procházka a Lenka Procházková
Hrají: Igor Bareš (Ludvík), Ivana Plíhalová (Anna), Petr Jarčevský a Jaroslav Krejčí.
Rozhlasová úprava a režie: Michal Bureš
Vydal: Radioservis v roce 2012
Foto: Radioservis
