Vyšly dva nové nové tituly od propagátorky tradičního životního stylu Aleny Gajduškové Pečeme chleba z kvásku a Domácnosti našich babiček II. Kuchařka Pečeme chleba z kvásku se zcela jistě neztratí v dnešní záplavě knih zabývajících se vařením. V knize čtenáři naleznou bezpočet receptů vycházejících za zkušeností našich předků. Nakladatelství Dauphin přichází rovněž s pokračováním úspěšného titulu Domácnosti našich babiček II, nyní s podtitulem Zahrada, louka, zvířata, les. Autorka se v něm zaměřuje na »umění nezávislého života«. Kniha přináší opět mnoho poznatků a rad ze života předchozích generací, které sahají minimálně sto let do historie, mnohdy však ještě dále. Kniha je bohatě doplněna fotografiemi a ilustracemi. Potěší všechny čtenáře a ten, kdo si ještě nepořídil první díl, zajisté tak učiní nyní.
Alena Anežka Gajdušková
Pečeme chleba z kvásku a děláme domácí těsta
Pečeme chleba z kvásku a děláme domácí těsta přináší recepty našich babiček na domácí chléb, pečivo i různé laskominky, tak jak je shromáždila a pekla podle nich známá propagátorka tradičního životního stylu Alena Gajdušková.
Pečeme chleba z kvásku a děláme domácí těsta jsou výborem i volným pokračováním dvoudílných Domácností našich babiček. Alena Gajdušková vychází z historických kuchařských knih, dobových živnostenských receptářů, odborných publikací i archivu rodinných, ručně psaných receptů z konce 19. a první poloviny 20. století, ale především – sama vše odzkouší, uhněte, upeče…
168 stran
Cena: 248m- Kč
Odpovědný redaktor: Daniel Podhradský
Ukázka:
strana 45: Chléb náš vezdejší
Známé je rčení, že všechno na světě se přejí, jen chleba ne, přestože ho jíme každý den. První chléb v dějinách byl velmi jednoduchý, nekvašený. Hrubě mleté nebo nadrcené obilí se smíchalo s vodou, ze vzniklé hmoty se vytvarovaly placky a ty se pekly na rozpáleném kameni nebo ve žhavém popelu. Při jiném způsobu přípravy obilného pokrmu se šrot nebo mouka smíchaly s vodou na hustou kaši, která se lila na rozpálené kameny a opékala. Placky se mohly připravovat do zásoby nebo konzumovat čerstvé a teplé. Obilné placky se dokonce nemusely péct. Z ječné mouky se vyráběla tzv. máza – placky, které byly pouze usušené. Připravovaly se do zásoby a před konzumací se vlhčily vodou. Obilné placky se dělaly i z uvařené kaše, která mohla být připravená z vody nebo mléka, případně zkvašená. Ta je pravděpodobně předchůdcem našeho kvašeného chleba. Nejstarší dochovaný kvašený chléb pochází přibližně z doby 3500 let př. n. l. a byl nalezen při archeologickém průzkumu sídliště Twann ve Švýcarsku. Vědci se domnívají, že první kvašené chleby vznikly přidáním kyselého mléka do základního těsta nebo ze zapomenutého či odloženého těsta, které mezitím zkvasilo a vykynulo. Druhý literární pramen uvádí, že nejstarší chléb v Evropě pochází z doby před více než 6000 lety v sídlištích, která pokrývala blízkou oblast kolem alpských jezer. K rozšíření kvašeného chleba jakožto základního pokrmu byl zapotřebí nejen kvas (kvásek), ale především kvalitní mouka, kterou bylo možné snadněji semlít na ručním rotačním mlýnku. Do té doby se zrno drtilo pomocí dvou kamenů. Většina pravěkých chlebů byla navzdory našim představám dobré až výborné kvality. Již v době bronzové naši předci uměli připravit a uchovat chlebový kvas. Tvarově byly dávnověké chleby různé. Od vysokých homolí po křehké nebo silnější placky, chleby vekovité, okrouhlé, čtverhranné i trojúhelníkovité. Rituální chleby byly tvarovány a modelovány do podoby zvířat i postav. Mouka na chléb se používala jemně i hrubě mletá. Také se do chleba přidávaly různé koření, med i sladké plody. Chléb byl natolik důležitý, že se na něj nezapomínalo ani v uzavíraných manželských smlouvách. Ani zemřelým ve starém Egyptě se nesměl chléb upírat, proto byl uváděn v obětních seznamech a zobrazován na obětních tabulkách. Spolu s pivem to byly potraviny, kterými byly vybavovány hroby zemřelých. Podle doložených zpráv znali Slované kvas a kvašený chléb v 10. století a pečení chleba v peci v 11. století.
Alena Anežka Gajdušková
Domácnosti našich babiček II
Domácnosti našich babiček II jsou skromným návodem ke zdravému nezávislému životu, prověřenému dennodenní snahou generací žen vést důstojný a přirozený život v souladu s přírodou a svou přirozeností. Kniha přináší ucelený soubor unikátních informací z praktického života našich předků, které sahají minimálně sto let do historie, mnohdy však ještě dále. Při sestavování Domácnosti našich babiček II bylo využito historických kuchařských knih, dobových živnostenských receptářů, odborných publikací i archivu rodinných, ručně psaných receptů z konce 19. a první poloviny 20. století.
Domácnosti našich babiček II je věnován zpracování, konzervování a uskladnění masa, ovoce, výrobě nápojů, a to alkoholických i nealkoholických, dále octů i ochucených olejů, sběru a zpracování planých rostlin. Závěrečnou kapitolu tvoří suroviny a recepty, které jsou zajímavé a neobvyklé a které nebylo možné díky jejich různorodosti jinak zařadit.
Na konci každé kapitoly věnované výrobě či zpracování jednotlivých produktů jsou uvedené přesné recepty či návody, aby bylo možné konkrétní výrobky připravit. Výběr jednotlivých receptů byl podřízen jednoduchosti, užitečnosti, případně univerzálnosti či neobvyklému chuťovému zážitku. Domácnosti našich babiček jsou knihou o paměti, o paměti maminek, našich maminek, které svým dcerám pečlivě sdělovaly tajemství vedení domácnosti, umění, které bylo základem zachování rodu. Domácnosti našich babiček Aleny Anežky Gajduškové nám umožní cestovat časem, a oživit si tak umění zanikající nebo téměř zaniklá. Domácnosti našich babiček a prababiček, které působily zdánlivou jednoduchostí a prostotou, byly výsledkem tradic a zkušeností mnoha generací. K běžnému »hospodaření« potřebovali naši předkové málo, které čerpali ze svého okolí, z věcí blízkých a dostupných. Čas prověřil recepty a postupy, mnoho z nich nebylo dosud překonáno a ku mnoha z nich bychom se rádi vraceli.
342 stran
Cena brožovaná: 428,- Kč
Cena vázaná: 528,- Kč
Odpovědný redaktor: Daniel Podhradský
Ukázka:
strana 97:
Nemusíme se vrátit historií na úplný začátek a znovu se stát lovci a sběrači, abychom začali využívat s nadšením i potěšením vše, co nám nabízí okolní příroda. Úroda, která se nachází kolem nás ve volném prostoru má jednu velkou a nespornou výhodu: roste hojně i bez našeho přičinění. Rostliny v průběhu věků sloužily k léčení, využívaly se v domácnosti, například k barvení látek i výrobě barviv obecně, k odpuzení a hubení obtížného hmyzu, z aromatických rostlin se vázaly voničky, rostliny se využívaly k výrobě zkrášlujících a pěstících prostředků a k bylinným koupelím. Také se z nich destilovaly aromatické oleje a používaly se k vykuřování a magickým rituálům. Ještě v první polovině 20. století lidé k pěstovaným kulturním plodinám naprosto přirozeně sbírali vše, co nabízel životní prostor všude kolem. Byly to nejen houby, ale i léčivé rostliny a plody různých keřů. To, co nabízí příroda, z valné většiny neposlouží k zasycení, ale plané rostliny i plody jsou zdrojem vitamínů, minerálů, stopových prvků i bioaktivních látek, které lidský organismus nezbytně potřebuje, aby si zachoval zdravou rovnováhu. A v neposlední řadě mohou poskytnout i neobvyklé chuťové zážitky. V průběhu válečných let bylo doporučováno nedostatečný přísun vitamínu C nahradit mnoha druhy nevařených bylin – pampeliškou, křenem, kokoškou, šťavelem či potočnicí, dále plody šípkové růže a černého rybízu, včetně pití odvarů z jejich čerstvých lístků. Na počátku 20. století byly v Americe prováděny dobrovolné pokusy jednotlivců s konzumací sušené trávy, která byla ve formě prášku přidávána do pokrmů. I toto může být způsob, jak si zajistit přísun vitamínů netradiční cestou. Chuťové experimenty se zřetelem na poživatelnost planých rostlin musí každý provést na vlastní pěst, protože se do nich nezbytně promítnou osobní chuťové preference i zvyklosti při stravování. Důležité je sbírat rostliny k jídlu pouze v čistém prostředí a vyhnout se průmyslovým nebo čistě zemědělským oblastem. Také je třeba osvojit si základní rozpoznávací znalosti, velmi ošemetný je vzhled některých rostlin především v jarním období, kdy se mladé rostliny teprve rozvíjejí do svého typického vzhledu. Příkladem budiž pryskyřník plazivý Ranunculus repens, který se snadno v časném jarním období zamění bršlicí Aegopodium podagraria. Náhodné požití pryskyřníku nemá vážné ani fatální následky, ale je lepší se konzumaci nejistých rostlin vyhnout.
O autorce:
Alena Anežka Gajdušková se narodila v roce 1971 a byla skoro dvacet let majitelkou knižního antikvariátu, po celou tuto dobu sbírala různé recepty, návody a staré kuchařské knihy, a to nejzajímavější z nich sama v praxi zkoušela, ať už se jednalo o recepty na pokrmy, různou domácí drogerii či jednoduchá léčiva. Mimo psaní knih je zahradní designérkou, dále lektoruje kurzy zabývající se léčivými bylinami nebo zpracováním a uchováváním potravin tradičními metodami.
Od roku 2018 je stálým hostem pořadu České televize Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli, ve kterém představuje dávno zapomenuté recepty či metody zpracování potravin. Pravidelně přispívá do čtvrtletníku Klíč k soběstačnosti, je hlavní autorkou Encyklopedie soběstačnosti I. (2016) a Encyklopedie soběstačnosti II. (2018).
Více zde: http://pozemskazahrada.webnode.cz/o-nas/
Foto: www.dauphin.cz
