Kniha Voda a krajina je úchvatným souborem textů o vodním živlu. Můžeme v ní číst o různých podobách vody v krajině. O vodě tekoucí i vodě stojaté. O vodě proměněné v led či sníh. O vodě, kterou se člověk pokusil kdysi zkrotit jezy a dalšími úpravami koryt. O vodě, kterou se v současnosti pokouší zase osvobodit a nechat ji téct tak, jak sama chce. A v neposlední řadě o vodě, které se kdysi zdálo být nadbytek, zato dnes v období sucha a povodní už vnímáme, jak je vzácná a že s ní musíme šetřit a schraňovat ji.
Kolektiv odborníků soustředěných kolem Václava Cílka se detailně věnuje konkrétním místům v Čechách, zejména středních. Autorům nechybí povědomí ani o celoplanetárním kontextu a také o krajině v zahraničí, což je znát např. při popisu, jak by mělo být postupováno při šetrných úpravách českých toků. Lokální hledisko se tu přirozeně snoubí s tím globálním, protože voda se žádnými státními hranicemi neřídí.
Kniha především akcentuje současný trend, tedy snahu navrátit koryta řek k co nejpřirozenějšímu toku či je upravovat s nejvyšší citlivostí. Dalším podstatným úkolem týkajícím se vodního živlu je, aby se předešlo suchu, protože voda opravdu je a hlavně bude čím dál víc tekutým zlatem.
Kdo sdílí staré nářky nad tím, že Čechy neleží u moře, ten po přečtení knihy Voda a krajina změní názor. Protože autoři skvěle ukazují, jak jsme dosud vodou obklopeni – kolik máme krásných řek, rybníků, jezer, tůní, niv či černav.
A pokud někdo neví, co jsou černavy, pak jsou to vápnitá slatiniště u Labe: „Na trvale podmáčených místech, často poblíž vývěrů vápnitých pramenů, se vyvinuly jedny z druhově nejbohatších biotopů Čech. Černavy vznikly zazemněním přirozených jezer z přelomu pleistocénu a holocénu, ale i sekundárně na antropogenních prohlubních.“
Černavy, labišťata, ledopád – to jsou jen některá z krásně znějících slov, s nimiž se setkáme při čtení knihy Voda a krajina. Tyto výrazy také svým způsobem vznikly díky působení vody. A o tom, že nás voda opravdu obklopuje, svědčí rovněž mnoho ustálených spojení: „V rámci Evropy, jejího historického a sociálního kontextu víme, že bez vody není život, pro vodu se chodí se džbánem s dosud neutrženým uchem a při nabírání je zapotřebí pamatovat na břeh, jenž může být tichou vodou podemletý. Nejen hematolog ví, že krev není voda, a opakovaná koupel ve stejné řece je nepravděpodobná. Po koupeli se cítíme většinou jako ryba ve vodě, což je voda na mlýn osobních výkonů, vyvarujeme se tak bouře ve sklenici vody při kontrolní poradě a po poradě už budeme za vodou.“
Snad lze ještě dodat, že autoři knihy Voda a krajina rozhodně nevaří z vody – jejich erudice a obeznámenost s konkrétními terény je úžasná.
Anotace:
Václav Cílek, Tomáš Just, Zdeňka Sůvová a kolektiv: Voda a krajina
Kniha o životě s vodou a návratu k přirozené krajině.
Hospodaření s vodou se stává celosvětovým problémem. Lidé berou vodu jako něco daného, na co mají automaticky nárok. Současně by s ní chtěli lépe hospodařit, ale většinou to neumí. Kniha Voda a krajina představuje návod, jak k vodě přistupovat
i v čase očekávaných klimatických změn, a to i s malými finančními náklady. Soustřeďuje se na zadržování vody v krajině, ale zejména na přirozené úpravy říční krajiny. Dočtete se, jaké jsou vlastnosti vody, struktury ledu nebo jak vůbec vznikly ryby. Kniha je doprovázena řadou fotografií nejen z Čech, ale i z pouštních oblastí Sahary či amerického Jihozápadu. Je určena lidem, kterým voda začíná scházet, i těm, kteří mají rádi řeky, ryby, ledňáčky a celou českou krajinu.
Odpovědná redaktorka Klára Soukupová
Fotografie Pavel Mudra, Josef Hlásek, Petr Znachor, Martina Čtvrtlíková, Tomáš Just, Václav Cílek, Vladimír Daněček, Lubomír Hanel, Ludwig Tent
Ilustrace Marie Kohoutová
Mapy Libor Bravený, Pavel Mudra
200 stran
cena: 499,- Kč
O autorech:
Václav Cílek (1955) – geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, obor geologie ložisek. Přestože se ve své práci zabývá především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Za Krajiny vnitřní a vnější a Makom. Kniha míst byl vyznamenán cenou Toma Stopparda za rok 2004. V roce 2007 získal Cenu ministra životního prostředí »za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie«. V roce 2009 mu byla udělena cena VIZE 97 Nadace Dagmar a Václava Havlových za to, že »svým dílem významně rozšířil lidský obzor, poukázal na méně známé jevy a souvislosti, napomohl včlenit výsledky vědy do obecné kultury a prohloubil alternativy lidského pohledu na svět, kosmos a základní otázky bytí«. Spolupracuje s Českým rozhlasem a s Českou televizí, jako autor či spoluautor vydal přes třicet knižních titulů.
Zdeňka Sůvová (1978) vystudovala zoologii na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Zabývá se archeozoologií a paleoekologií, a to v prostoru evropském
i blízkovýchodním.
O knize napsali:
Kniha je zamýšlena jako inspirace pro další české a moravské kraje, protože jak proměny počasí, tak současný stav krajiny se týkají širší středoevropské oblasti. V mnoha státech světa voda přestává být samozřejmostí a stává se sociální, ekonomickou, a tím i politickou silou. Středočeský kraj, který je vlastně krajinou říčních soutoků Sázavy, Berounky, Vltavy a Labe – tedy až na Ohři všech hlavních českých řek – má v rámci Evropy vynikající polohu. Přesto letošní žloutnoucí tráva na temenech kopců a někde i obilí na polích, i od suchého roku 2015 mizející voda z některých studní ukazují, že o vodu v krajině je nutné pečovat a že možná stojíme na rozhraní dvou různých »vodních« epoch. V té první jsme se učili vody zbavovat a v té přicházející se učíme ji zadržovat.
Jaroslava Pokorná Jermanová, hejtmanka Středočeského kraje
Tato kniha pojednává o nejrůznějších rozměrech, a dokonce o barvách vody,
o problémech s ní spojených, o tom, co všechno znamenala voda pro naše předky,
a hlavně o tom, proč nám hrozí její nedostatek. Snad už nikdo nepochybuje, že kolem nás probíhá globální změna klimatu a nedostatek vody je jedním z nejpalčivějších průvodních jevů a důsledků této změny. Hrozba nedostatku vody se týká i nás, kteří žijeme v krajině, kde bylo po tisíciletí vody dostatek. Probíhající změny klimatu
a nerozumné zacházení lidí s vodou mají už nyní ve světě za následek řadu závažných společenských problémů, stojí spousty životů a autoři naznačují, že by mohlo být mnohem hůř.
Ivo Šanc, radní pro oblast životního prostředí a zemědělství Středočeského kraje
Ukázka:
Středočeský kraj je, ve srovnání s většinou krajů Čech a Moravy, mimořádně bohatý na vodu, přinejmenším pak na řeky a na údolní nádrže. V zimě je tedy Středočeský kraj i mimořádně bohatý na led. Jak jsou svými hydrologickými poměry pestré a proměnlivé vodní toky a přehradní jezera, takové (ne-li ještě pestřejší) jsou i ledové desky tvořící se v zimě na jejich hladinách. První a také poslední středočeský led bývá na hladině Podhradské tůně pod Kokořínem; za průměrných zim vzniká tamější ledová deska koncem listopadu a mizí koncem března nebo začátkem dubna. Údolí potoka Pšovky je v těchto místech mimořádně příhodné pro vznik teplotní inverze. Jiné je to samozřejmě s velkými řekami a údolními nádržemi.
Labe zamrzá během tuhých zim v úseku mezi Mělníkem a Řečany nad Labem; pod Mělníkem je vlivem teplé vody z vltavské kaskády bez ledu. Labe je dnes úplně jiné než před 150 lety; je mnohem kratší, viditelně a přiznaně spoutané do umělých břehů, hrází a plavebních komor. Tím je odděleno od pozůstatků Labe staršího, které dnes označujeme jako »polabiny« nebo »labišťata«.
Hlavní tok Labe obstojně zamrzá jen během zvlášť tuhých zim (v poslední době to byly začátky let 1996, 1997, 2006, 2009 a 2017). I při teplotách poměrně hluboko pod nulou je však labský led neustále někde mezi přirůstáním a táním a vytváří často jedinečné, pro pohyb na ledě ovšem nebezpečné tvary a scenerie. Každoročně, i za zim mírných, však zamrzají »labišťata«, odškrcená slepá ramena někdejšího toku Labe. Jsou to vesměs nejcennější části polabské přírody; ve středočeské části Polabí je jich přibližně deset, přesný počet záleží na použitých kritériích. Oddělena byla buď přírodními pochody (během povodní), nebo uměle při splavňování řeky. Standardem zimních návštěv těchto míst je hluboký dojem z monumentality lužních lesů, v zimě dobře »průhledných«. Vyjímají se hlavně staré duby a mnohem mladší, ale stejné velké topoly černé. Dále je to množství stop na ledě, ryb nebo i žab pod ledem a v ledu, vysoké členité monokultury rákosu a orobince a nakonec i samotné týdny či měsíce staré nížinné ledy s bublinami, hvězdami a dalšími texturami.
Vltava v Praze – ani nad Prahou a pod Prahou – přece nezamrzá, tak o čem tedy psát!? O deseti, patnácti místech, jsou to hlavně různé zátočiny a slepá ramena, která přece jen zamrzají, přičemž je proud teplejší vody ode dna přehrad vltavské kaskády míjí. A ve vzácných zimách (tak jednou za deset let), kdy teploty klesají několik nocí k minus dvaceti stupňům, řeka nabízí pohledy od Novotného lávky k Pražskému hradu na šedý, členitý a místy prosakující led. Naposledy se to stalo v lednu roku 2012.
V pražských zátočinách je několik přístavů a každý z nich má své kouzlo. Nejmenší a asi nejoblíbenější z nich je přístav pro jachty a čluny v Praze-Podolí, tradičně zvaný Háfn. Loďky, staré stromy, dřevěná stavba loděnice, jeden z nejkrásnějších pohledů na Vyšehrad a led.
Bruslař Jan Stodola nazval údolní nádrž Orlík královskou plochou českého bruslení. Souhlasím, ale s výhradou, že o dobré krále je nouze; právě tak Orlík každoročně nezamrzne tak, aby byly ledy na jeho hladině skvostným estetickým zážitkem, souborem hlavolamů i terénem pro výlety. Odhadem je při současném trendu mírných zim každá třetí zima na Orlíku příležitostí pro bruslaře. Výjimečnou atrakcí Orlické přehrady jsou kromě obřích rozměrů (objet celý břeh znamená bruslit 100 km) a jedinečných skalních útvarů hrady Orlík a Zvíkov. Z ledu jsou vidět dvojmo, jednou normálně, podruhé v zrcadlové podobě. A jako jinde jsou nenapodobitelným originálem ledy samotné. U tak obrovské vodní plochy jsou samozřejmě složité a nevyzpytatelné, s ukloněnými plotnami na plážích, jak hrázný vypouští vodu, s bublinatými partiemi pod ústím řeky Lomnice, která přináší do jezera vzduch, se stopami zvířat a s úchvatnou tektonikou.
Na rozdíl od mnoha jiných českých řek je Sázava jen málokde spoutána do pravidelného kamenného nebo hliněného koryta. Regulaci břehů tvoří spíš udržovaný pás stromoví lemující dílem původní břehy, dílem linie, které se jako břehy etablovaly během výstavby desítek jezů od patnáctého do devatenáctého století. Nehledejme v tom dobrý úmysl zachovat řeku pěknou, spíš lze mít za to, že koryto sevřené celkem úzkým údolím nebylo možno příliš napřimovat a že řeka s vesměs kamenitým dnem neměla tendenci často překládat své koryto, jako se to stávalo například v Polabí nebo na Berounce u Lahovic. Chaty kupodivu neudělaly z posázavských městeček centra turistického průmyslu, jakými jsou u nás třeba Doksy.
Díky soustavě jezů některé úseky Sázavy zamrzají pravidelně. Protože je hloubka vody málokdy větší než jeden a půl metru, bruslením ani moc neriskujeme. Další výhodou při plánování výletu je i železniční trať podél řeky. Nemusím zdůrazňovat, že vyrazit s bruslemi na řeku má smysl jen po opravdu silných mrazech. K výletu nejsou nutně zapotřebí, zimní pěší výlety po posázavské stezce a dalších trasách podél vody určitě potěší i krásou ledu. Jezy a kameny v proudech se obalují unášenými ledovými jehličkami nebo je pokrývá glazura vznikající z ledové tříště. Zjara jsou některé sutě (třeba ty pod Medníkem) sutěmi ledovými. Podél břehu se tvořívají skvostné náledě a v tišinách mozaiky ker. V proudech zase ledové nápěchy a při odchodu ledů drobné ledové zácpy – ježatiny ker ode dna až do výše; není mi ovšem známo, že by kry někdy v nedávné minulosti vytvořily takovou hráz, která by zvedla vodu vysoko nad podlahy chat.
Lidé z okolí Berounky mají s ničivými účinky ledu čerstvější zkušenost. Berounka začíná, jak známo, soutokem čtyř řek v Plzni, je tedy už od počátku dost mohutná a protéká snad šesti různými krajinami. Z kotliny vyplněné městem Plzní se vymotá dvěma třemi zákruty do pahorkatiny v okolí Chrástu a Radnic, teče pod vesnicemi, hrady a zámky, běžnou zemědělskou krajinou. Pak se noří do křivoklátských lesů, do kraje, který ve své letní rybářské a houbařské podobě popsal Ota Pavel.
Od Křivoklátu dolů přes Nižbor se připravuje na další brutální setkání s městskou aglomerací, v tomto případě berounsko-královodvorskou, a na dvaceti, nanejvýš sto metrech civilizaci zase opouští a pokračuje snad nejkrásnějšími partiemi: vápencovým kaňonem pod Tetínem, u Srbska a Karlštejna. Tam se od Českého krasu zase odvrací a zbytek své cesty do vod Vltavy dokončí podél hřbetu brdských hřebenů, většinou mezi domy a chatami, ale na dohled od hlubokých lesů.
Berounka má spoustu jezů, hlavně v těch hodně osídlených úsecích, a nad nimi snadno zamrzá. Až příliš často se rozvodňuje – vodní kaskádu naštěstí nemá, s výjimkou hracholuského vodního díla na Mži. Při odchodech ledů po tuhých zimách pak vznikají ledové zácpy – ledy se hromadí ode dna až do několikametrové výše – a za nimi vzniká příležitostné jezero. Stoupá do zahrad a v nejhorším případě i do obydlí. Poslední opravdu katastrofální povodeň tohoto typu byla v roce 1946; jezero se rozlilo od Černošic až k Řevnicím a na pomoc musela přijít i armáda s děly, která se pokoušela nechtěně přehrazenou řeku opět uvolnit. V podobě méně škodlivé se něco podobného stalo i v roce 2006; tehdy se Berounka rozlila na louky, do zahrad a k domkům pod Nižborem a také pod Karlštejnem. Kry plovoucí na hladině těchto nechtěných jezer pak po protržení ledových hrází poklesnou tam, kde byly, a dlouho leží na loukách kolem řeky.
Odhlédneme-li od výjimečných událostí, pak proudná voda Berounky často vytváří efekty z uspořádaných bublin; jezy samy za velkých zim zamrzají, a tak lze jednou za deset let skoro bez zutí bruslí dojet od Berouna až po Radotín; krásný led vzniká pravidelně těsně před soutokem Berounky a Vltavy. V Českém krasu, v těsném sousedství řeky, jsou skály s ledopády, potůčky s vodopády a pěnovcovými kaskádami a jeskyně s ledovou výzdobou. Za tuhých zim je Berounka jedním z nejvděčnějších cílů zimních výletů.
Foto: Nakladatelství Dokořán
