Třináctidílný dokumentární seriál České televize zachycuje unikátní osud rodiny, do níž se v červnu 2013 narodila historicky první česká paterčata. Jde o případ, který je naprosto bezprecedentní zkouškou pro všechny: lékaře, politiky, úředníky i český sociální systém. Nejvíc ale pro mladý pár, který chtěl svému synovi pořídit sestřičku. Jejich příběh sledujeme na velkorysé ploše jednoho kalendářního roku, od porodu paterčat po jejich první krůčky.
Jsme svědky toho, jak se pod tlakem okolností mění vztahy v rodině, vztahy s pečovatelskou službou, sousedy a veřejností. Seriál zároveň upozorňuje na diskriminaci dosud přehlížené menšiny – rodin s vícerčaty, jejichž jsou paterčata extrémním reprezentantem i symbolem. Právě jejich případ totiž rozpoutal celospolečenskou debatu, na jejímž konci snad čeká změna zákona o podpoře rodin s vícerčaty.
„Když jsme v uplynulých sezónách divákům České televize nabídli v zahraničí čím dál populárnější žánr docu-soap, tušili jsme, že se setká se silnou odezvou. Nicméně asi málokdo mohl předvídat, jakým fenoménem – především u ženského publika – se stane například cyklus Čtyři v tom, který se brzy dočká své již třetí série. Chceme tento formát rozvíjet i nadále a prostřednictvím něj svým divákům přibližovat témata, která na obrazovku veřejnoprávní televize patří a sluší jí. Velice si proto vážím toho, že Česká televize mohla být při narození historicky prvních paterčat v Česku, sledovat celý první rok jejich života a vytvořit tak unikátní třináctidílný cyklus, který nemá v české televizní tvorbě obdoby,“ říká ředitel Programu České televize Milan Fridrich.
Kreativní producent Michal Reitler dodává: „Když se vám narodí místo plánovaného druhého potomka dětí rovnou pět, je to životní změna, na kterou není nikdo připravený. Ani veřejnost, ani český sociální systém, a samozřejmě ani vy, rodiče. Kolik dětí dokážete utišit, pohladit? Jak zdatní musíte být organizátoři a jak velký musí být váš rozpočet, abyste to zvládli? A jak, službou, finančními prostředky, vám vlastně pomůže stát? Myslíte, že vaše sousedy v domě potěší rodina, která žije vedle s šesti dětmi? Všechno je od první chvíle boj. Na všech frontách a napořád. Chceme vyprávět o všem, co s touto nenadálou a extrémní situací souvisí. Točili jsme třináct měsíců, zachytili je ve třinácti dílech. Rok po narození paterčat budou moci diváci po dobu třinácti týdnů sledovat první rok života rodiny. Chceme si klást otázky, jak se to dá vůbec zvládnout. Zda bychom to zvládli sami a co bychom k tomu potřebovali… Paterčata jsou v České republice jediná, ale rodin s vícerčaty, které řeší obdobnou situaci, jsou tisíce. Paterčata jsou v tomto smyslu důležitým viditelným reprezentantem diskriminované skupiny rodin s vícerčaty. A ty si zaslouží naši pozornost. Zaslouží si podporu.“
Paterčata ve vysílání České televize každou středu od 10. září od 21.30 hodin na ČT1.
Tvůrčí tým:
Režie: Alena Derzsiová
Scénář: Libuše Marková
Střih: Krasimira Velitchkova
Hudba: Juraj Dobrakov
Vedoucí projektu: Matěj Podzimek
Kreativní producent: Michal Reitler
Výkonný producent: Matěj Stehlík
Produkce: Lucie Plocková
Kamera: Josef Nekvasil, Jiří Krejčík, Pavel Klener, Božek Slavík, Jan Reinisch
Zvuk: Petr Hochmann, Petr Kabrhel
Grafika: Miroslav Žáček
Webové stránky: Alexandra Vebrová
Režisérka Alena Derzsiová: Bojím se předpojatosti a zloby
Co pro vás bylo při natáčení nejdůležitější?
Natáčení sběrného dokumentu, což byl původní plán, pro mě nebylo nic nového, ale k tomu přibyl fakt, že se jedná o romskou rodinu. Trochu jsem se obávala, jak nás přijmou, nevěděla jsem, jaké jsou v této komunitě vztahy a zvyky. Byl to pro mne v tomto ohledu cizí svět. Abychom s nimi mohli natáčet několikrát do měsíce celý rok, vstoupit do jejich života a vytvořit pravdivý příběh, bylo nutné, aby se naši hrdinové přestali hlídat a dokázali být i před kamerou spontánní a otevření. Proto pro mne bylo nejdůležitější získat jejich důvěru, aby uvěřili, že je nezneužijeme a nebudeme nic manipulovat. A zajímavé je, že se to všechno povedlo právě pro tu jejich jinakost, které jsem se zpočátku obávala.
Co bylo vůbec nejtěžší?
Natáčení bylo pro všechny náročné fyzicky i psychicky. Byli jsme s touto rodinou v některých dnech třeba i deset hodin v kuse, natáčelo se i v noci, o svátcích… Prožívali jsme jejich život, ale zároveň jsme vedle toho měli i svoje životy, svoje starosti a trable. Na jedné straně jsme jim chtěli pomáhat, ale na druhé jsme museli pořád hlídat, abychom natočili to, co potřebujeme. Někdy docházelo i k různým impulzivním reakcím, emotivním situacím a to je pak těžké se uhlídat, aby člověk nezasáhl, nesnažil se pomoct to řešit, nevstoupil za hranici, která dělí jejich a náš život. Například když všech pět dětí brečelo najednou, že už chce jíst. Nedokázala jsem jedno nevzít a nezačít ho krmit. Ale pro mě je na tomto cyklu nejtěžší asi práce ve střižně. Před sebou mám víc než 160 hodin materiálu, který jsme za těch dvanáct měsíců natočili. A spolu se střihačkou Krasimirou Velitchkovou musíme ten rok znovu zrekonstruovat tak, aby divák viděl, co se tam opravdu dělo, ale abychom nikomu neublížili tím, že něco vyzní jinak, než bylo myšleno. Tady člověk musí vážit každé slovo, každou situaci či výpověď. Musíte zůstat stále objektivní, neztratit se, vyvážit vše tak, aby to bylo pravdivé a spravedlivé. A to po tom roce není vůbec jednoduché.
Co vás nejvíc překvapilo?
Nejvíc mě překvapil kreativní producent projektu Michal Reitler. Já jsem ho totiž neznala, protože dělá v České televizi hranou tvorbu. Nicméně jsem ho oslovila, jestli by neměl zájem i o paterčata, a on nadšeně přijal. Překvapil mě pak mnohokrát nasazením, s jakým do toho šel. On totiž funguje jako taková benzínová pumpa – kdykoli někomu dojde energie, tak dotankuje. Kritikou, pochvalou, změnou podmínek, nápadem.
Čeho se v souvislosti s uvedením cyklu nejvíce bojíte?
Nejvíc se obávám reakcí některých lidí, až se docu-soap, neboli dokumentární seriál, začne vysílat. Ne proto, že by tam bylo tolik kontroverzních věcí, ale protože se u nás stále špatně přijímá jinakost. Je pro mnoho lidí těžko uchopitelná. Bojím se předpojatosti a zloby, která někdy dokáže být hodně nebezpečná.
Jaké je vaše největší přání?
Asi nejvíc bych si přála, aby lidé přijali náš dokumentární seriál s pochopením. Aby si dokázali uvědomit, že mít hodně dětí není jednoduchá věc, zvláště když přijdou najednou, ať se narodí do jakékoliv rodiny, v jakémkoliv státě.
Scenáristka Libuše Marková: Nezapomenu, jak se na mě paterčata smála, když jsme přijeli natáčet
Jak vznikl nápad natočit Paterčata?
Ve skutečnosti to byla docela »hurá akce«. Zavolala mi kamarádka Klára Vítková Rulíková z Klubu dvojčat a vícerčat, jestli bych nechtěla točit časosběrný dokument o mamince, která čeká paterčata. Hned jsem volala režisérce Ále Derzsiové, o které jsem věděla, že ji tato tematika rovněž zajímá, a v co nejkratší době jsme se rozjely do porodnice za maminkou paterčat.
Jaké bylo první setkání se Sašou a Tondou?
Při prvním setkání se Sašou se nedaly přehlédnout její obrovské zkoumavé oči a obrovský „balón“ v podobě břicha. Ale než jsme si stačily něco říct, vešel do pokoje lékař a Sašu odvolal. S režisérkou jsme tedy odešly na chodbu a chtěly tam počkat, ale Sašin partner Tonda nás mile překvapil, vzal nás zpět do pokoje a povídal si s námi, dokud se Saša nevrátila z vyšetření. Oba se k nám chovali vstřícně, domluvili jsme se na natáčení časosběrného dokumentu a už jsme se s Álou těšily na první natáčení.
Co Vás napadlo při pohledu na to velké bříško a na výraz Saši?
V duchu jsem si kladla otázku, jak je možné, že právě tato drobná malá žena čeká pět dětí, a obdivovala jsem ji, jak to nese statečně, jak je klidná, z ničeho se nehroutí a věří, že vše dobře dopadne, že je v dobrých rukou.
Jak jste pak plánovala natáčení, dali jste si dopředu nějaké mantinely?
Zpočátku nikdo z nás vůbec netušil, že se budeme vzájemně tak často vídat, ale když se schválilo v České televizi deset až třináct dílů, které se měly natočit do prvních narozenin paterčat, přestala jsem to brát jako příjemné zpestření a začala jsem se scenáristické přípravě natáčení věnovat naplno. Natáčení plynulo z událostí, které se skutečně staly, ničím jsme nebyli svazováni. Byli jsme jediní, komu Saša důvěřovala a dovolila, abychom její děti natáčeli. Medializace dětí totiž rozvířila rasovou nenávist.
Překvapilo vás něco?
Mnohokrát jsem byla zaskočena Tondovým smyslem pro humor. Rád si ze sebe dělá legraci a libuje si ve vtipech o cikánech. I sebedusnější situaci je schopen odlehčit různými šaškárnami a legráckami.
Měla jste někdy pocit, že už nevíte, jak dál?
Zpočátku se kolem paterčat a jejich rodiny neustále něco dělo, mohli jsme točit i dvakrát týdně, ale od chvíle, kdy se rodiče zařekli, že už nebudou své děti medializovat, že ani sami už nebudou vystupovat v médiích, zájem o ně opadl. Rodinný stereotyp a starosti o paterčata se stávaly natolik „nudnými“, že jsem měla strach o to, co vůbec budeme točit, aby to někoho zajímalo.
Myslíte si, že byste po téhle zkušenosti dokázala zvládnout paterčata?
Mockrát se mě Saša ptala, jestli bych zvládla paterčata. Abych ji vyburcovala, tvrdila jsem, že určitě a hravě, ale jen na chvíli bych to dala, snad jedině když by všechny děti spaly. Pro mě by byl nejhorší spánkový deficit. Když se nevyspím, jsem podrážděná.
Jak často jste jezdila do Milovic, jak často jste si volali?
V Milovicích jsme natáčeli každý týden i víckrát a pak jsem ještě několikrát přijela za Sašou a Tondou, abychom plánovali, co budeme dál točit. Ale to je štvalo a říkali, že nedokážu na chvíli vypnout, že jen pořád myslím na práci. A co se týče volání, to nepřestalo, i když už netočíme. Někdy mě Saša prozváněla i několikrát za den a moje rodina to těžce nesla a komentovala slovy: „Nechceš se k těm paterčatům přestěhovat?“ Na druhou stranu ale vím, že i Tondovi už občas lezlo Sašino telefonování na nervy, a Saša mi musela volat tajně z koupelny.
Dělala jste někdy tak rozsáhlý projekt?
Toto byla moje první zkušenost, nikdy jsem tak intenzivně jeden projekt dlouhodobě netočila. Musím poděkovat celému štábu, že jsme se vzájemně posilovali.
Na co budete ráda vzpomínat?
Mám ráda děti, tak určitě budu vzpomínat na to, jak se na mě smály, když jsme přijeli. Nejvíc vzpomínám na Tonyho (jejich šestiletého syna), jak byl zpočátku plachý, nechtěl mluvit na kameru, a později se z něho stala hvězda a předváděl se před kamerou. Měla jsem radost, když jsme přijeli a on mě objal a o něčem, pro něho důležitém, mi vyprávěl.
Jak vlastně probíhala příprava a realizace natáčení?
To se dá těžko popsat, záleží to na mnoha faktorech a okolnostech. Někdy věci, které byly do detailu propracované, nevyšly a musely se měnit podle momentální situace. Jindy jsme se naopak nachomýtli u akce, která byla obrovským »úlovkem« jen díky pohotovým kameramanům a pro kterou jsem vůbec nic neudělala. V mnoha ohledech je to zkrátka týmová práce.
Co byste přála paterčatům a celé rodině do budoucna?
Přála bych jim hodně lásky, pevné nervy a to, aby se jim splnil sen o dobrém a bezpečném životě u nás, v Kanadě nebo kdekoli, kde se rozhodnou žít.
Vedoucí projektu Matěj Podzimek: Rodiny s vícerčaty jsou klasickou menšinou
Jaká je úloha vedoucího projektu u tohoto cyklu, liší se zásadně od projektů, na kterých jste se podílel?
Rozhodně, u Paterčat je míra nepředpokládaných náhod a zvratů daleko vyšší. Musíte se je však snažit předjímat a v případě, že nastanou, okamžitě reagovat a vzít je do hry. Kromě jiného se snažím paní režisérce i paní scenáristce poskytnout jistý nadhled, protože ony (s) Paterčaty doslova žijí.
Byl jste při některých natáčeních? Jaké byly vaše pocity?
Natáčení jsem se účastnil jen výjimečně, to souvisí s odstupem, který jsem si potřeboval udržet. Každopádně to bylo obtížné, protože osud rodiny s paterčaty i situace s tím spojené vás prostě chladným nenechají.
Kdo vás z lidí, kteří v cyklu vystupují, zaujal nejvíc a proč?
Klára Vítková Rulíková, která už léta bojuje za práva rodin s vícerčaty. Její odhodlání je inspirující, její tvrdohlavost kouzelná.
Co vám při této práci udělalo radost?
Otec paterčat Antonín. Svým optimismem i vztahem k dětem.
Proč myslíte, že takovéto pořady do České televize patří, co si od Paterčat slibujete, co očekáváte?
Paterčata přináší vhled do konkrétního osudu i obecné problematiky rodin s vícerčaty. Jsou v podstatě klasickou menšinou – těmi, se kterými se nepočítá. Přál bych si, aby veřejnost a stát pochopily, že mít víc dětí najednou přináší i větší zátěž. Dosavadní podpora to totiž nereflektuje, přitom dvojčata už dávno nejsou výjimkou z pravidla.
Předsedkyně Klubu dvojčat a vícerčat Klára Vítková Rulíková: Klubem prošlo na šest stovek rodin
Jak vznikl Klub dvojčat a vícerčat?
Když jsem před téměř dvaadvaceti lety čekala své druhé dítě a dozvěděla se, že to jsou dvojčata, snažila jsem se získat nějaké informace o vývoji a výchově dvojčat. Tehdy neexistoval internet a v Čechách nebyla žádná dostupná literatura. Protože jsem vystudovaná učitelka angličtiny, přinesly mi kolegyně do nemocnice, kde jsem tři měsíce ležela na udržování těhotenství, anglické časopisy. V jednom z nich jsem nalezla informace o britském sdružení podporujícím rodiny s dvojčaty a vícerčaty TAMBA (Twins And Multiple Birth Association), které v té době slavilo 20. výročí svého vzniku. Napsala jsem jim a požádala je o nějaké informace. Dostala jsem milý dopis s brožurami o porodu, těhotenství a kojení. V porodnici jsem se navíc seznámila s maminkou, která měla také doma již dvouletého syna a které se dvojčata narodila přesně o šest týdnů později než mně. Začaly jsme se scházet a podporovat se navzájem. Později jsme začaly chodit do prvního mateřského centra v YMCA Praha, ale »monomaminky« našim problémům nerozuměly, proto jsme v lednu 1995 založily při mateřském centru 1. Klub dvojčat a vícerčat, který se pro velký zájem v listopadu 1995 stal občanským sdružením. V roce 1996 jsme začali vydávat Zpravodaj Klubu dvojčat a vícerčat, ve kterém vycházely překlady brožur ze zahraničí, informace o pravidelných i jednorázových akcích, inzerce, receptáře. Díky tomu se o naší činnosti dozvěděly i mimopražské maminky dvojčat, a tak v roce 1997 vznikly pobočky Klubu dvojčat v Olomouci, ve Zlíně a v Brně. Dnes jich existuje už padesát. Českomoravská asociace Klubů dvojčat a vícerčat se začátkem roku 2014 transformovala z občanského sdružení na obecně prospěšnou společnost Klub dvojčat a vícerčat.
V čem se především snažíte pomáhat?
Naše aktivity jsou rozděleny do několika rovin – informační, poradenské, podpůrné a lobbistické. Informační – provozujeme stránky dvojčata-asociace.cz a dvojčata.cz. Jsou zde poradny, brožury a sborníky ke stažení, informace o přednáškách, které pořádáme pro budoucí rodiče vícerčat i pro pedagogy, v jejichž třídách jsou dvojčata, uspořádali jsme dvě mezinárodní konference Život s dvojčaty. Snažíme se prostě šířit informace o specifických potřebách rodin s vícerčaty jak mezi rodiče a prarodiče budoucích dvojčat, tak i mezi odbornou a laickou veřejnost.
Dále nabízíme poradenství laktační, psychologické, pedagogické i sociální, a to jak telefonické, tak internetové i osobní. Pak je tu podpora konkrétních rodin. Zřídili jsme dvě veřejné sbírky, jednu na pomoc rodině s paterčaty, druhou pro rodiny s vícerčaty v krizi. Organizujeme sbírky potřebných věcí (oblečení, nábytek, hračky), a pokud je třeba, ve spolupráci s úřady práce usilujeme o vytvoření společensky účelného pracovního místa pro zaměstnání pomocnice v domácnosti, jak je tomu například u rodiny s prvními českými paterčaty nebo s dvěma páry dvojčat narozených do dvou let po sobě.
Dále lobbujeme za zájmy rodin s vícerčaty. Snažíme se podávat návrhy v oblasti státní sociální podpory, zákona o sociálních službách, úzce spolupracujeme například s o. a. Asistence a s místními samosprávami. Pomáháme například zajistit bezbariérový přístup pro matky se širokým dvojčecím kočárkem jak na veřejná místa, tak do hromadné dopravy. Usilujeme o možnost hospitalizace obou kojených dvojčat v případě, že jedno musí být v nemocnici (i s matkou), snažíme se prosazovat zájmy vícerčat i ve školství (braní ohledu na vazby mezi dvojčaty při zařazování dětí do jednotlivých tříd) apod.
Kolik rodin s dvojčaty a vícerčaty máte v současné době evidováno?
V době, kdy byl Klub dvojčat a vícerčat ještě občanským sdružením a fungoval spíše »dovnitř« (pořádal pro své členy společné dovolené a tábory, relaxační víkendy pro maminky, vydával Zpravodaj), prošlo jeho řadami přes 600 rodin. V současné době Klub dvojčat a vícerčat není založen na členské základně, ale své služby poskytuje všem zájemcům, kteří se na nás obrátí (ročně máme přes 1000 kontaktů – dotazů).
S čím se nejčastěji tyto rodiny potýkají?
Asi největším problémem jsou finance – dvojčata nelze naplánovat a rodí se i rodinám se slabšími příjmy. Málokdo ví, že tyto rodiny mají nárok pouze na jeden rodičovský příspěvek. Často nedosáhnou o pár korun ani na přídavek na dítě a sociální příplatek, který zohledňoval vícerčata, ale bohužel byl zrušen. Ale těch problémů je mnohem víc (kojení, období vzdoru apod.).
Platí tu čím víc dětí, tím větší problémy?
Neplatí. Některé maminky si dokážou hravě poradit se šesti i více dětmi, jiné maminky nedokážou samy zvládnout ani dvojčata. Kolikrát se dozvíme o rodině, ve které se narodila trojčata, a nežádali o pomoc, přestože by měli ze zákona nárok třeba na pečovatelku. Vždy záleží na tom, jak to konkrétní maminka zvládá, zda má kolem sebe rodinu, která jí pomůže a podpoří ji, nebo zda je na všechno sama.
Jak došlo ke kontaktu s rodiči paterčat?
V dubnu mi volala redaktorka České televize Bára Straňáková, že si našla na internetu naši stránku www.dvojcata.cz, a řekla mi, že v Podolí, kde pracuje její otec jako lékař, leží maminka, která čeká paterčata. Ptala se, jakým způsobem by šlo této mamince pomoct a co my, tehdy ještě Českomoravská asociace Klubů dvojčat a vícerčat, pro ni můžeme udělat. Vysvětlila jsem jí, že mamince nemůžeme pomoci finančně (což byla jedna z otázek), ale můžeme jí poradit, na co všechno má nárok. Dala mi na maminku telefon a já se se Sašou spojila. Pak jsem za ní do porodnice jezdila po práci několikrát týdně a stala se její tiskovou mluvčí.
Co jste musela nejvíc řešit?
Ze začátku jsme se soustředili na sociální dávky, na které má Saša nárok. Pomáhala jsem jí vyplňovat formuláře a informovala ji o nároku na pečovatelku dle zákona o sociálních službách. Protože jsem v té době řešila na Středočeském kraji problémy se zajištěním pečovatelky pro trojčata, upozornila jsem krajský úřad, že se mají narodit paterčata, a začali jsme se společně připravovat na poskytování péče této rodině. Se Sašou jsem také chodila na důležité lékařské kontroly, připravovaly jsme se na kojení, domluvila jsem s firmou Medela zapůjčení nemocniční odsávačky zdarma na dobu půl roku atd.
Dá se shrnout, co se vašemu Klubu podařilo pro paterčata zajistit?
Nevím, zda si vzpomenu na všechno, ale nejprve jsme oslovovali různé sponzory (na plenky, dětskou výživu, auto, kočárky apod.), z nichž většina bohužel odmítla. Až firma kocarky.cz poskytla rodině kočárek včetně autosedaček a zajistila i sponzora na dětské postýlky. Klub vyhlásil veřejnou sbírku pro rodinu paterčat a otevřel a zveřejnil transparentní účet. Ve spolupráci s Rodinným centrem Milovice jsme vyhlásili sbírku potřeb (oblečení, hračky atd.). Plenky byly zajištěny jinou firmou pro děti až do dvou let. Podařilo se zajistit i další sponzory, kteří se ozvali na základě vyhlášené sbírky – ti dodali zařízení bytu, fólie na okna, oblečky a povlečení šité na míru apod. Získali jsme peníze od Nadace Naše dítě, Nadačního fondu Albert a Nadačního fondu J&T i od MPSV na zajištění sociálních terénních pracovnic pro rodinu, protože dle zákona o sociálních službách pečovatelky nejsou chůvy a nemohou pomáhat s péčí o děti. Od ledna jsme se zapojili i do programu Úřadu práce a zaměstnáváme v rodině babičku (a od září dětskou zdravotní setru) v rámci aktivní podpory zaměstnanosti. Asi nejdůležitějším počinem byl kontakt se štábem ČT a domluva na časosběrném materiálu. :o)
Byla tato spolupráce v něčem výjimečná?
Výjimečné je už to, že se jedná o první paterčata narozená v Čechách. S tím ovšem souvisí i fakt, že nemáme dostatek zkušeností, jak takovéto rodině pomoci. Odhalila se bílá místa v zákonech, které nepočítají s takto výjimečnými situacemi, např. v zákoně o státní sociální podpoře neexistuje institut „odstranění tvrdosti zákona“, a tak maminka, která porodila paterčata jako druhá, neměla nárok na porodné a dostává jen jeden rodičovský příspěvek na všechny děti! Rodina měla zřejmě větší očekávání pomoci a často si ani neuvědomovala, že i to, co se jí dostává, je výrazně nad rámec běžné práce jak Klubu dvojčat, tak poskytovatele sociálních služeb. Pro Klub dvojčat a vícerčat to byla velká zkušenost, protože jsme dosud u jednotlivých rodin nezaměstnávali své lidi. To se změnilo na podzim 2013, kdy začali pracovat u paterčat dva (posléze tři) naši zaměstnanci. Tím se změnil i můj vztah k Saše – už jsme nemohly být jen »kamarádky«, ale působila jsem v jejich rodině i jako zaměstnavatel, a to občas vedlo k nevyjasněným vztahům i konfliktům. Přesto považujeme tuto zkušenost za velmi přínosnou a naši organizaci posunula opět o něco dál… Mimochodem v listopadu se bude konat v Budapešti Mezinárodní kongres o dvojčatech, kde vystoupím s přednáškou o sociální pomoci rodině s paterčaty. Považuji za velký úspěch, že naše zkušenosti s paterčaty proniknou až na mezinárodní vědeckou půdu.
Zapojila jste se i do natáčení seriálu o paterčatech, v čem vidíte jeho přínos a může takovýto pořad pomoci i dalším rodinám s vícerčaty?
Do natáčení jsem se zapojila (nebo spíš jsem přišla s nápadem na časosběrný materiál), protože si myslím, že taková raritní událost, jakou je narození přirozeně počatých paterčat, by měla být zdokumentována už jen proto, aby se později mohlo zanalyzovat, co se udělalo dobře a kde byly mezery. A možná právě díky tomuto dokumentu se podaří rozpoutat diskusi o změně zákonů. Přínosem také je, že lidé uvidí, čím si rodina a její okolí opravdu prošly, a pochopí, že to, co vycházelo v bulváru, nebyla pravda. Na základě předložených faktů si každý bude moci udělat své vlastní závěry. Dokument by mohl pomoci maminkám, které se hroutí ze dvou dětí narozených současně, a ukázat veřejnosti, jak složité to rodiny s vícerčaty mají. V neposlední řadě se díky dokumentu otevírají oblasti, které nejsou legislativně řešeny. Ukazuje se, jak velmi omezená je pravomoc státu, protože zákony s takto výjimečnými situacemi prostě nepočítají.
Rozhovor s rodiči paterčat čtěte na TopVIP.cz již zítra
Foto: Česká televize
