Nakladatelství Epocha vydává 91. svazek Edice Pevnost: Temný svět Plástve v ohrožení. Ponořte se do dalšího strhujícího příběhu z temného dystopického světa Plástve. Hrdinové tentokrát čelí nebezpečí, které může způsobit katastrofu nesmírných rozměrů…
Volný cyklus Plástev odstartoval románem Plástev jedu, který od roku 1990 vyšel již třikrát a pokaždé vyvolal zaslouženou pozornost. Pecinovský v něm přišel s vizí přelidněného světa budoucnosti, v němž na hrstku bohatých vládců musí těžce pracovat miliardy lidí zbavených inteligence a specializovaných na těžkou fyzickou práci. Co se stane, když si dělník omylem vymění identifikační štítek s jedním z vyvolených, který se rázem ocitne v pekle podzemních »úlů«? Cesta vzhůru nebude vůbec snadná…
Do stejného světa autor zasadil i několi volných pokračování – dvoudílné Děti plástve vyšly v nakladatelství Epocha na přelou loňského a letošního roku; nyní vychází nový příběh Plástev v ohrožení. Cyklus by měl příští rok vyvrcholit v knize Válka pláství.
Anotace:
Plástev A30, jedna z mnoha v přelidněném světě zastavěném do výšky několika set metrů, není příjemným místem pro život. Navíc ji ohrožuje nádor hnědého moru, který hrozí pohltit jadernou elektrárnu, a tak způsobit katastrofu nesmírných rozměrů.
Existuje ovšem muž schopný tragédii odvrátit. Jmenuje se Kastor Clark a nedávno z plástve unikl, aby žil mezi svobodnými lidmi v Údolí Iškarů. V době nejvyššího ohrožení svého starého domova je však povinen přispěchat na pomoc. Ani jeho neobyčejné schopnosti ale nedokážou zabránit totálnímu výpadku Mocného Dijonu, centrálního výpočetního systému.
Je třeba jej znovu spustit, ale to dovede jen jediný člověk, ďábelský Cornelius Zwada. Ten však nedávno záhadně zmizel…
Volné pokračování kultovní sci-fi Plástev jedu.
Autor: Josef Pecinovský
Název: Plástev v ohrožení
Obálka: Jan Štěpánek
Formát: paperback, 115×180 mm
Počet stran: 336
Cena: 249 Kč
Edice: Edice Pevnost (91. svazek)
O autorovi:
Josef Pecinovský se narodil v roce 1946. Jeden z klasiků domácí science fiction začal publikovat v šedesátých letech, ale posléze se odmlčel a k psaní se vrátil až v letech osmdesátých, kdy se zařadil mezi nejvýraznější a nejoceňovanější domácí autory povídek – důkazem je cena Mlok za rok 1986 a 1987. V devadesátých letech začal publikovat i knižně. Tehdy se stal i plodným přispěvatelem Rodokapsů, kam psal i westerny pod pseudonymy Joe Townway a Mike Williamson. Především zde však publikovatl v letech 1991 – 1993 sérii Kroniky nové Země (nejnovější vyd. Epocha, 2007-2008). V Rodokapsech vyšla i Plástev jedu, znepokojivé podobenství o přelidněném a dehumanizovaném světě budoucnosti, do něhož se po letech vrátil v dvoudílných Dětech plástve (Epocha, 2013-2014) a knize Plástev v ohrožení (Epocha, 2014). Celý cyklus by pak měla uzavřít Válka pláství (připravuje Epocha na rok 2015). Pecinovský přispěl i do sérií Kroniky karmínových kamenů a Agent JFK. Kromě beletrie se věnuje i psaní počítačových příruček. Autorovou doménou jsou temnější vize lidské budoucnosti související s postupným odlišťováním systému neuznávajícího individualitu, inteligenci a samostatnost a naopak podporujícím uniformnost a slepé následování. V jeho příbězích hrají velkou roli motivy umělé inteligence odmítající sloužit člověku, zneužití moci, genetické manipulace… vždy však umístěné na pozadí rychlého, přehledného, dobrodružného děje.
Ukázka:
„Už jsi pochopil, že je to tvoje poslední hodinka, bídný červe?
Šedý obličej, protáhlý do nepravidelného čtyřúhelníku, ozdobený velkýma žlutýma očima a širokými ústy, která se k té úzké tváři nijak nehodila, se zobrazoval za prosklenou stěnou, která teď fungovala jako lupa. Pelerínova tvář tak nabyla gigantických rozměrů.
Zrůdička Quasko dvakrát poskočila, nasadila zelenou barvu a zlomyslně zaskřehotala: „Qwwwwrrrrh!“
Hal Dornig ji chtěl nakopnout, ale obratný měkkýš hbitě uhnul.
„Ještě jsi nevyhrál, ty odporný vrahu!“ procedil sveřepě mezi zuby.
„Cha-cha-cha!“ Pelerínův obličej se přitiskl na sklo.
Hal Dornig pocítil všemi smysly žár a musel ustoupit až ke stěně, protože pochopil, že se sklo mezistěny začíná tavit. Stékalo v rudých proudech k jeho nohám a vydávalo čvachtavé zvuky: „Ččččššššmh!“
Zrůdička Quasko, která Hala Dorniga zavedla do této pasti, se mlsně olízla: „Yuuh!“
„Mám pro tebe překvapení, Dornigu!“
Sklo se rozteklo a odhalilo, že Pelerín je ve skutečnosti malý skřet dosahující Halovi nanejvýš k hrudi. Namísto jednoho Pelerína jich tu však stála celá armáda. Halovy široce rozevřené oči udiveně pozorovaly tu nekonečnou řadu identických jedinců. Každý z nich třímal v prstech nejmodernější typ zářiče XH-244.
Jejich dostřel je šest metrů, za touto hranicí jsou ¬neškodné. Ideální pro použití v plástvi. Střelba tak nepoškodí nosné stěny.
„Už jsi pochopil, Peleríne, že to tajemství ze mě nedostaneš?“ procedil Hal Dornig mezi zuby.
„Hlupák jsi byl a hlupákem zůstaneš. Mohl ses stát vládcem plástve,“ řekl Pelerín.
Hal Dornig si odplivl.
„Jak nehygienický zvyk,“ odtušil Pelerín.
Řad ozbrojenců pozvedl své zbraně.
Hromadný výstřel zahltil nevelký prostor velínu.
Avšak Hal Dornig už nestál na původním místě. Vymrštil se do výšky a rukama, které disponovaly absolutními přísavkami, se přichytil ke stropu.
Podoben obrovskému pavouku se přesunul nad hlavy tupě zírajících ozbrojenců…
Vzápětí mrštně jako veverka seskočil a dostal se jim do zad. Podoben obří lavině začal rozdávat prudké rány všemi končetinami. Kde zasáhla pěst, tam se lámaly čelisti, kde zasáhla špička nohy, tam se bortila žebra a páteře, praskaly lebky.
Palba neustávala, ale Dorniga ani jeden zášleh netrefil. Zmatek způsobil, že několik zásahů šlo i do vlastních řad.
Po necelé minutě stál nezraněný Hal Dornig nad hromadou sténajících a mrtvých nepřátel, v prstech drtil jejich zářiče a proměňoval je na prach, někdy i na atomy.
Jediný a pravý Pelerín klečel u jeho nohou.
„Kam jsi ukryl Izabelu, bídáku?“
„Izabelu? Tu děvku?“
Halova pěst se téměř dotýkala bídákovy tváře.
Pelerínova tvář se zkřivila, pokud to vůbec ještě bylo možné. Klečel na kolenou a spínal ruce jako k mod¬litbě.
„Máš tři vteřiny, abys mi to řekl, jinak…“
„Odnesl jsem si něco cennějšího!“ zaskuhral Pelerín.
V poslední chvíli si Hal Dornig všiml, že Pelerínovy prsty něco svírají. Zaostřil pohled…
Vakuový granát.
Halova noha se vymrštila a zasáhla zloducha přímo do hrudi. Pelerín se zlomil v pase a odlétl směrem k protější stěně. Narazil do ní zády; křehká skořepina se zbortila a trpasličí postava zmizela ve tmě.
Hal Dornig si uvědomil, že zasáhl pozdě. Vakuový granát s tichým zasyčením explodoval.
Během desetiny sekundy byl z komory zcela vyčerpán vzduch. Z očí a nozder Hala Dorniga vytryskla krev.
Z posledních sil stiskl Hal tlačítko na opasku. Jeho tělo se ve zlomku sekundy obalilo tenkou blankou. Z bombičky se uvolnil životodárný vzduch.
„Mám kyslíku na jednu minutu…“
Sledoval, jak se stěny místnosti vlivem podtlaku bortí. Nezbylo mu nic jiného než se pokusit prorazit otvorem, který vytvořil svým tělem Pelerín. Nestihl to. Stěny se sevřely.
Hal Dornig začal vzdorovat. Napjal svaly a podařilo se mu lokty udržet obě stěny, které ho svíraly, v dostatečné vzdálenosti.
Pak si oddychl. Místnost se opět začala plnit kyslíkem. Sevření povolilo.
Hal Dornig se vyvlékl z ochranné blanky. V poslední chvíli! Vykročil. Propadla se pod ním podlaha.
„Bennetovo rameno,“ uvědomil si, když začal padat. „Pelerín propojil své doupě s Bennetovým ramenem. Teď ztrácí svou sílu. Jestliže nezapojím znovu generátory, celá plástev se zřítí.“
Odrazil se a letěl. Bennetovo rameno měřilo víc než kilometr a jeho jádro se nacházelo přesně v polovině délky.
Padal.
„Jsem nějak lehký,“ uvědomil si. „V blízkosti jádra se má nacházet koncentrovaná gravitace, ale Pelerín zapnul inverzi! Nyní je zde beztížný stav!“
Jeho pád zpomaloval, brzdil jej odpor vzduchu. Snažil se pomáhat si mrštnými pohyby těla jako delfín, ale uvědomil si, že v takovém prostředí to nejde.
Pomalu se dostával blíž ke stěně dutého válce, který měl průměr dobrých třicet metrů. Když se mu to podařilo, mohl se od stěny odrážet a jeho pád se zrychlil.
„Ten ničemný Pelerín!“ vykřikl, když viděl, jak v jádru ramene bliká červené světélko. Hodiny odpočítávaly posledních 56 sekund před výbuchem. Jakmile dojde k destrukci, celá plástev se definitivně zřítí.
Hal Dornig zjistil, že ve stěně ramene se objevují praskliny.
„Je to daleko, to se nedá stihnout.“
Displej odpočítávající sekundy přitahoval jeho oči jako magnet.
38 sekund.
Zkusil znovu plavat, ale tím svůj pád spíše zpomaloval.
„Zbývá ještě sto metrů.“
Stěna praskla v délce padesáti metrů, Hal Dornig mohl vzniklou skulinou spatřit vnitřek plástve. Nacházela se tam výrobní sféra. Nahlížel do desítek buněk, těch komůrek pro trubce. Měly tvar pravidelného šestiúhelníku.
26 sekund.
Jádro se začínalo žhavit. Už nemohl nijak zrychlit. Ale zbývá už jen osmdesát metrů.
18 sekund.
Hal Dornig si uvědomil, že má u pasu bombičku s kyslíkem. Podíval se na kontrolní displej. Zásobník obsahoval ještě pětadvacet procent plynu.
„Mělo by to stačit,“ řekl si a namířil bombičku v potřebném směru.
Stiskl tlačítko. Plyn, který tryskal z nitra bombičky, dal jeho tělu nový impuls.
Padal teď mnohem rychleji, ale naprostá ztráta gravitace zase jeho pohyb brzdila.
Pět sekund.
Odhodil nepotřebnou bombičku, čímž dostalo jeho tělo další impuls, sice slabý, ale stačil k tomu, aby dosáhl jádra Bennetova ramena v předposlední sekundě.
Ve chvíli, kdy na displeji naskočila nula, otočil červenou páčkou.
Bennetovo rameno se zachvělo, ale praskot ustal.
„Plástev je zachráněna, aspoň prozatím,“ řekl Hal Dornig. „Toto rameno se ale musí vyměnit.“
O půl hodiny později klepal na dveře bytu, který obývala malá Izabela. Ještě před několika hodinami ji chtěl ten zloduch Pelerín unést.
„Doufám, že se propadl do pekel,“ řekl Hal Dornig a otevřel dveře. Milá Izabela, oděná v lehké košilce, jej okamžitě uvítala s úsměvem a rozevírala náruč…
Cornelius Zwada obrátil list.
✳ ✳ ✳
Dlouhé kostnaté prsty nedovolily rozvinout dialog plný vášně. Prohnuly se ve všech kloubech, kterých bylo požehnaně, sevřely svazek pomačkaných papírů a vyrvaly jej ze zorného pole mladého muže.
Chlapec nemusel ani zvedat oči, aby věděl, jaké neštěstí na něj uhodilo.
„Tak takhle si představujete samostudium, chovanče Cornelie?“ klapala široká ústa lemovaná tenkými vráskami, která jako snad ani nepatřila do té úzké kostnaté tváře. Odhalovala nepěkné nažloutlé zuby a plivala virtuální jed. Jako kdyby Pelerínovi z oka vypadla…
Prsty listovaly tenoučkým upatlaným sešitem a temné oči za tlustými skly brýlí téměř vytékaly z důlků v marné snaze splynout s produkty Smaragdové plástve.
„Uf, co je to za odporný brak, chovanče Cornelie! Jak jste to sem propašoval?“
Chlapec pokrčil rameny.
„Našel jsem to, slečno Hopkinsová.“
„Nelžete!“ vykřikla dáma, která měla v tom okamžiku nad hochem absolutní moc. „Dobře víte, že takové škváry do tohoto ústavu nepatří! Vaší povinností je studium! Rozumíte? Stu-di-um,“ slabikovala.
„Rozumím, slečno Hopkinsová, ale…“
„Nic vás neomlouvá. A co je tohle tady? Nejenom krev, ale i se…“
Stará panna se neodvážila říct to slovo, které se jí dralo na jazyk, a její ubohá oběť se marně snažila pohlédnout na poslední stránku, kterou ještě nedokázala přečíst, a z níž kromě nápisu „Pokračování příště“ stačila zaznamenat jen dvě slova. Hoch neměl ani ponětí o tom, co se mohlo odehrávat mezi Halem Dornigem a krásnou Izabelou, v té útulné místnosti, tam za černou španělskou stěnou… Kreslíř vše utajil a nechal tu jen náznak v bílé bublině na černém pozadí.
„Nemravnost! Hnusná nemravnost! Styďte se, chovanče Cornelie. Do zítřka opíšete čtyřicetkrát devátý odstavec řádu našeho ústavu.“
„Ano, paní Hopkinsová,“ řekl tiše hoch a snažil se nedat na sobě znát nenávist, která ho v tom okamžiku zahltila.
Sešit s dvacátým čtvrtým pokračováním seriálu Dobro¬družství Hala Dorniga, nazvaný Hal Dornig ve Smarag¬dové plástvi, už nikdy během studií nespatřil. Brzy však měl pochopit, co ta dvě tajemná slova znamenala.
✳ ✳ ✳
O sedm let později neznámý pachatel brutálně znásilnil bývalou vychovatelku Hopkinsovou a bestiálně ji zavraždil. Její tělo, rozporcované na kusy, se našlo v šachtách klimatizačního systému plástve A24. Vraha se nikdy nepodařilo vypátrat.
Foto: www.epocha.cz
