Tři významná alba Emila Viklického nyní vydává Supraphon na dvou samostatných kompaktních discích. Sólový debut V Holomóci městě, natočený v roce 1977, teď jako bonus doplňuje Suita pro klavír č. 2. Kompaktní disk Okno & Dveře shrnuje všechny nahrávky, které Emil Viklický pořídil v červnu 1979 s americkými spoluhráči Billem Frisellem, Kermitem Driscollem a Vintonem Johnsonem. Původně tvořily samostatné album Okno (1980) a první polovinu desky Dveře (1985).
Emil Viklický začal hrát jazz v polovině šedesátých let jako student olomouckého gymnázia. Výrazněji na sebe upozornil roku 1974, kdy se přidal k SHQ Karla Velebného a nedlouho nato se souběžně stal členem jazzrockové skupiny Energit. Brzy si ho začali všímat i v zahraničí – například zvítězil v mezinárodní soutěži jazzových klavíristů v Lyonu roku 1976. Významným milníkem v jeho tvorbě bylo album V Holomóci městě, odrážející melodiku moravských lidových písní. Vedle renomovaných jazzmanů (kytarista Luboš Andršt, kontrabasista František Uhlíř, bubeník Milan Vitoch) na albu hraje i houslista Jan Beránek, člen brněnské Státní filharmonie. Blízkost lidové hudbě tu jakoby předznamenává pozdější Viklického úspěšnou spolupráci se Zuzanou Lapčíkovou a Jiřím Pavlicou.
Na podzim 1977 odjel Emil Viklický na roční studijní pobyt na Berklee College of Music v Bostonu. Navázal zde mnoho užitečných muzikantských kontaktů, které se zúročily, když pak se třemi americkými přáteli v Praze zaznamenal asi sedmdesát minut hudby: svěží elektrický jazz, zřetelně ovlivněný funkem, pozoruhodný vitalitou nápadů a instrumentalistickou bravurou. Kytarista Bill Frisell ještě zdaleka nebyl tou jazzovou superhvězdou, jak ho známe nyní, už tehdy však hrál skvěle. Všechny nahrávky byly pečlivě remasterovány z originálních pásků, skladby z alba V Holomóci městě vycházejí na kompaktním disku poprvé.
„Že je moje hudba příkladem propojení či fúze jazzu, lidové hudby i klasiky, tak o tom jsem tenkrát nepřemýšlel. Chtěl jsem natočit muziku, jakou cítím, jaká mě zajímala, o které jsem byl přesvědčen, že je dobrá. A myslím si, že je dodnes svěží,“ dodává k novému vydání svých nahrávek Emil Viklický.
Kdo je Emil Viklický?
Pianista a skladatel Emil Viklický je jednou z nejvýraznějších postav tuzemské hudební scény. Svým syntetickým přístupem již dávno přesáhl hranice jazzu. Vedle nahrávek s předními světovými jazzmany, mezi nimiž najdeme i basieovského veterána Joe Newmana, pianistu Jamese Williamse a jednoho z nejlepších současných kytaristů Billa Frisella, a snah o fúzi folkloru s jazzem se věnuje také soudobé hudbě a složil i operu Faidra.
Emil Viklický se narodil v roce 1948 v Olomouci. Od dětství se věnoval hře na klavír, takže ho po ukončení studia matematiky na Přírodovědecké fakultě Palackého university čekala vojenská služba v Armádním uměleckém souboru (AUS). Záhy přešel na profesionální dráhu, v první polovině sedmdesátých let hrál v Jazz Sanatoriu Luďka Hulana, SHQ Karla Velebného a byl členem jazzrockového Energitu. Mezinárodně se prosadil v roce 1976, kdy zvítězil v soutěži improvizujících jazzových klavíristů v Lyonu a vyhrál první cenu v autorské soutěži Monacké konzervatoře se skladbou Zelený satén.
První sólová deska V Holomóci městě, vydaná v roce 1977, představovala jednu ze základních linií Viklického tvorby, pro kterou je typické využití folklorních motivů v kombinaci s jazzovými postupy, a to jak v rytmice, tak zejména v rozvíjení tématu improvizacemi. Tento přístup dále pokračoval na uznávaných albech Za horama, za lesama s primášem Hradišťanu Jurou Pavlicou, Prší déšť, na němž se vedle Pavlici už objevila i zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková, a na sólové desce Zuzany Lapčíkové. Ta se ještě spolu s kontrabasistou českého původu Jiřím Georgem Mrazem podílí na další Viklického nahrávce, která se natáčela v roce 2000 v USA pro firmu Fantasy/Milestone a jež představuje zatím nejintegrálnější propojení jazzu s moravským folklorem.
Po vydání debutového alba se však Emil Viklický zaměřil především na jazz, a to zejména elektrický, neboť v roce 1977 odjel na rok do Spojených států studovat jazz na prestižní Berklee College. Během té doby hrál v řadě newyorských klubů s Joe Newmanem, Scotem Robinsonem a Ronem Bridgewaterem. Po návratu ze studií natočil alba Okno a Dveře se svými spolužáky, kytaristou Billem Frisellem, baskytaristou Kermitem Driscollem a bubeníkem Vintonem Johnsonem. Krátce poté natočil album duet s klavíristou Jamesem Williamsem, který nejen hostoval i v SHQ, ale s nímž spolupracuje dodnes – koncert ve Španělském sále 1999.
V osmdesátých letech se Emil Viklický hodně věnoval mezinárodním spolupracím, ať již s Joe Newmanem na album Midgets, ale především se skandinávskými muzikanty: hrál s Česko-norským bigbandem na albu Jazznost a úzkou spolupráci s Viklickým navázal finský trumpetista a skladatel Jarmo Sermilä. Viklický a Sermilä nejen natočili pouze v duu experimentálně laděné album Confluence plné elektroniky, ale oba také účinkovali v Česko-finském kvartetu. Jejich spolupráce trvá nadále, koncem devadesátých let natočili industriálem ovlivněné album improvizací Neuro. Mezinárodním projektům se Emil Viklický věnoval i v devadesátých letech, kdy nahrál s kvartetem Bennyho Baileyho album While My Lady Sleeps, s americkým multiinstrumentalistou Scottem Robinsonem desku Magic Eye, s britskými jazzmany saxofonistou Julianem Nicholasem a bubeníkem Dave Wickinsem album Food Of Love a s belgickým saxofonistou Stevem Houbenem desku Bohemia After Dark. Od počátku osmdesátých let se však Emil Viklický začal věnovat také vážné hudbě, zejména komorní (Částečná symetrie pro flétnu, hoboj, basklarinet a piano, Tauromaquia pro hoboj, housle a piano, nebo Adaemus pro sólový hoboj), zároveň hodně experimentoval také v oblasti elektroakustické hudby. Spojení vážné hudby s jazzem nepřinášela jen skladba Par pondus pro housle a jazzový big band, ale také vysoce ceněné album Homage To Joan Miró, na kterém hostovalo Talichovo kvarteto.
V devadesátých letech vyšlo i první album věnované čistě vážné hudbě, jímž byla Pocta Josipu Plečnikovi, kde klíčové Dopisy Plečnikovi zpívala Magdalena Kožená. V září 2000 měla ve Státní opeře premiéru Viklického opera Faidra, která zvítězila v mezinárodní soutěži nazvané Nová opera pro Prahu 2000.
V roce 2002 měla v Berlíně koncertní premiéru opera Der Ackermann und Der Tod (Oráč a Smrt), jevištní premiéra byla ve Státní opeře Praha v lednu 2003 pod taktovkou Přemysla Charváta s Janou Sýkorovou a Alešem Brisceinem v hlavních rolích. Tato pražská inscenace byla pohostinsky uvedena na obou berlínských operních scénách Deutches Oper a Unten den Linden s velkým úspěchem. V květnu roku 2003 měla premiéru v pražském Národním Divadle (Kolowrat) komorní opera Máchův deník aneb Hynku, jak si to představuješ na libreto Yohanana Kaldiho. Toto představení bylo bez souhlasu autora zkráceno cca o 8 minut, takže na své první kompletní uvedení tato opera teprve čeká. Lincolnovo Centrum v New Yorku si od E.Viklického objednalo v roce 2004 melodram na text Václava Havla. Skladba The Mystery of Man zazněla při slavnostním otevření nového koncertního sálu v New Yorku, Columbus Circle ve dnech 28.-30. října 2004 v podání Bigbandu Wyntona Marsalise a recitátorů Alfree Woodardové a Mario Van Peeblese. Značnou část své energie vkládá Emil Viklický do tvorby filmové hudby, které se věnuje od poloviny osmdesátých let, kdy složil hudbu k Smyczkovu snímku Krajina s nábytkem. Podepsán je i pod hudbou k Zafranovičovu filmu Má je pomsta (Lacrimosa) a ke snímku Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba. Rozsáhlou tvorbou, výrazně přesahující hranice jazzu, potvrdil Emil Viklický svou všestrannost a jasně ukázal, že patří k nejosobitějším domácím tvůrcům přelomu tisíciletí.
Více infa: www.viklicky.com
Foto: Supraphon
