Karel Čapek napsal Věc Makropulos v roce 1922 – utopickou komedii o třech dějstvích s proměnou dopisoval v červenci při svém prázdninovém pobytu v Tatranské Lomnici. Premiéra se odbyla v listopadu téhož roku v Městském divadle na Královských Vinohradech. Téma nesmrtelnosti a práva na umělé prodlužování života chtěl Čapek zprvu zpracovat jako román. Nakonec zvolil formu divadelní hry. Hry, která je uváděna v divadlech dodnes, hry, která se stala předlohou pro operu Leoše Janáčka, hry, která dostala i podobu rozhlasového zpracování.
Věc Makropulos natočil pro rozhlas v roce 1975 režisér Jiří Horčička. Hlavní roli Emilii Marty svěřil Jiřině Švorcové, která se jí zhostila naprosto jedinečným způsobem. Skvěle jí sekundovali i další aktéři – hvězdy českého divadla sedmdesátých let: Karel Höger (Jaroslav Prus), Viktor Preiss (jeho syn Janek), Jiří Klem (Albert Gregor), Eduard Kohout (Hauk-Šendorf), Miloš Nedbal (advokát dr. Kolenatý), Martin Růžek (solicitátor Vítek), Gabriela Vránová (jeho dcera)… Pan režisér měl v obsazení dramatu opravdu šťastnou ruku. Rozhlasové úpravy se ujal Vladimír Procházka.
Známá divadelní hra, která zpracovává problém nesmrtelnosti, jejímž hledáním byli, jsou a asi i budou posedlí lidé odnepaměti, dodnes nám má co říci. Tímto tématem se zabývá nejeden dramatik či spisovatel. Karel Čapek se na rozdíl od mnohých domníval – a asi měl pravdu – že ani zásadním prodloužením délky života se lidstvo nemůže zásadně změnit. Že tento krok je šťastnějším neudělá. Tuto jeho myšlenku v sobě nese zpěvačka Emilia Marty, která žije už několik století a nudí se. Má pocit, že už všechno zažila, že ji nic nemůže překvapit. Nedokáže se radovat a je zkázou pro lidi, kteří ji obklopují. Neváhá mařit lidské životy, neváhá ničit své blízké. Je unavená životem, ale přesto se bojí smrti…
K samotné nahrávce není moc co dodávat (v podobě dvojelpíčka jí vydal v sedmdesátých letech Supraphon s fotografií Jiřiny Švorcové jako Emilie Marty na titulu). Jedinečné herecké výkony pod taktovkou výtečného režiséra vytvořily rozhlasovou hru, jež patří k zlatému fondu rozhlasu. Jde o naprosto klasické zpracování, vlastně ničím nepřekvapuje, vše je na svém místě, vše je takové, jak má být. Protože nemusím některá moderní zpracování dramatických děl, tento klasický přístup mi vyhovuje a líbí se mi. Mohu ho vřele doporučit. Ptáte se, zda nechybí pódium – naprosto ne. Stačí, když přivřete oči a všichni se najednou objeví ve vaší blízkosti. Máte pocit, že jste součástí děje, že hrajete s nimi.
Poslechněte si ukázku s Martinem Růžkem z Čapkovy Věci Makropulos:
[audio:http://www.radioservis-as.cz/katalog/mp3/vec_makro.mp3]Foto: Radioservis, Supraphon
