V době, kdy Rusko prosazuje své mocenské nároky na Ukrajině a obnovuje svůj vliv ve střední Evropě včetně Česka, vychází navýsost aktuální kniha literárního historika Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Dílo nabízí soustavnější pohled na kulturní a duchovní kořeny, z nichž současná ruská politika vyrůstá.
Veřejné uvedení knihy a debata za účasti Martina C. Putny, Karla Schwarzenberga, Petry Procházkové a Luboše Dobrovského se koná ve čtvrtek 29. ledna 2015 v 18 hodin v barokním refektáři dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze 1.
V pátek 30. ledna 2015 ve 13 hodin přinese autor osobně na Hrad jeden podepsaný výtisk knihy jako dar pro Miloše Zemana, aby měl prezident napříště pro svoje výroky o Rusku a Ukrajině relevantní zdroj informací.
České pohlížení na ruské duchovní kořeny má svoji dlouhou tradici
„Po pádu komunistického režimu 1989 manželé Zadražilovi, Karel Štindl i další rusisté z »šedé zóny« či z disentu přišli jako (staro)noví vyučující na katedru rusistiky na pražské filosofické fakultě,“ píše Martin C. Putna v úvodu své knihy Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity a pokračuje: „Zde pak začali vštěpovat studentům nové pojetí české rusistiky: Český rusista nemá být tím, kdo miluje, obdivuje a do Čech chce přivádět všechno ruské; zvláště pak není podporovatelem ruského a sovětského imperialismu. Český rusista má být tím, kdo ruské kulturní souvislosti hluboce zná – a díky tomu je schopen je kriticky hodnotit…“
Touto školou prošel i sám M. C. Putna, znovu a znovu narážející na problematiku českého pohlížení na Rusko, které má svoji dlouhou tradici, či spíše několik tradic. Od romanticky rusofilské (viz Kollárova báseň Slávy dcera, již M. C. Putna vloni vydal s komentářem jako historický dokument naivní rusofilie), přes kritickou a analytickou (K. H. Borovský: Obrazy z Rus; T. G. Masaryk: Rusko
a Evropa), přes unionismus směřující k jednotě východní a západní církve, přes obdiv české levice (Nezval, Fučík ad.) až po disent, který se snažil v samizdatu uvádět překlady zakázaných ruských autorů (viz Solženicynovo Souostroví Gulag). Takto poučen, vrací se Putna nyní oklikou zpět, veden úmyslem poskytnout »knihu na stůl« pro naléhavé potřeby české společnosti i pocitem vděčnosti vůči svým učitelům a nutnosti splatit jim touto knihou dávný dluh.
Od svatého Vladimíra k Vladimiru Putinovi
Na vybraných literárních a uměleckých dílech Putna vysvětluje hlavní body ruských kulturních a duchovních dějin, které vedly od svatého Vladimíra k Vladimiru Putinovi a od jurodivých k Pussy Riot. Devatenáct kapitol je pojmenováno podle jednotlivých historických proudů a epoch – »Rusí«: od »předdějin« na řeckém Krymu přes Vikingskou Rus, pohanskou Rus, Kyjevskou Rus, Mongolskou Rus, Novgorodskou Rus či Litevskou Rus, přes „kontrakultury“ oponující bezduchému autoritářství Moskevské Rusi (jurodiví, staroobřadci) až po Petrohradskou Rus, revolucionářskou Rus (přičemž se nevyhýbá ani otázce účasti ruských Židů na revoluci) a sovětskou Rus. Jednotliví slavní autoři ruské kultury (Gogol, Dostojevskij, Berďajev, Tarkovskij, Solženicyn) jsou přitom vykládáni nikoliv jako izolovaní a nepochopitelní velikáni, ale jako představitelé širších kulturních proudů (pravoslavná romantika, pravoslavný reformismus). Zvláštní pozornost je věnována Ukrajině a Bílé Rusi, které jsou dnešními dědici staleté tradice »západního Ruska«, proevropské alternativy vůči izolacionismu a šovinismu Moskvy.
Ze všech těchto kořenů pak autor objasňuje společenské zápasy současného Ruska včetně kultu nového ruského nacionalismu a úspěchy silné aliance ruského prezidenta Vladimira Putina, předtím dlouholetého pracovníka KGB, a moskevského patriarchy Kirilla Gunďajeva, předtím dlouholetého spolupracovníka téže tajné služby:
„Putinovo rafinované a bezohledné stoupání k moci, jeho postupné oklešťování demokracie i jeho vytváření aliance s pravoslavnou hierarchií i s konzervativními nacionalistickými intelektuály se stalo již předmětem analýz. Putinova mocenská a propagandistická mašinérie úspěšně uvedla Rusko do neosovětského bezčasí, jež vládcům tohoto typu vyhovuje. Toto bezčasí liší se od onoho pozdněsovětského, brežněvovského, v jednom aspektu – totiž že dokáže zajistit konzum. Moskva putinovské éry není Moskva brežněvovská. Z letiště Šeremetěvo vede do centra rychlodráha. Obchodů či restaurací, knihkupectví či nočních klubů, co hrdlo ráčí. Někteří prodavači a číšníci se dokonce naučili usmívat na hosty. Z literatury všech proudů lze získat cokoliv – není-li to v knihkupectví, lze to získat před internet. Rovněž pravoslavných kostelů skvěle opravených a o bohoslužbách hojně navštěvovaných je co hrdlo ráčí, neboť církev státem privilegovaná a vůči státu loajální ´uspokojuje náboženské potřeby´, jinak řečeno – skýtá konzum duchovní. O vnějším posunu směrem
k západním normám patří i takové příjemné drobnosti, jako že v Treťjakovské galerii si už nemusejí návštěvníci navlékat na boty igelitové pytlíky. Jenže o tom všem platí evangelijní výrok, který ďábel říká na poušti Ježíšovi tváří v tvář všem krásám světa a který pak aktualizuje Dostojevskij v Bratrech Karamazových a Solovjov v Legendě o Antikristovi: ´Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět´ (Mt 4,9). Poskytnu ti všechny výhody západního způsobu života – samozřejmě, pokud na ně máš, a to už je tvoje věc –, jen pokud budeš mně, všemocnému carovi, loajální; jen pokud nebudeš požadovat skutečnou svobodu a demokracii.
Tváří v tvář této obnově autoritářského režimu se ovšem organizuje i odpor. Čím méně je možný ten politický, tím větší váha spočívá na tom uměleckém a duchovním. Jako už tolikrát v Rusku, v dopisech Kurbského Hroznému, v Radiščevově Cestě z Petrohradu do Moskvy i v Solženicynově Souostroví Gulag.
Pokud jde o kulturu, jsou metody dnešního režimu zdánlivě odlišné. Knihy si může psát, kdo chce a o čem chce. Avšak je to proto, že Putinův režim správně pochopil, že v dnešní době jde o knihy mnohem méně než v časech Radiščevových i Solženicynových. Že dnes jde mnohem víc o masová média, o rychlé zprávy a o vizualitu. A tam, v úsilí ovládnout veřejný prostor, je Putinův režim stejně nekompromisní, jako byl režim carský i sovětský. Spisovatelé se obvykle nechávají žít – zato jsou čas od času »záhadně« vražděni novináři. Nakladatelé knih se obvykle nechávají žít – zato jsou různými způsoby kontrolována či vůbec potírána svobodná rádia, o televizích nemluvě. O minulosti se v kultuře smí mluvit relativně svobodně – ale o přítomnosti ne…“
Jako uměleckou reflexi nečekané aliance ruského prezidenta a moskevského patriarchy Putna uvádí román Vladimira Sorokina Den opričníka (2006):
„Slovo ´opričník´ v názvu odkazuje k minulosti – k »opričníkům«, gardovým grázlům Ivana Hrozného, terorizujícím společnost, všehoschopným
a nepotrestatelným. Děj se však neodehrává v minulosti, nýbrž v budoucnosti – v Rusku roku 2028, kde znovu vládne car a kolem země znovu stojí železná opona. Děj se odehrává během jednoho »běžného pracovního« dne novodobého »opričníka«, k němuž patří vraždění, mučení a znásilňování stejně neodmyslitelně jako vnější úkony pravoslavné zbožnosti a jako ideologické blábolení o duchovním smyslu vší té absurdní krutosti…“
V tomto kontextu Putna připomíná také fenomén Pussy Riot, punkové skupiny, která se proslavila kratičkým protiputinovským koncertem v Chrámu Krista Spasitele, vzápětí přerušeným chrámovou ochrankou: „Samotný Chrám Krista Spasitele, gigantická stavba na břehu řeky Moskvy, nebyl místem náhodným, nýbrž jedním z ústředních vizuálních symbolů vnější a v mnohém problematické obnovy »svaté Rusi«. Nebyl totiž žádnou středověkou památkou, nýbrž jen historizujícím romanticko-restauračním projektem 19. století (vysvěcen byl roku 1882). Roku 1931 byl za jedné z ateistických kampaní za Džugašviliho-Stalina vyhozen do povětří a po pádu komunistického režimu obnoven k roku 2000. Téhož roku 2000 se v něm konala kanonizace posledního cara Mikuláše II. a jeho rodiny, událost tedy krajně kontroverzní. Mikuláš a jeho žena byli sice zavražděni bolševiky, ale přitom to byli také oni, kdo svou totální neschopností a svými katastrofálními chybami (slepá důvěra v Rasputina!) spolupřivedli Rusko na pokraj katastrofy a tak nechtíce spolupřipravovali i onen bolševický puč. Carskou rodinu již předtím, roku 1981, kanonizovala v exilu restaurační Ruská pravoslavná církev v zahraničí,
na znamení odporu proti komunistickému režimu. Nyní byli kanonizováni
na znamení celonárodního konsensu ve jménu jednotné mocenské imperiální linie, do níž patří stejně režimy carské jako bolševické a jako režim Putinův.
V tomto chrámu a v době Putinova potlačování pokojných demonstrací tedy skupina Pussy Riot zazpívala punkovou modlitbu »Panno Bohorodičko, vyžeň Putina!«“
Karel Schwarzenberg o Putnově knize prohlásil: „Konečně kniha o vývoji ruské spirituality, která vychází ze znalosti a hlubokého pochopení ruských dějin. V době, kdy se o Rusku mnoho mluví a píše, výhradně však z úhlu dnešní politiky, ať již kladně nebo záporně, je blahodárné zabývati se samotnými kořeny.“
Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Odpovědný redaktor Martin Žemla
První vydání, počet stran 336, cena: 298,- Kč
O autorovi:
Martin C. Putna se narodil v roce 1968 a je literární historik a kritik. Vystudoval klasickou filologii a slavistiku v Praze a teologii v Českých Budějovicích. Od roku 1991 přednáší na Karlově univerzitě v Praze, od roku 2013 je profesorem kulturní antropologie. Působil rovněž jako redaktor revue Souvislosti a jako ředitel Knihovny Václava Havla. Odborně se zabývá především vztahem kultury
a náboženství. Vydal knihy Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848 –1918 (1998), Órigenés z Alexandrie: Kapitola z dějin vztahů mezi antikou
a křesťanstvím (2001), Řecké nebe nad námi a antický košík: Studie ke druhému životu antiky v evropské kultuře (2006), Česká katolická literatura v kontextech 1918 –1945 (2010), Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (2011), Křesťanství a homosexualita. Pokusy o integraci. (2012) a několik dalších knih odborných i esejistických. Překládá z latiny, řečtiny, ruštiny, němčiny a angličtiny. Tato kniha volně navazuje na jeho rané práce, které vydal spolu
s Miluší Zadražilovou: Rusko mimo Rusko. Dějiny a kultura ruské emigrace 1917–1991 (1993 –1994) a U řek babylonských. Antologie ruské emigrační poezie (1996).
Další informace na: www.mcputna.cz
Oficiální anotace nakladatelství:
Kniha vysvětluje hlavní body ruských kulturních a duchovních dějin, jež by měl znát každý Čech, který chce rozumět tomu, co se děje v Rusku dnes. Výklad, dokumentovaný na vybraných literárních a uměleckých dílech, je veden od »předdějin« na řeckém Krymu po současnost: od svatého Vladimíra k Vladimiru Putinovi a od jurodivých k Pussy Riot. Na rozdíl od většiny rusistických prací tato kniha vykládá Rusko »postkoloniálně«. Ne jako jednotné dějiny ruské říše a ruské spirituality, ale jako komplex národních a náboženských tradic, které spoluutvářely prostor východní Evropy, včetně ruských »kontrakultur« a vlivů německých, mongolských, židovských, katolických či polskolitevských. Zvláštní pozornost je věnována Ukrajině, dědici »toho druhého Ruska«. Kniha se hlásí k tradici, kterou vyznačují Havlíčkovy Obrazy z Rus, Masarykovo Rusko a Evropa a Černého Vývoj a zločiny panslavismu.
Během následujících týdnů bude autor přednášet o tématu knihy po českých, moravských a slezských městech: 11. února Beroun, 16. – 17. února Brno, 2. března Třebíč, 3. března Havlíčkův Brod, 4. března Jihlava, 14. dubna Opava.
Foto: www.ivysehrad.cz
