Dávno a Ne tak dávno – tak znějí názvy cédeček dvojalba Josefa Laufera, které shrnuje téměř pětačtyřicet let zpěvákova působení na pódiích a v nahrávacích, televizních i filmových studiích. Laufer na albu běží svůj Maratón se zastávkami, které svého času hýbaly rádiem i televizí. Dodnes jsou mnohé z nich více než populární…
Čím se tenhle výběr liší od vaší desky, která vyšla v rámci supraphonské Pop galerie?
Je rozsáhlejší, cédečka jsou teď dvě. Obsahují tedy hodně materiálu, dvaačtyřicet písniček. Proto se taky dvojalbum jmenuje Maraton – to je dvaačtyřicet kilometrů (a něco). A vyhrabal jsem i věci, o kterých jsem si myslel, že už nikdy nezazní a zůstanou někde zapomenuty. Ale kdybych hrabal dál, jistě bych našel dalších dvaačtyřicet písní! Zjistil jsem, že jsem toho nazpíval opravdu hodně. A taky jsem se snažil, aby na aktuálním výběru bylo hodně původních skladeb – dělal jsem totiž i spoustu převzatých písní, hodně textů jsem sám přeložil. Nakonec má ale Maraton podobný záběr jako mělo album vyšlé v Pop galerii; ten záběr je široký, jako je široký můj repertoár: od šansonu po rock.
Na výběru je i několik písní vzniklých pro televizní pořady…
Ano, třeba C´est moi, nádherná písnička z pořadu Abeceda, nahráli jsme ji s Věrou Galatíkovou, která do ní krásně hovoří francouzsky. A pak album obsahuje i několik kousků z mých různých show, které jsem měl s orchestrem Golem. Namátkou: Tvůj smích – tvé tóny, Kam zmizel tvůj dětský úspěch, Lola.
Ohlížíte se rád?
Ano, a je to přirozené. Člověk rád vzpomíná na dobu, kdy věci vznikaly. Hodně rád vzpomínám na svá studia na DAMU, dnes už dokonce i na vojnu. Rád si vzpomenu na dobu, kdy jsem v Lucerně zastupoval kolegu ve velkém rock´n´rollovém klání, bylo to s kapelou Crystal, a druhý den se o mě vědělo, že zpívám rock´n´roll. Vzpomínám rád na první muzikál Gentlemani, kde jsem hrál jednu z hlavních rolí. Na svoji jednu sezónu v Národním divadle i na moje začátky v Divadle ABC. Na setkání s hvězdami typu Rita Pavone nebo Engelbert Humperdinck. Rád si vzpomenu na situaci, kdy jsem v roce 1965 seděl po premiéře filmu Help celý večer s Beatles i na to, jak jsem cestoval letadlem s Josefinou Bakerovou, která mi ukazovala fotky svých adoptivních dětí.
Nenapíšete o tom všem nějakou knihu?
Rozhodně ne!
Foto: Supraphon
