Doma se jméno Jana Klusáka (coby herce i autora hudby) nejčastěji spojuje s kultovními filmy či s Divadlem Járy Cimrmana. Výrazná a nepřehlédnutelná je však jeho stopa na poli skladatelském. Byl žákem J. Řídkého a P. Bořkovce a jako jeden z prvních se – i přes odpor režimu – odvážně přiklonil k technikám Druhé vídeňské školy, Nové hudby, dodekafonie a serialismu. Na předkládaném kompletu Invencí je zřejmá cesta, kterou skladatel urazil za více než půl století od dokončení první z nich (1961).
„Svou formu jsem nazval termínem známým od J. S. Bacha – invence, odjakživa název pro formu o jediné hudební myšlence … Teprve značně pozdě jsem si všiml, že jsem od svých prvních skladatelských pokusů pátral po hudební formě o jednom tématu, odtud i můj silný zájem o fugu. Invencí mi bylo dopřáno prožít štěstí ze vzniku nadosobního řádu. O Sedmé invenci řekl Roman Berger nezapomenutelnou větu: „…oblaka táhnoucí po nebi… Pokládal bych za štěstí, kdyby po mně na světě zůstala oblaka táhnoucí po nebi.“
Invence Jana Klusáka – půl století odvážného hledání dokonalosti formy.
Jan Klusák – Invence
Jan Klusák (*1934) – Invence: č. 1 a 2 pro komorní orchestr, č. 3 pro smyčcové nástroje, č. 4 »Doupě« a č. 7 pro orchestr, č. 5 »Hra v šachy« pro dechový kvintet, č. 6 pro noneto, č. 8 »Quadratura circuli« pro malý orchestr, č. 9 »Na podzim« pro alt, mužský sbor a orchestr, č. 10 „Tetragrammaton sive Nomina Eius“ pro orchestr, Zaniklé štěstí – symfonická báseň pro orchestr
Komorní harmonie / Libor Pešek, Agon / Petr Kofroň, České noneto, Filharmonie Brno / Petr Vronský, Pražská komorní filharmonie / Tomáš Hanus, Symfonický orchestr Českého rozhlasu / Ondrej Lenárd ad.
Foto: Supraphon
