Vzácná příležitost udělat texty ke kartám Rider Waite se neopakuje každý den. Dostat to rukou takovou čest je určitě velká výzva a možná nejen o tarotu si budeme povídat s její autorkou, Renatou Petříčkovou.
Jak tato kniha vlastně vznikla?
Vznikla vlastně ze sešitu, do kterého jsem si několik let zapisovala obecné významy karet, zkušenosti a definice tak dlouho, až se z lepeného sešitu stal skoro salát. No, a jednoho dne jsem si řekla, že by si to možná zasloužilo dostat knižní podobu a dát to na monitor. Navíc s tou přidanou hodnotou, že se se čtenáři věnuji zejména obrázkům a intuitivnímu hledání významů a souvislostí.
Takové cvičení na mozek? Není toho najednou moc?
Je to cvičení nejen na mozek, ale hlavně na duši a intuici, na hledání smysluplnosti a souvislostí v životě obecně. Pamatuji se, že když jsem s tarotem začínala, tak jsem se poctivě opravdu učila jednotlivé významy a nešla jsem za hranice knihy. Jenže pak jsem čas od času viděla různé jiné spojené významy, karty začínaly povídat příběhy, viděla jsem, jak obrázky ožívají a často na nich hraje hlavní roli naprostá maličkost, umístění slunce, směr, kam letí pták apod. V tu chvíli tarot dostal další rozměr a další rozměr dostaly i výklady. Informací je najednou samozřejmě hodně, ale brzy zjistíte, že základ v pohodě vidíte na každé kartě a že jde jen o to si dát dohromady to, co vidíte s tím, co cítíte.
To skoro vypadá, že téma není vyčerpáno a že se plánuje něco dalšího?
Honí se mi v hlavě nápad na další knihu, kde by tarotové karty ožily ještě víc, ale teprve si nad ten námět občas sedám a zkouším, jak to půjde, jak »aktéři« budou nebo nebudou spolupracovat. Přirovnala bych to k fázi, kdy jsou vajíčka zahřívána a něco se v nich vyvíjí.
Pojďme si prolistovat balíček karet. Otázka se nabízí, i když je tak prachobyčejná. Nejoblíbenější karta? A ta nejméně oblíbená?
Budete se divit, ale je to Smrt. A nejméně ráda mám Milence, to se asi budete taky divit. Jsou si ale v něčem podobné. Tlačí nás do situací, po jejichž vyřešení nebude už nikdy tak jako dříve. A odoláme-li tlaku osudu, bude se tento problém v různých obměnách vracet. Smrt mám raději, protože v jejím konání je řád a pochopení smyslu, zatímco v Milencích si nemůžeme být jisti výsledkem a je-li v té situaci, na kterou se ptáme, přítomna bolest, tak ta z Milenců je mnohem trýznivější než poklidná Smrťová, řekla bych. Protože nám nedává smysl, protože je v ní něco, co tam cítíme, že nemá být. Obě ty karty jsou složité a záleží i na těch, které jsou okolo…
Zeptám se úplně laicky. Lze se vyhnout Smrti? Symbolicky?
Lze. Někdo to může udělat tak, že si uvědomí změny, které by měl učinit a kvůli kterým se cítí jako natlačen v koutě, a vědomě jimi projde, bere je jako výzvu. Pak je to pro něj spíše karta Svět, vezmu-li v potaz jen symboliku, tedy ukončení cyklu a začátek nového. Jiný se jí vyhne podlým způsobem, uteče před ní, strčí hlavu do písku, zbaběle uteče a pak ho čeká Věž, tedy že osud sám zasáhne razantněji, nebo nějaké ty Ďáblí karty či karty nemocí a nucených zastávek či zlatých klecí, ve kterých bude dotyčný spíše skomírat než žít.
Platí tedy vždy, že máme, co si zasloužíme?
Byla bych s odpovědí opatrná. Určitě to neplatí obecně, ačkoliv často ano. Většinou to člověk ví, tuší, že si to či ono zasloužil, ač si to třeba nerad přizná. Ale jak jsem říkala, některé osudy na sebe berou velmi těžký kříž a tam pak hledat ty »zásluhy« je velmi složité, ba někdy až nemožné.
Univerzum je prý dokonalé…
Říká se to, ale já si tím tak jistá nejsem. Toto vědomí a názor může mít ten, kdo si i třeba skrze zlé zkušenosti vytáhl nakonec nějaké to životní eso. Nebo ten, kdo žije z nějaké úlevné části odkloněn od světských a materiálních starostí. Na ostatní tohle ale působí velmi intenzivně. Říká se, že čeho se bojíme, to si přitahujeme, že Vesmír nerozeznává, jestli je to strach nebo vroucí přání a splní nám to. To je přece hloupost. Když neumí rozeznat tyhle dvě základní věci, tak má být inteligentní? Leda, že by bylo záměrem, abychom se naučili prožívat strach a negativní zkušenosti a pracovat s nimi. Já říkám, že víru v dobré konce si zachovat musíme, ale zároveň je důležité zůstat nohama na zemi a přizpůsobit se tomu, co žijeme teď a tady. V tom dokonalé Univerzum, Vesmír, osud, jak chcete to nazvěte, určitě je.
No a co třeba zlé věštby? Kvůli nim se spousta lidí všech výkladových karet bojí.
Ty nedostanete. Alespoň u mě ne. Z každé těžké situace se lze dostat. I když cesta k němu je často trnitá, nebo trvá řadu let.
Co svým klientům nejraději dáváte?
Naději a energii. Naději, že to, co mají před sebou, zvládnou. Vědomí, že jdou správnou cestou a stačí jen tu a tam něco pozměnit, nebo poupravit, zastavit se a počkat a… pak uvidí celý svůj budoucí život v celé své kráse. Nebo minimálně o kus lepší než je ten, který třeba doteď žili. Ono už jen to, když si uvědomíte vlastní chyby vás naučí s nimi buď umět žít, nebo je zpracovat a odstranit ze života.
Dnes je na trhu obrovské množství motivačních knih, které vás prý naučí právě pracovat s vlastními slabinami.
Mám je ráda, ráda je čtu, ale beru je vždy s nadhledem. Vzít si jen to, co s vámi souzní, co potřebujete. Nedávno jsem četla knihu, ze které jsem byla nadšená, i když sem tam mouchu a pro ně nepříjemnou propagandu bych našla. Pak jsem došla k příběhu jednoho z aktérů a něco mi tam nesedělo, či spíše, neseděl mi způsob jeho obživy. A tak jsem si ho našla na webu a viděla jsem, že polovina toho, co káže, je jen nabubřelé ego a žádnou pokoru. »Americký sen« může citlivější jedince poškodit, »americký sen« je pro ostré lokty. Takže mi došlo, že kolik typů lidí, tolik cest k vlastnímu snu. Výjimečně citlivý člověk bude mít tu cestu jinou než ten, kdo se s ostrými lokty narodil. Mnohá zklamání z těchto knih, že nefungují, pramení právě z toho, že si člověk na sebe chce aplikovat pro něj nevhodnou metodu.
Tarotové karty tedy nejsou nic, čeho bychom se měli obávat?
Vůbec ne, jsou to aktéři pohádek a příběhů našich životů. Tarot není nic jiného než 78 různých situací, životních postojů, prožitků, emocí nebo zásadních zlomů v životech, které prožíváme dnes a denně s různou intenzitou. Tím, že je poskládáme intuitivně dohromady získáme osobní příběh, ve kterém díky tomu, co v kartách vidíme navíc, co cítíme, co nám najednou dojde, spatříme to, co bychom možná v té realitě hledali těžko. Je to jako když se sžijete s emotivním filmem, na který se díváte a »něco« vám dojde. Jako když si přečtete knihu a některými pasážemi vás osloví a jen tam mimochodem v životě něco ozřejmí. Vlastně je to taková pohádková příběhová kniha, kterou si pokaždé naskládáte a přečtete jinak, ale vždy přesně na míru.
No a přesně na míru by měl být i život celý. Děkujeme za rozhovor.
Foto: Archív Renaty Petříčkové
