Řvoucí čtyřicítky Reginy Andrásové nabízejí humor, postřeh a vzpomínky »Husákových dětí«. „Řvoucí čtyřicítky je název používaný námořníky, kteří se v oblasti kolem 40° jižní zeměpisné šířky setkávají se silnými a poměrně stálými západními větry,“ píše se v úvodu románu Reginy Andrásové, jehož hrdinkám je kolem čtyřiceti a občas si potřebují zařvat. Čtivý příběh o současných ženách, které vyrůstaly před Listopadem.
Kniha Řvoucí čtyřicítky Reginy Andrásové vypráví svižně, s nevšedními postřehy a humorným nadhledem o všedních i svátečních příhodách, partnerských vztazích a rodinách tří současných čtyřicátnic. Vypravěčka Lada i její dvě kamarádky z dětských let – Jana a Soňa – vyrůstaly v předlistopadové době nedaleko Prahy. Jejich vzpomínky občas zajdou i do tehdejších časů a na pozadí obyčejných ženských příběhů tak zaznamenávají změny nejen společenské,
ke kterým došlo v posledních desetiletích. Jste-li »Husákovo dítě«, nejspíš oceníte společné vzpomínky, jestli jste starší, nahlédnete navíc do světa svých dětí, a pokud jste mladší, máte možnost poznat zcela jiný život v době, která není tak dávná.
Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová ml.
304 stran,
cena: 277,- Kč
V českém jazyce vydání první
„Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že nešťastné lásky kultivují duši.“
Regina Andrásová, Řvoucí čtyřicítky
O autorce:
Regina Andrásová se narodila v roce 1972 a vystudovala Střední ekonomickou školu v Praze a pracuje v bance. Žije s rodinou nedaleko hlavního města a vedle starosti
o domácnost patří k jejím zájmům mj. literatura a pěší turistika. V roce 2008 jí vyšla románová prvotina pod názvem Bohyně z Eru a poté publikovala
v nakladatelství Eroika romány Korneliina válka (2010) a Dům U Mořského boha (2013).
Ukázka:
Horší jsou ty děti.
To máte jako s mateřskou dovolenou, kdy já svatokrádežně prohlašuji, že bych na ni mohla klidně znova, protože to bylo moc fajn, ale problém je, že vám ji pořád kazí to dítě. Nějak se vám pořád plete pod nohy a brání vám v osobním rozvoji.
Já jsem například dělala praktikantku u devítiletých kluků. Byla to docela škola života. Například jsem zjistila, že ne všechny děti jsou stejně chytré, takže snažit se je zabavit za deštivého dne hraním hry „země, město…“ je pošetilé. Ke svému zděšení jsem zjistila, že většina oddílu neumí ani abecedu, natož aby si vzpomněla na jinou řeku než Vltavu, a i tu si vybavili jen v případě, že jsme zrovna nebyli u písmene V. Vlastně to bavilo jenom mě a hubeného blonďáčka s odstálýma ušima a profesorským nadhledem, který si tím však popularitu
u zbytku chlapců nezískal.
Když jsem poslední večer chlapce vyzvala, ať si koukají všichni vzít ráno čisté prádlo, aby mě jejich matky nepomluvily, s úžasem jsem od jednoho klučiny vyslechla, že to, co má na sobě, si vzal teprve včera, a tak že je to dobrý. Neodvážila jsem se to komentovat, ale bylo pro mě v mých sedmnácti letech šokující odhalit, že ve dvacátém století jsou v Československu ještě lidé, kteří se řídí onou slavnou polskou příručkou pro chlapce, která radila bílé spodní prádlo, aby se na něm poznalo, kdy je třeba je vyměnit.
Taky za našeho mládí nebyly mobily. Mobilní telefony mají mnoho výhod, ale máte-li stýskavé děti, tak jim je nedávejte. A nevolejte na tábory. Ani nikam jinam. Já se takhle jednou rozhodla předstírat zodpovědnou matku, a tak jsem zavolala na školu v přírodě, abych se dozvěděla, že dítě zrovna zdemolovalo půlku pokoje a nejspíš to budu muset zaplatit. Samozřejmě se do návratu všechno vyřešilo a nic jsem neplatila, ale byla bych se bez téhle informace docela obešla. Takže mi to nakonec bylo varováním, abych si příště podobné kratochvíle odpustila. Mezi námi matkami: on by vám někdo dal vědět, kdyby se fakt něco dělo. A jinak klid a nohy na stůl. Oni už to tam nějak vydrží, a než se nadějete, nastane opačný extrém. Dítě, které se doposud snažilo z tábora prchnout
za jakoukoli cenu, odmítá při návratu opustit autobus, objímá se s úplně cizíma lidma a kvílí, že chce zpátky.
I v tomhle je moderní doba jednodušší. Zatímco já běžně ještě čtrnáct dní
po návratu z tábora bloumala po domě i zahradě se zasněným výrazem zakleté
princezny, protože on mi nenapsal a asi ho už nikdy neuvidím, moje děti zasednou k počítači, juknou na Facebook a pozítří jdou na rande.
Možná že jim to trochu závidím, ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že nešťastné lásky kultivují duši a že trocha té nejistoty a prázdnoty by těm zvířatům jenom prospěla. Milada by mi ovšem řekla, že jsem pitomá. Jenže Miladě napsali vždycky, a ještě za ní přijeli, ta má nejmíň co mluvit.
***
Soňa stále bydlí na venkově, akorát se přestěhovala na druhý konec Prahy. Bydlí ve starém domku, který si s Rudou přestavěli, a dlouho tam měli i Soninu babičku, než před pár lety umřela. Já si to tak docela nedovedu představit,
že bych měla v těch prvních, nejžhavějších letech manželství na krku senilní babku, ale Soňa se na to dívala se svým typickým nadhledem.
„To bylo v pohodě. Bába měla alzheimera, ta si houby pamatovala, jestli jsme v noci řádili nebo ne. A i kdyby si to pamatovala, stejně by jí to nikdo nevěřil.“
Tak to je celá Soňa.
Já zahrádkaření moc nedám, takže u nás se seká trávník jako u anglické královny, ale takhle zjara, když všechno začíná kvést, tu hlínu Soně skoro závidím. Co jí zas tak moc nezávidím, je její muž Rudolf. Je to takový tichý, mlčenlivý typ, který toho moc nenamluví ani ve společnosti a bojím se, že ani doma, i když takovéhle soudy můžou být docela mylné.
Toho dne byl ale Rudolf mimořádně příšernej.
On bývá občas poněkud nerudný, ale dneska se fakt překonával. Byl jak ta babička Boženy Němcový, neúnavně šukal po zahradě. Soňa si ho dokázala nevšímat a on si, pravda, nevšímal nás. Přesto se mi zdálo, že zde panuje nějaké napětí, které svědčí přinejmenším o neuhlazenosti, jak by řekla moje oblíbená
Jane Austenová.
Ležely jsme se Soňou na lehátkách, která pro nás vytáhla na trávník,
a popíjely kafe. Už jenom ten pohled na ni, jak se rve s těmi pitomými lehátky s tak pracovitým Rudou za zády, o něčem vypovídal. Max by mi to vytáhl a ještě by tu seděl s námi. Ale pravda, Rudolf je občas dost samorost a koneckonců, já
s ním nežiju.
Přidržovala jsem si hrnek s kafem na hrudníku a snažila jsem se ho ignorovat, ale jeho činorodost byla otravná. Vzbuzoval ve mně v tento líný, mimořádně vyvedený jarní víkend pocit, že bych taky měla něco dělat. Ne, vlastně ve mně vzbuzoval pocit, že má pocit, že bych měla něco dělat. Ještě horší. Byla bych ráda věděla, jak to působí na Soňu, ale nechtěla jsem se zeptat. Nebo bych možná měla? Politická korektnost nebo možná ohledy jsou pěkná věc, ale co když jí naopak prospěje se z toho trochu vypovídat?
Foto: www.eroika.cz
