Třináctidílný dokumentární seriál České televize zachycuje unikátní osud rodiny, do níž se v červnu 2013 narodila historicky první česká paterčata. Jde o případ, který je naprosto bezprecedentní zkouškou pro všechny: lékaře, politiky, úředníky i český sociální systém. Nejvíc ale pro mladý pár, který chtěl svému synovi pořídit sestřičku. Jejich příběh sledujeme na velkorysé ploše jednoho kalendářního roku, od porodu paterčat po jejich první krůčky. Paterčata bude vysílat České televize každou středu od 10. září od 21.30 hodin na ČT1.
Matka paterčat Alexandra Kiňová: Každá maminka chce pro své děti jen to nejlepší
Když se ohlédnete za ročním natáčením, co se vám vybaví?
Byla to velice zajímavá zkušenost, díky natáčení jsme potkali celou řadu moc hodných lidí, ale bohužel jsme zažili i závistivý a nepřející reakce… Tak to tady prostě chodí.
Dělalo vám něco problémy?
Ze začátku to bylo pro mě všechno dost těžký. Asi každá máma pochopí, jaký je to strach, když porodíte děti a najednou přijdou pečovatelky a začnou na ně sahat, pro vás jsou to cizí ženský. Takže jsem děti hlídala pořád jako blázen. Ale pamatuju si na první natáčení, to bylo 3. června, já jsem poprvé držela v náručí Terezku a do toho přišel štáb, byl to silný zážitek, Alenka a Libuška u toho plakaly. Emocí bylo při natáčení hodně.
A stalo se vám třeba později, že jste už zapomněla, že tam kamera je?
Na to se nedá zapomenout! Když do bytu přijdou dva kameramani, zvukař, Alenka (režisérka Alena Derzsiová) a do toho ještě Libuška (scenáristka Libuše Marková), to je najednou barák plnej lidí a jeden říká to, druhý tamto, nevíš, kam se máš dřív postavit a co udělat. Je velký rozdíl, něco hrát, nebo točit pravdu, realitu. Tohle natáčení nebylo žádný divadlo, to byl opravdový život, se vším všudy.
Neměla jste přesto pocit, že jste tak trochu herečka?
Určitě ne. Víte, že mi dokonce někdo řekl: „Ty jsi teď celebrita?“ Prosím vás, jaká celebrita? Já jsem obyčejná mamka od pěti, vlastně šesti dětí.
Jak jste tedy zvládala to, že vás pořád někdo natáčí?
Já jsem tancovala v jednom souboru, tam nás kolikrát natáčeli nebo fotili i novináři, takže jsem věděla, jak to chodí, ale pravda je, že v takovém rozsahu jsem to nezažila. A nebylo to vždycky příjemný. Třeba když chtěli natáčet, jak se hádáme. Neumím nic předstírat a tohle je hodně soukromá věc, tak to byl občas problém. Nebo kojení! Já jsem člověk, který se dost stydí, takže jsem vyhnala všechny kameramany, že to točit nebudou! Ale Libuška mě nakonec přemluvila. Na to nikdy nezapomenu. Vešel kameraman (Jiří Krejčík ml.) a on se taky styděl! Hned povídá – tak ať schová aspoň ty terče – no a od té doby jsme mu jinak neřekli, než Terč.
A co třeba poznámka – nekoukejte se do kamery, jako bychom tu nebyli?
Je to divný, protože člověk, který na to není zvyklý, ji pořád vnímá. A tak každou chvíli někdo křičel: Nekoukej na mě, dívej se jinam… No, já to pořád pletla, vždycky jsem zavolala – hele, Libuško, vidíš to… A hned se ozvalo: „Ale Libuška tady není! Nesmí být vidět ani slyšet…“ Nebo když jsem byla sama a měla jsem něco vyprávět a nekoukat na toho člověka, to bylo pro mě hrozně nepřirozený.
Kdo vás nejvíc sekýroval?
Asi Terč (Jiří Krejčík ml.): „Co děláš, takhle to nepůjde stříhat…!“ Ale jinak byl sluníčko. Pepa Nekvasil (kameraman) byl zase takový klidný, spíš tichý. A Libuška – to je to člověk, který když něco chce, tak za tím opravdu jde a dosáhne toho. Ale se mnou to neměla jednoduchý. Já když se zaseknu, tak mě nikdo nedonutí. Ale ona mě přesto někdy dokázala přemluvit, takovou má sílu.:) Důležitý pro nás bylo, že všichni byli vždycky v pohodě a byli jsme s nimi rádi.
Nelitujete, že jste do toho projektu šli?
Jsem ráda, protože budeme mít hezký vzpomínky a památku na děti, když byly malé, na lidi, které jsme poznali. Ale mám i obavy, co bude následovat! Jak to lidi budou přijímat, jaký budou ohlasy. Aby nám to jako rodině neublížilo, protože rodina je pro mě nejdůležitější na světě.
Co byste lidem, kteří se budou na cyklus dívat, vzkázala?
Že tam není nic hranýho. Je tam zachycený jen to, jak jsme ten rok prožívali. Snad díky tomu lidi pochopí, že nám není co závidět a že mít paterčata je hodně těžký po všech stránkách. Po stránce finanční, psychický, lidský, je to spousta práce a času a na nic jiného není síla. Mrzí mě taky, že se zapojila jen moje rodina a ne rodina ze strany přítele. Bylo by to pro nás o něco snazší. Kdyby nebylo mojí maminky, táty, Tondy a pomocnic, které ze začátku dodala Klára (Klára Vítková Rulíková) nebo úřad, tak nevím! Jsem jim za to moc vděčná. Nejvíc mi ale pomáhá moje máma, bez ní bych to opravdu nezvládla! Je to moje pravá ruka. Tondu a mámu mi nikdo nemůže nahradit. A jsem moc ráda, že si mě našla taky Petra Dobiášová, která k nám dochází od začátku až do teď. Sama má čtyři děti, tak ví, jaký to je.
Když jste se dozvěděla, že čekáte paterčata, co vám proběhlo hlavou?
Bála jsem se, jestli to zvládneme. A jestli Tony (syn) nebude žárlit a nebude se cítit odstrčený, protože by se mohl třeba uzavřít. Zaplaťpánbůh se to nestalo, ale je těžký se při paterčatech věnovat i jemu. A to mě jako mámu hodně bolí.
Těšíte se, až půjde cyklus v televizi?
Ano, ale asi to celý probrečím. Jsem moc ráda, že budu mít památku. Při tom frmolu bych nestihla děti fotit nebo točit. Neměla bych nic.
Co byste si přála do budoucna?
Hlavně aby byly děti zdravé, aby měly všechno, co mají ostatní. Moc mě mrzí, že jsou tady podle mě vícerčata pořád odstrčený, málo podporovaný, že se nehodnotí případ od případu. Naše paterčata se narodila jako druhá, na druhé dítě už se nevztahuje porodné ani rodičovský příspěvek – ale to je přece velký rozdíl, jestli se narodí jedno dítě, nebo pět najednou. Normálně po sobě děti dědí třeba prádýlko, jdou do školky postupně, ale tady je všechno pětkrát v jedný chvíli! Poplatek, jídlo, postýlky, pleny… A co ten starší? Bojím se do budoucna, že to bude těžký zvládnout. Myslím, že by měl být v tak výjimečných případech i výjimečný přístup státu. Jsem šťastná, že jsme dostali přidělený byt, ale lidi si myslí, že nám ho někdo platí! Kdepak, měsíčně dáváme na poplatky téměř šestnáct tisíc.
Bojíte se něčeho?
Reakcí lidí. Závisti a bohužel i rasismu. Já říkám, že dobrý i špatný lidi najdeš všude, mezi bílými, černými nebo fialovými… Nemělo by se soudit jen podle barvy pleti.
A co byste chtěla dodat na závěr?
Chtěla bych všem vzkázat, že každá maminka chce pro děti jen to nejlepší – bezpečí, lásku, dobré zázemí, aby měly svůj pokojík, kde si budou hrát, učit se, a aby měly možnost jít třeba studovat. A to všechno bych si přála pro svou rodinu i já. Chtěla bych zároveň poděkovat všem, kdo nám pomáhali a pomáhají, kdo nám poskytli jakýkoliv dar, jsme za to moc vděční a budeme rádi, když se kdykoli najde někdo, kdo má pochopení a otevřené srdce.
Otec paterčat Antonín Kroščen: Když jsem po porodu zjistil, že jsou celí, spadl ze mě obrovský šutrák!
Jak jste prožíval příchod paterčat?
Ze začátku jsem tomu nechtěl věřit. A když jsem tomu uvěřil, zavalil mě velký strach, jestli tak velkou rodinu dokážu uživit. Neuměl jsem si představit život s tolika dětma. Navíc, než se narodily, tak jsem se hodně bál, že nebudou v pořádku. Skoro jsem si byl jistý, že někdo nebude mít třeba prstíček nebo tak. A když jsem pak zjistil, že jsou celí, tak ze mě spadl obrovský šutrák!
Vzpomenete si na pocity, když jste je poprvé uviděl?
Bál jsem se jich dotknout. Byly tak malinkatý. A taky jsem měl strach, aby nenastaly ještě nějaký komplikace. Když mi doktoři řekli, že už jsou děti mimo nebezpečí a že i Saša je v pořádku, tak jsem byl hrozně šťastný. Já jsem za nimi chodil každý den. Vůbec jsem nevěděl, že existuje nějaký klokánkování. A teď jsem si měl vzít to malý miminko do ruky a chovat ho. Až asi na počtvrtý jsem se odvážil vzít Alexe, protože z nich byl nejtěžší a vypadal, že něco vydrží.
Jak se změnil váš život?
Je to obrovská ztráta soukromí. V podstatě máme společný život, jenom když jsme v posteli a děti se neprobouzejí, a to ještě okamžitě usneme.
Jak vypadá den otce paterčat?
Teď momentálně jsem na nemocenské, mám něco se zádama, asi jak tahám těch 20 kilo a víc, když nosím děti po dvou i po třech. Pan doktor říkal, že bych se měl šetřit, ale to nejde. Takže ráno vstanu s dětma kolem páté, pro mě to není nic těžkýho, protože jsem zvyklej vstávat do práce. Takže vstanu, přebalím je, dám postupně do sedačky, pustím jim pohádku a snažím se ještě trochu „pozavřít“ oči. Oni jsou ráno většinou hodní. Ale někdy se to taky nepovede. Pak udělám snídani, nakrmím je, prostě se podílím na všem. Co dělá Saša, dělám i já. V podstatě jsem ženská.
Je něco, co děláte jen vy?
Jo! Hraju playstation :o), fotbálek. Třeba když dávám děti spinkat, houpu je v sedačkách nohama, takže mám volný ruce a můžu si to na chvíli zapnout. Je to taková náhražka, protože teď nemůžu chodit hrát fotbal jako dřív a dost mi to chybí.
Co pro vás znamenalo natáčení?
Spolupráce s Českou televizí, to pro mě bylo zlomový z mnoha důvodů. Například se mi splnilo pár snů – řidičák, nebýt Líby (scenáristka Libuše Marková), tak bych se k tomu nedostal. Nebo další můj velkej sen – podívat se na Evropu 2! Díky natáčení jsem si mohl všechno prohlídnout, potkat se s Leošem Marešem, popovídat si s ním. A taky jsem se párkrát cítil krásně, protože jsme se dostali do pěkných míst, kde na nás byli lidi hodný. Jako třeba v Boskovicích na setkání vícerčat, tam nás všichni moc hezky přivítali, bylo to úžasný.
Bojíte se něčeho?
Bojím se, že jednoho dne se najde nějaký idiot, který nám bude chtít ublížit. A myslím tím fyzicky, toho se bojím nejvíc.
Co byste si přál do budoucna?
Aby děti byly zaopatřený – abychom mohli žít v domě se zahradou a v bezpečí. Abych měl trošku víc času pro sebe, aspoň dvě hodiny za týden, na fotbal. Když jdu s kočárkem a kluci na mě mávají z hřiště, je mi líto, že tam s nimi nemůžu být. Ale za pár let budou kluci chodit hrát se mnou a na to už se moc těším.
Paterčata v pořadí, jak se narodila:
DENIEL
*2. 6. 2013 – 1214 gramů
Budoucí velitel, soudce nebo tanečník. Předpoklady: je rázný, umí jít za svým (jídlem), jak slyší hudbu, hned tancuje.
MICHAEL
*2. 6. 2013 – 1318 gramů
Budoucí herec. Předpoklady: je srandista, o všechno se zajímá, je pořád v pohybu.
ALEX
*2. 6. 2013 – 1340 gramů
Budoucí vědec nebo umělec. Předpoklady: je tichý a citlivý, rád se mazlí, nemá rád kolem sebe moc cizích lidí.
TEREZA
*2. 6. 2013 – 1250 gramů
Budoucí zpěvačka nebo modelka. Předpoklady: nenechá si nic líbit, dovede si vybojovat hračku, moc ráda se předvádí a pózuje.
MARTIN
*2. 6. 2013 – 1050 gramů
Budoucí policista nebo detektiv. Předpoklady: všechno hlídá, pozoruje okolí, vybírá si lidi.
Další postavy seriálu:
ALEXANDRA KIŇOVÁ, nar. 1989, maminka
Než se narodily děti, pracovala jako prodavačka. Pokud starosti o paterčata a Antonia dovolí, ráda by si v budoucnu dodělala maturitu. Přání a sny: zdravé děti, aby měl Tonda stále práci, mít domek se zahrádkou a v něm hodně lásky.
ANTONÍN KROŠČEN, nar. 1986, tatínek
Sedm let pracuje v obchodním domě, z toho rok jako vedoucí úseku lahůdky. Přání a sny: aby byly děti zdravé a aby se o všechny dokázali postarat.
ANTONIO KROŠČEN, nar. 2008, starší bráška paterčat
Přání a sny: mít svůj pokojíček plný her, barák a bazén, aby tam mohl dělat salta.
OLGA KIŇOVÁ, nar. 1972, babička
Pracovala v KOVONĚ v balírně, jako vedoucí veřejně prospěšných prací, nyní je pomocnice v rodině. Přání a sny: domek, ve kterém by bydleli všichni společně.
ALEXANDR KIŇA, nar. 1969, dědeček
Má živnostenský list na stavební práce. Přání a sny: založit si malou rodinnou firmu nebo mít obchod se smíšeným zbožím, kde by se všichni uplatnili, zajistit dobrý život a bezpečí pro děti.
Co jste možná nevěděli o vícerčatech…
Pravděpodobnost početí paterčat je zhruba 1:52 000 000.
Za poslední 60 let se nenarodila žádná paterčata.
V roce 2013 se v Ústavu pro péči o matku a dítě narodilo se celkem 5330 dětí – z toho 162 dvojčat, 2 trojčata a 1 paterčata.
Milovická paterčata mají v celosvětové statistice číslo 796. Z toho přirozeně počatých je ve světě jen 134 paterčat.
V Česku se naposledy narodila vícerčata (šlo o čtyřčata) před deseti lety.
Od roku 1950 přišla na svět v Česku čtyřčata celkem jedenadvacetkrát, rekordní byl rok 1974, kdy se čtyřčata narodila čtyřikrát.
Trojčata se od roku 2000 narodila 188krát.
Dvojčat se ve světě každoročně rodí několik tisíc – jen loni jich bylo 2048.
V roce 1946 se stala světovou rekordmankou maminka z Brazílie, která porodila najednou deset dětí, kolik z nich přežilo, není známo.
Devět sourozenců se narodilo v Austrálii v červnu 1971 – pět chlapců a čtyři dívky v šesti týdnech zemřely, stejný osud potkal devět dětí, které se narodily v roce 1999 v Malajsii.
Sedm z osmi dětí zůstalo naživu v roce 1998 ve španělské Huevě.
V roce 2009 porodila tehdy třiatřicetiletá Američanka Nadya Sulemanová osmerčata, poprvé přežily všechny děti!
O tvůrcích Paterčat:
Alena Derzsiová – režisérka
Absolventka FAMU, obor scenáristika a režie dokumentární tvorby. V České televizi začala pracovat již po maturitě nejprve jako asistentka, od roku 1982 jako režisérka a scenáristka. Podílela se zde na vzniku vysílání pro sluchově postižené. Je nositelka řady Cen Vládního výboru pro zdravotně postižené, Hlavní ceny na festivalu náboženských filmů v Buxtonu v Anglii z roku 1995 za dokumentární film Na svatém kopečku, ceny rektora Univerzity Hradec Králové za film Karel Jenček z cyklu Bílé vrány, čestného uznání za film Sport mě v tom nenechal – Křišťálové srdce Poděbrady 2003 – a dalších. Pracovala na cyklech Bleděmodrý svět, Mimo domov, Bílé vrány aj. Je režisérkou dokumentárního cyklu 13. komnata a režisérkou a spoluautorkou dokumentárního cyklu Partnerské vztahy aneb Návod na přežití aj.
Z filmografie: Na svatém kopečku, Křížová cesta, Signum (sv. Václav), Sedm hříchů Františka F., Je za tou mříží Bůh?, Emauzské domy, Poprvé, Čtyřicet jedna, Za šesták naděje, Jsem tady doma, Štěpán, Jakub, Mimo sebe, Jak se tančí v tichu, Nepřítel dětí, Vteřina, okamžik…, Moji milovaní, Pološero (režie, scénář), Příběhy, které svět nevidí (režie)
Matěj Podzimek – vedoucí projektu
Studoval filmovou vědu a srovnávací literaturu na FFUK, posléze scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Svou práci pro televizi započal jako redaktor magazínu TV Nova Víkend. Většinu své profesní dráhy strávil v nekonečném seriálu Ulice, kde postupně působil jako autor dějových linek a dialogů, šéfautor, kreativní producent a supervizor. Pořad Paterčata je jeho první spoluprací s veřejnoprávní televizí.
Michal Reitler – kreativní producent
Vystudoval Katedru produkce na FAMU. Jako šéfproducent redakce zábavy a publicistiky v TV Prima se věnoval talkshow, zábavným pořadům a soutěžím (Uvolněte se, prosím; Nikdo není dokonalý, Nic ve zlým, Sauna apod.). V letech 2001–2004 se na volné noze podílel na produkci televizních dokumentárních pořadů, filmů a eventů (např. Ztracená duše národa, Musím tě svést, Hvězdy na Vltavě, Zeměkoule). V České televizi poprvé působil v letech 2003–2005 jako šéfproducent publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání. Za jeho působení vznikly desítky publicistických, vzdělávacích a dokumentárních pořadů (Kristova léta, dámy, Český sen, Kamenolom boží, Talkshow Jana Krause, Největší Čech apod.). Od roku 2006 byl producentem denního seriál Ulice na TV Nova.
V jeho Tvůrčí producentské skupině vznikly projekty: seriál Případy 1. oddělení, cyklus Nevinné lži, docu-soap Pot, slzy a naděje, sitcom Marta a Věra, Nejchytřejší Čech a nyní nově seriál Neviditelní.
Libuše Marková – scenáristka
Vystudovala FF UK v Praze, obor kulturologie. Od roku 1981 pracovala v České televizi jako ekonomka, asistentka produkce, asistentka režie, redaktorka a později jako scenáristka dětských pořadů. V letech 1999–2006 pracovala jako scenáristka, redaktorka i dramaturgyně několika pořadů na FTV Prima. Poté začala spolupracovat s Českou televizí. Nerada o sobě mluví, víc prozradí výčet pořadů, na kterých se podílela:
Pořady a cykly: Tykadlo (scénář), Nevzdávej to (scénář, redaktorka), Mezi námi zvířaty (scénář, redaktorka), 13. komnata (scénář), Rub a líc (scénář), Máte mě (scénář), Pološero (scénář, redaktorka + 1. díl režie), Paterčata (scénář, as. režie)
Krasimira Velitchkova – střih
V roce 1993 absolvovala Katedru střihu FAMU v Praze. Profesně se ve své zemi prosadila ještě před ukončením studia jako střihačka kultovního bulharského televizního seriálu NLO. Po absolutoriu na FAMU zůstala v Čechách a podílela se na střihu desítek celovečerních hraných filmů (mj. Underground E. Kusturici, Amerika V. Michálka, Dobrodružství vojáka Čonkina J. Menzela), pracovala jako střihačka na více než dvou tisících českých dokumentů a publicistických pořadů. Jako producentka a střihačka získala roku 2013 Cenu českých kritiků Trilobit za dokument Davida Vondráčka Láska v hrobě, který byl mj. oceněn i Českým lvem a také hlavními cenami na festivalech v zahraničí (USA, Francii, Itálii, Maďarsku a dalších). Její empatie, intuice a neomylný cit pro lidské charaktery a příběhy z ní dělají jednu z nejlepších profesionálek v oboru. Ujala se i střihu nového cyklu Paterčata.
Josef Nekvasil – kamera
Vystudoval Střední filmovou školu v Čimelicích (1970–1974) a natočil zde svůj první film (v patnácti letech). Poté vystudoval FAMU, obor kameraman (1976–1981), kde se věnoval jen hranému filmu (Rabín a jeho Golem, Koncert atd.). V roce 1983 nastoupil do ČT a je tu dodnes. Točí zde dokumenty a publicistiku. Při vzniku FEBIA natáčel všechny cykly pro ČT. Velice ho oslovilo natáčení v Egyptě s českými egyptology. Byl zde 16x a natočil přes 35 filmů. V Africe natáčel i několik dalších dokumentů (Zambie). Projel vícekrát všechny státy v Evropě (U nás v Evropě).
Dokumenty: O čem sní muži, O čem sní ženy, rež. O. Sommerová (kameraman); Nehasit, hořím!, rež. H. Pinkavová (kameraman); Sladké století, rež. H. Třeštíková (kameraman); Předčasná úmrtí – Život za lásku, rež. K. Vondrová (kameraman)
Televizní cykly: Bílá vrána, Partnerské vztahy, Paterčata, rež. A. Derzsiová a další (kameraman); Rozhlédni se člověče, Paměť stromů a Zpět k pramenům, rež. Bedřich Ludvík (kameraman)
Jiří Krejčík – kamera
Vystudoval FAMU, obor filmová a televizní kamera. Poté pracoval jako asistent kameramana ve Filmovém studiu Barrandov (Sněženky a machři, Slavnosti sněženek, Amadeus a další). Od roku 1986 působí jako kameraman. V letech 1997–2003 spolupracoval s Lídou Rakušanovou na 23 autorských dokumentech pro Českou televizi jako kameraman a režisér. Pro Českou televizi natáčí pohádky, filmy a dokumenty dodnes. Jako kameraman se podílel i na cyklu Paterčata.
Celovečerní filmy: Jonáš a Melicharová, rež. V. Sís (kameraman); Blázni a děvčata, Poslední motýl, rež. K. Kachyňa (kameraman); Dva lidi v ZOO, rež. M. Poledňáková (kameraman); Vracenky, rež. J. Schmidt (kameraman); Díky za každé nové ráno, rež. M. Šteindler (kameraman)
Televizní filmy a pohádky: Společnice, Kouzelná tetička Valentýnka, rež. Z. Zemanová (kameraman)
Petr Kabrhel – zvuk
Vystudoval střední průmyslovou školu. Poté nastoupil v roce 1987 do Krátkého filmu, a.s., jako technik a asistent mistra zvuku. Od roku 1996 pracoval pro Filmovou a televizní společnost FEBIO, s.r.o., jako zvukař. V posledních letech spolupracuje především s Českou televizí.
Pořady: GEN, GENUS, Oko, Cestománie, Jak se žije, České milování, Velcí a malí, Zpověď, 13. komnata, Pološero, Na divokém severu, Pot, slzy a naděje, Paterčata (zvukař)
Alexandra Vebrová – redaktor webových stránek pořadu
Vystudovala Ježkovu konzervatoř, obor operní zpěv. Poté ukončila studium na Fakultě sociálních věd UK, obor žurnalistika. Absolvovala i tříleté studium na Pedagogické fakultě UK, obor speciální pedagogika. Až do roku 1992 vystupovala v zájezdových pořadech jako zpěvačka a moderátorka. Poté zahájila spolupráci s Českým rozhlasem, působila zde během dvanácti let jako redaktor, dramaturg, scenárista a moderátor. Od roku 2004 pracuje pro Českou televizi.
Pořady: Volejte učiteli, Televizní klub neslyšících, Klíč, 13. komnata, Pološero, Nevzdávej to!, Na pomoc životu, Kalendárium, Experiment, Andělské děti, Služby v našich službách (scenáristka), Partnerské vztahy (redaktor webových stránek, asistent režie); Paterčata (redaktor webových stránek)
Foto: Česká televize
