Skupina Hlava nehlava tvrdí, že noční můry nespí!

U příležitosti vydání knihy hororů pro náctileté Noční můry nespí jsme vyzpovídali autory povídek ze skupiny Hlava nehlava. Čtyři roky po úspěšném debutu se sbírkou Zuby nehty se literárně tvůrčí skupina Hlava nehlava vrátila k hororovým tématům a připravila knihu osmadvaceti strašidelných povídek, kterou nyní pod názvem Noční můry nespí vydalo nakladatelství XYZ. Jde o sbírku, která je cílená na náctileté čtenáře. Autoři se snaží děsit bez použití prvoplánového násilí a dokázat, že i hororová literatura může být inteligentní. Editorkou sbírky je stejně jako u minulých projektů Hlavy nehlavy přední česká autorka knížek pro děti a mládež Ivona Březinová.


Čím je podle vás kniha Noční můry nespí výjimečná a proč by si ji čtenáři měli kupovat?
Zuzana Frantová: Pro ty, co se rádi bojí, jsou Noční můry nespí ideálním průvodcem po světě neokoukaných a neopotřebovaných strašáků, děsáků a bubáků. Napsalo ji osmnáct autorů, to je pěkná řádka lidí, kteří si dali tu práci, aby zjistili, čeho všeho se dá bát. Není k zahození zjistit, kde všude může číhat nebezpečí… Věřte, že jsou místa, odkud byste útok strachu ani náhodou nečekali.
Veronika Dziaková: Noční můry nespí jsou výjimečné svou pestrostí, jelikož se na knize podílelo více autorů. Navíc je to skvělá příležitost bát se s krásnými ilustracemi, které jsou skvělým doplněním jednotlivých povídek.
Klára Mayerová: Každá povídka je jiná, stejně jako jsou různé i strachy a noční můry našich čtenářů. Každý v té knize najde kromě pobavení taky ten lezavý pocit děsu, strachu, hrůzy, který běžně nalézá za svou skříní a pod svou postelí. Vyplatí se ho přestěhovat do knihovny; tam ho totiž vždycky najdete, když se budete chtít bát, a můžete ho tam zase uložit, až budete mít strachu dost.
Jan Urban: Povídky vznikaly v průběhu delší doby a každý autor si ty své vypiplal do míry, se kterou je spokojen a zároveň věří, že jeho dílo splní účel, pro který bylo psáno – tedy nahnání strachu, který vás bude nutit při večerním čtení v posteli přetáhnout přes sebe deku. Jednoduše se jedná o výběr těch nejstrašidelnějších témat z našich hlav, co stojí za to čtenářsky zanalyzovat.
Kateřina Hejlová: Kniha Noční můry nespí je volným pokračováním velmi úspěšné sbírky hororových povídek pro děti a mládež Zuby nehty. Její výjimečnost tkví především v jedinečném, kreativním kolektivu autorů skupiny Hlava nehlava, kteří stojí za jejím vznikem. Budete se bát od první stránky do poslední. Čekají vás horory s tematikou klasickou i netradiční. Hrůza bude obcházet kolem vaší postele, strach se krčit v koutě a děs ťukat na okno. Vy však neodoláte a třesoucími se prsty budete obracet na další a další stránku. Tak neváhejte a vpusťte Noční můry i do vašeho pokoje.

Jak si se inspirovali při psaní svého hororu?
Zuzana Frantová: Já jsem v podstatě hrozně nebojácná holka. Bojím se jen obživlých hraček a sametových stínů pobíhajících po lese, takže vlastní strach coby inspiraci pro horory jsem vyčerpala při psaní první hororové sbírky Zuby nehty. Abych se mohla připojit k práci na nových hororech, musela jsem být zvědavá a vyptávat se všude kolem.
Tomáš Heřman: Tak nějak se mi nechtělo vymýšlet další kýčovité monstrum. Hrůzy je všude kolem dost. Stačí si to uvědomit.
Veronika Dziaková: Strachem z výšek (Pevný jako skála). Dodnes se mi zdají noční můry o závratných výškách, ze kterých se mi hrůzou rozklepou kolena.
Klára Mayerová: Když jsem byla malá a bála jsem se, zalézala jsem pod peřinu. Až do chvíle, kdy tam po mně něco chňaplo – nikdy jsem nezjistila, co to bylo, ale ten zdánlivý pocit bezpečí pod peřinou už jsem nikdy neměla.
Ilona Fryčová: Moje děti mluvily o příšeře, která žije v Želivské nádrži. Bála jsem se, že mohou mít pravdu a skutečně se tam může nějaký záhadný tvor objevit. A tak jsem se ze svého strachu zkusila vypsat.
Jan Urban: V povídce Slibné rande jde o inspiraci internetovou anonymitou, na kterou v dnešní době sází mnoho nekalých živlů, neboť si jsou vědomi naivity těch druhých. Příběh je vyhrocenou možností, jak to třeba někdy může i dopadnout. Druhý příběh Stíny minulosti je inspirován současným upírským trendem, avšak rozhodl jsem se ho spojit se starým dobrým Skotskem, jehož mlha a jakási „opuštěnost“ místa, kde se děj odehrává, dá atmosféře mnohem víc než například středoškolská univerzita nebo klasické americké město.
Anna Dlouhá: K Peklu mě inspiroval přímo můj sen, který byl také tak krvavý a také tak děsivý. K mému druhému hororu Kočičí postrach mi byl inspirací můj kocour a má fantazie, bez které by to nešlo.
Kateřina Hejlová: Inspiraci pro Půlnoční zrcadlo jsem čerpala z dětství. Když mi bylo asi dvanáct, kamarádka mi vyprávěla, že když se o půlnoci podívám do zrcadla, uvidím v něm mrtvou Boženu Němcovou. Dodnes si ta slova pamatuji a vždycky, když jsem o půlnoci v blízkosti zrcadla, sklopím zrak. Pro jistotu! Inspirací pro Aqua malu byl novinový článek, na který jsem náhodou narazila při brouzdání internetem. V té době jsem se zrovna vrátila z Bulharska, kde se moře medúzami jen hemžilo, a tak jsem trošku povolila uzdu své fantazii.

Co je vlastně skupina Hlava nehlava?
Zuzana Frantová: Hlava nehlava je skupina mladých lidí, která patrně podle všeho ráda děsí ještě mladší lidi. Používá se pro to populární označení „šikana“. Nejdříve jsme napsali horory, pak jsme trochu vyměkli a napsali dobrodružné povídky a přes opět temnější detektivky jsme se stejně jako pachatel, který se vrací na místo činu, vrátili k žánru hororu. Ale když si přečtete naše sólovky, tak zjistíte, že jsme vlastně až děsivě mírumilovní. Ve skupině, to se nám to straší, ale jakmile je každý sám za sebe, tak… škoda mluvit, úplné bačkory! Až na Katku Hejlovou, která ve své knížce pro dospělé Zabijte je všechny, parádně zúročila své bohaté hororové zkušenosti.
Ivona Březinová: Hlava nehlava je záhadný proměňující se organismus. Během vznikání této knihy se nejčastěji zjevoval v podobě roje obřích lišajů smrtihlavů, kteří kroužili nad Literární akademií, svým prahnízdem, ve snaze se osamostatnit. Při dosednutí na zdivo budovy své alma mater jsou však schopni nenápadně splynout s omítkou a pozorovat a pozorovat a pozorovat. Tak pozor, pozorují i vás.
Kateřina Hejlová: Hlava nehlava je tvůrčí skupina mladých autorů české literární scény, která vznikla na půdě Literární akademie v polovině roku 2006 na seminářích tvůrčího psaní vedené Ivonou Březinovou, která celou skupinu zaštiťuje. Hlava nehlava v současné době disponuje nejen řadou autorů, kteří již samostatně publikují mimo rámec skupiny, ale rovněž zdatnými ilustrátory a novináři. Skupina má obrovský tvůrčí potenciál a nevysychající studnici nápadů, takže se máte rozhodně na co těšit.
David Šváb: Skupina Hlava nehlava to však nejsou jen spisovatelé. Jednotliví členové jsou nadaní i na divadlo, tvorbu počítačových a mobilních her, novinařinu, navštěvují exotické kraje a poté o tom přednášejí, ale jsou mezi nimi i nadaní ilustrátoři. To dokazuje fakt, že Noční můry nespí jsou doplněny kresbami jedné z členek skupiny Kláry Mayerové, která má na kontě už tři knihy s vlastními ilustracemi včetně jiného projektu studentů Literární akademie a některých členů skupiny Nahoře bez a dole taky.

Jak probíhá práce v tak početné skupině?
Zuzana Frantová: Je to naše už čtvrtá společná sbírka, takže bych řekla, že práce ve skupině nás baví a jde nám. Pracovat ve skupině je ale pěkná dřina; víc hlav, víc nápadů, víc úkolů. Výhodu to má naopak tu, že když se vám zrovna nechce nebo nemůžete, že se vždycky najde někdo, kdo vás zastoupí. Snažíme se všichni číst všechny texty a často i všechny verze. Hlava nehlava z toho jde kolem, ale psaní i čtení je o trpělivém přátelství mezi zadkem a židlí i mezi unavenýma očima a monitorem, na kterém se objevuje text psaný stále větším a větším písmem. Práce ve skupině je zmatená, chaotická a občas i hysterická, ale najde se mezi námi pár takových, kteří z toho totálního chaosu najdou cestu, která končí až v knihovničkách vystrašených čtenářů.
Veronika Dziaková: Jak se říká – víc očí víc vidí, a to rozhodě platí. Kolikrát si člověk neví rady, co jeho dílu chybí, a nápady ostatních bývají leckdy velmi inspirativní.
Klára Mayerová: Máme v zásadě rozdělené úkoly, když je třeba něco probrat, pořádají se valné hromady v kavárnách a domovech členů, rozesílají se tisíce a
tisíce románů v e-mailech… No blbě probíhá, ale máme systém 🙂
Kateřina Hejlová: Práce ve skupině je pokaždé skok do neznáma, vždy záleží na konkrétním kolektivu, jeho potenciálu, motivaci, chuti pracovat a schopnosti dělat kompromisy. Práce ve skupině vás naučí naslouchat názorům druhých a zároveň prosadit ten svůj, naučí vás trpělivosti a pokoře vůči názorům druhého. Pochopíte, že vždycky někdo maká víc a jiný se o něco víc veze a je potřeba to brát jak to je, protože příště se mohou role obrátit. Zvyknete si přijímat kritiku a zformulujete si vlastní názor konfrontací s druhými. Propagace knih je ve větším počtu snazší, ale má to i svá úskalí. Podtrženo sečteno je to podnětná zkušenost.
Anna Dlouhá: Nebudeme si nic nalhávat: víc lidí víc ví, ale víc lidí se také hůř schází a hůř domlouvá. Naštěstí máme elektronickou poštu a několik jedinců, bez kterých by se zbořil svět. Pokud se už sejdeme, na naší práci je to vidět. Literární večery plné debat a diskuzí jsou pro nás všechny nesmírnou inspirací.

Proč by děti měly číst horory a co jim to může dát?
Tomáš Heřman: Dobrá otázka. A neměli bychom se ptát spíš, jestli by děti neměly víc číst? Nebo proč by měly číst, a jak se kniha liší od ostatních informačních a zábavných zdrojů jako televize nebo počítačové hry? Ale zjednodušeně: Kniha sebou přináší trochu jiné aspekty než vizuálně pojaté informační zdroje. Když sledujete film, přesněji řečeno horor, jde o děs vizuální, zvukový, a často poměrně laciný. Když se člověk začte do knihy, a myslím tím dobře napsané knihy, přestává okolní svět vnímat. Už tam není nikdo, kdo by ho vedl za ručičku, nebo na něj bafal ze skříně. Naše smysly se zostří, noříme se do vlastního světa temných zákoutí, a každý sebemenší zvuk či šustot na našem prahu, který běžně ignorujeme, nás dokáže vyděsit. Děsíme sami sebe, naprosto bezděčně zatahujeme horor i tam, kam žádný film nebo hra nedosáhne.
Kateřina Hejlová: Pro děti je čtení velmi důležité. Zvlášť v dnešní době, která nabízí tolik svůdnějších lákadel. Učí je pracovat s textem, rozšiřuje slovní zásobu, rozvíjí logické i abstraktní myšlení, paměť i schopnost utvořit si vlastní názor. Aby však dítě u knihy vydrželo, musí ho především bavit. A to horory splňují bezezbytku. Většina dětí miluje strašidelné historky všeho druhu, a čím jsou reálnější, tím víc se bojí.
Zuzana Frantová: Rádi se bojíme, lekáme a všemožně si zvedáme adrenalin na pouťových atrakcích. Já nevím, proč to tak je, ale rádi se bojíme. Jenže ne opravdově. Rádi se bojíme JAKO. Na stránkách knížky nebo při sledování filmu. Baví nás to, je to zábava. Už od Zubů nehtů říkáme, že píšeme příběhy o českých dětech pro české děti. Překladových hororů je spousta, ale vychází z jiné tradice, která může být českému začínajícímu čtenáři cizí. Naše knížky jsou prostředím i motivy českým dětem blízké. Takže pojďte se s námi bát hezky česky. A když byste se báli moc, víte přece, že knížku můžete zaklapnout a strašáky i svůj strach v ní nechat uvězněné a to je přeci na tom strachu JAKO to nejbáječnější.
Anna Dlouhá: Jednoznačně proto, že by děti vůbec měly číst. Rozvíjí tím svou fantazii, představivost a vytváří si tím svůj vztah ke knížkám. Dítě, které nečte, si bez cizí pomoci jen stěží představí detaily, situace i postavy. Většinou jsou knihy suplovány televizí, která má ten šílený dar v nás jakoukoliv fantazii zabít tou nejhorší metodou. A to bezbolestně a dobrovolně! Ať už děti čtou horory nebo cokoliv jiného, je podstatné, že čtou. Na knihách je krásné to, že v nich můžete listovat, vracet se k oblíbeným pasážím, ale i přeskakovat hrůzostrašné stránky, když víte, že číst je v noci v posteli nebylo z vašich lepších nápadů.
Klára Mayerová: Schopnost emocionálně prožívat jakoukoli knihu je skvělá a horory jsou o to kouzelnější, že jde o uměle vytvořený strach, který můžeme v případě potřeby schovat do knihovny a už nikdy ho nevytáhnout. Děti by měly především číst a je jedno jestli horory, pohádky nebo romány. Horory ale mají kouzlo, kterému když jednou propadnete, už vás nikdy nepustí. Děs je totiž návykový.

Foto: Nakladatelství XYZ