Kapela Divokej Bill slaví patnácté výročí vzniku. K narozeninám (jak sami kluci říkají, už nejsou pod zákonem) si nadělila nové album a turné, obojí ve znamení patnáctky. Album se jmenuje prostě 15 a turné obsáhne patnáct koncertů na patnácti místech.
Vaše nové album mi připadá poměrně zádumčivé. Je ta zmíněná patnáctka důvodem k ohlédnutí, ke kapelovému zamyšlení, bilanci, co máte za sebou?
Určitě, díváme se a bilancujeme, co bylo, co se stalo, sumarizujeme, co se nám povedlo a co nepovedlo. A ta deska je tedy skutečně zádumčivější, jak říkáte.
Co se vám povedlo, co ne?
Určitě se nám toho víc povedlo, než nepovedlo. Takže jsme v pohodě.
Album 15 se od těch předcházejících liší i větším počtem autorů písní, než u vás bývá zvykem.
To vzniklo přirozeným vývojem. Kluci napsali nějaké věci, tak jsme je nahráli. Vlastně to tak děláme celá léta: používáme to, co máme k dispozici. Když jsme teď provedli probírku šuplíků, vylezla nám z toho tahle sestava písní.
Nové CD přichází po vaší poměrně dlouhé koncertní i nahrávací pauze; dá se říct, že čím jste na něj měli víc času, tím je vypiplanější?
Asi ano. Nové album vychází čtyři roky po předešlém, od začátku roku 2012 vlastně děláme na téhle desce, pilně jsme zkoušeli ve zkušebně, některé věci jsme hráli i na koncertech. Pomáhali nám tedy i naši fanoušci. Poté jsme s producentem Pavlem Karlíkem vytvářeli definitivní podobu alba. Pavel nás hodně ovlivnil, radil, dával nám zpětnou vazbu.
Co konkrétně na desku vnesl?
Hlavně to, že jsme se v tom nemuseli utápět sami. Komentoval texty i muziku. Říkal třeba: kluci, fakt nemusíte hrát od začátku do konce všichni všude; ty zahraj tady, ty támhle. A měl pravdu. V tom nám hodně pomohl.
Zdálo by se, že kapela, která hraje patnáct let, už ani moc nezkouší; sejde se jednou za čtvrt roku, přejede repertoár, a jde koncertovat. Jak vypadají vaše zkoušky?
Celý minulý rok jsme zkoušeli dvakrát týdně, vždycky tak od šesti, sedmi, do desíti hodin. Zkouška je od slova zkoušet, takže ne každá je úspěšná; několikrát se stalo, že nic nevzniklo, ale alespoň jsme se o to pokusili. Víme, že spousta kapel nezkouší vůbec, to se ale nás netýká. Za celou dobu byl snad jen rok, kdy jsme prakticky nezkoušeli, ale jen proto, že jsme měli ohromné množství koncertů a na zkoušky už nebyl čas. Jinak zkoušíme téměř pravidelně a kromě toho vždycky jednou za rok vyjedeme na soustředění, kde zkoušíme ještě intenzivněji.
Takže od desíti k pěti, jak zpíváte v jedné z písniček nového alba, to s vámi nejde.
V tom je i ta patnáctiletá zkušenost. Občas jsme byli leniví, tak se stalo, že jsme třeba neměli z čeho uvařit desku. Když se ale pravidelně scházíme, tak náš repertoár, byť pomalu, neustále přibývá – a pak je to o hodně snazší. Už jsme si vypěstovali určitou disciplínu. Od desíti k pěti to s námi nejde, ale musí se na tom pracovat.
A ještě k vašim textům – jsou zřejmě hodně osobní, až autobiografické…
Jsou úplně nejosobnější, o věcech, které jsme sami prožili. Zpívat o něčem jiném by šlo mnohem hůř, nebylo by to opravdové. Když naopak do naší muziky a textů dáme víc ze sebe, posluchači a fanoušci tomu víc věří. Pokud píšete o něčem, co jste neprožil, je to dost jednoduše prohlédnutelné.
Žánr, který hrajete, bývá charakterizován taky jako keltský rock. Co je na vaší muzice keltského?
Naše klasické trumfy: nástrojové složení (housle, harmonika, banjo – když tahle kombinace spustí, ani to jinak znít nemůže) a pak taky lidovost a tak trochu – v dobrém slova smyslu – hospodskost. Prostě obyčejná muzika. Tohle všechno jsou i atributy keltské muziky: je to taková „lidovka“ okořeněná lidovými nástroji. A to pak dělá ten keltský sound. Za tuhle škatulku se nestydíme.
Hodně se mluvilo o obalu alba, dlouho byl zahalen tajemstvím…
Teď už není, jenom se těžko popisuje. V podstatě jde o zrcadlo. Kdokoliv tak bude mít desku v ruce, uvidí sám sebe, a proto bude každý obal originál. To zrcadlo vymyslel náš kamarád Dan, dohodli jsme se taky se Supraphonem, a vyšlo to. I když ve sklenářství nám nabízeli obal skleněný! Zajímavý ale bude i vnitřek obalu, kde naši fanoušci najdou různé soutěže a informace. Víme, že dnes se desky hodně přepalují, tak chceme, aby byl důvod pořídit si originální cédéčko.
Co vás vedlo k tomu, že jste přešli do Supraphonu?
To souvisí s obdobím změn, které prožíváme – chtěli jsme změnit i vydavatele. V tomhle případě je to ještě postavené tak, že jsme spoluvydavatelé alba 15. Líbí se nám, že Supraphon je česká firma s českým majitelem. Navíc je to firma s letitou tradicí. A má i Supraphonline, tedy internetový obchod s písničkami. A taky skvělý, zapálený tým. Jsme v Supraphonu spokojeni.
Už 11. května vyrážíte na turné, v plánu máte patnáct koncertů. Víc jich opravdu nebude?
Nebude, navíc během turné neopustíme republiku. Jako předkapelu budeme mít karlovarskou skupinu Liwid, se kterou jsme se seznámili loni v Banátu, zapařili jsme a vznikla z toho tahle společná šňůra. I Liwid vydávají desku, tak se to hezky propojuje. Oslavíme tedy patnáct let naší existence patnácti venkovními koncerty v Česku. Ta patnáctka je konečné číslo pro celý tento rok. Letos toho víc nenakoncertujeme, na festivaly se nechystáme.
Foto: Supraphon
