Knihy našeho předního sexuologa Radima Uzla se setkávají s velkým čtenářským zájmem, a tak se často dočkají nových vydání. Výjimkou není ani publikace Nevěra a co s ní, která, stejně jako autorovy další tituly, vychází z jeho mnohaletých zkušeností, je psaná poučeně, ale zároveň lehce, s nadhledem a humorem. Čtenáři se v ní seznámí s historií nevěrníků a nevěrnic, přičemž se ponoří až do starověku a přes křesťanský středověk a galantní renesanci se dostanou až k životu našich babiček a dědečků. Hlavní část knihy je věnována žhavé současnosti – kolik je nevěrných? Jak nevěru vidí muži a jak ženy? Která manželství jsou k ní náchylná? A jaké jsou vůbec její příčiny? A hlavně – co s ní? Čtivou knihu plnou zajímavých informací doplňují stylové fotografie.
Většina statistik vypovídá o tom, že celoživotní věrnost dokáže dodržet jen asi tři čtyři procenta párů. O důvodech této věrnosti je ovšem možno jenom spekulovat. Často zde hraje roli hluboká náboženská víra, jindy tato celoživotní věrnost může maskovat vrozenou frigiditu nebo impotenci. Znamená to tedy, že prakticky každý člověk se s nevěro ve svém životě setká a pokud se sám nezařadí do zástupu nevěrníků, bude tímto jevem zasažen ve svém nejbližším okolí. – ukázka z knihy
Beseda s autorem se uskuteční v sobotu 4. března 2017 od 13 hodin v rámci Ostravského knižního veletrhu (výstaviště Černá louka).
Více infa na: https://www.facebook.com/events/257685511337784/
Anotace:
…lásku jsme si přísahali, slovo jsme si navždy dali, v každé době věrní zůstaneme sobě… Snad. Stát se to může. I když nějaký škarohlíd by jistě mohl namítnout, že věrné a neutuchající milování Jeníka a Mařenky je spíše ojedinělým jevem balancujícím na vratké hranici statistické chyby.
Říká se, že muži (Jeník promine) jsou prý již od přírody rodem polygamním, přelétavým, mravně nepevným a permanentně toužícím po cizích ložích, kdežto věrné a sexuálně zdrženlivé Mařenky s rukama v klíně tiše drží sošnou stráž u rodinného krbu, ve výše uvedeném případě u selské pece.
Nu, jak která. Aniž bychom tím však chtěli skládat úlitbu věhlasným genderovým studiím, konstatujme, že skutečnost je daleko složitější. Doktor Radim Uzel, náš přední sexuolog, zúročil v této knize zkušenosti ze své mnohaleté poradenské praxe. Píše o nich poučeně, lehce a s odpouštějícím nadhledem. Vždyť nevěra má nejméně tolik podob jako láska.
Info o knize
Nevěra a co s ní
Autor: Radim Uzel
Obálka: s využitím fotografií Jana Uzla vytvořil Lukáš Tuma
Formát: vázaná s přebalem, 145×205 mm
Počet stran: 152, ilustrace
Cena: 169 Kč
Ukázka:
Kapitola 10. Která manželství jsou k nevěře náchylná?
Manželství nevzniklo původně za účelem uspokojování sexuálních potřeb a ani dnes to není jeho hlavní náplní. Samozřejmě se jedná o sexuální partnerství, ale střízlivý pohled praví, že je to především smlouva týkající se ekonomiky společného hospodaření směřované hlavně za účelem výchovy potomstva.
Rodina harmonizuje dvě protichůdné tendence muže a ženy. Zatímco muž má snahu rozmnožovat svůj genetický materiál po co možná nejširším biologickém terénu, zplodit pokud možno co nejvíce dětí s co nejvíce ženami, usiluje žena naproti tomu o získání zodpovědného živitele a ochránce sebe a svého potomstva. Odtud pramení daleko větší touha muže po sexuálních avantýrách, nevěře, nebo alespoň občasném »odskoku« a proti tomu tendence ženy »držet si tatínka doma«. Muž si k tomu vybírá mladou, plodnou a sexuálně atraktivní partnerku, žena pak muže rovněž zdravého, statného a takového, který má dobrý »přístup ke zdrojům«. V naší době to už neznamená jistou mušku nebo dobře nabroušený oštěp, ale spíše tučné bankovní konto a naditou peněženku. Některé ženy pak volí velice mazaný a vykutálený postup takzvané »smíšené reprodukční strategie«: za manžela pojmou toho bohatého a dítě zplodí s tím zdravým. Důkazem jsou pak manželky vysoce postavených bankéřů a politiků, které otěhotní se svým bodyguardem.
Manželská smlouva je tedy v prvé řadě smlouvou ekonomickou. A je už naprosto jedno, zda je uzavřená před Bohem, před domorodým šamanem, nebo před starostou. Lhostejno, zda je zpečetěna kuriózními obřady, snubními prsteny nebo razítkem. Bohužel se někdy uzavírá jenom podáním ruky, jako obchodní smlouvy v Americe, ale tento postup v sobě nese riziko snadnějšího vyklouznutí, protože, co není psáno, to není dáno. V některých společenstvích se to už jaksi předem zabezpečuje obřadem zásnub, což by z právního hlediska bylo možno označit jako »smlouvu o smlouvě budoucí«.
V historii lidstva se ve většině společností uzavírají spíše sňatky z rozumu než sňatky z lásky. Naše společnost je tedy jakousi výjimkou. Stejně je tomu i s mnohoženstvím. I tady je naše židovsko-křesťanská monogamní ideologie z celosvětového hlediska v menšině. Většina výzkumů se také nápadně shoduje v poznatku, že manželství z rozumu podpořené ekonomickými zájmy je trvalejším svazkem než manželství uzavírané z »pouhé« citové náklonnosti, vzájemných sympatií a lásky.
Zdá se vám to moje pojednání cynické, lásky zbavené a příliš ekonomické? Ano, hovoří ze mne studium mnohých odborných dokumentů, rozvodových statistik a dlouholetá praxe soudního znalce. Neochuzujme však zejména mladé lidi o poezii lásky. Jistě i sexuální harmonie přispívá k manželskému štěstí a spokojenosti. Není však zdaleka faktorem jediným.
Zatímco ekonomický svazek trvá, intenzita manželského sexuálního života pozvolna ochabuje. Úbytek manželských sexuálních styků je přímo úměrný přibývajícímu věku partnerů a délce trvání jejich svazku. A bylo by s podivem, kdyby to neplatilo prakticky ve všech případech. Kolem třicátého roku věku mají manželé styk v 99% případů, ve věku mezi třiceti a čtyřiceti se manželská sexuální aktivita snižuje v průměru o jedno procento a v další desítce let do padesáti klesá na 93%. (Je zajímavé, že čtyřicet let je také mezník, kde se zjišťuje vrchol kumulativního výskytu mimomanželských vztahů.) Po padesátce uskutečňuje sexuální styk asi 80% manželů a u plných tří čtvrtin populace je možno předpokládat občasný pohlavní styk až do sedmdesátky.
Odliv manželského sexu se nám dnes zdá poněkud patrnější zejména v důsledku toho, že dnes trvá manželství podstatně déle (pokud se ovšem nerozvede). V důsledku zvyšujícího se průměrného věku trvalo ještě v 18. století průměrné manželství asi dvacet let, zatímco dnes je průměrná doba trvání nerozvedeného manželství více než dvojnásobná. Není tedy divu, že stoupá rozvodovost. V některých muslimských zemích pak panuje zvyk uzavírání manželské smlouvy na dobu určitou. Není to zas tak špatný nápad.
Na otázky manželské nevěry mohou ovšem existovat různé názory. I zkušení psychologové zastávají názor, že současná morálka je v této oblasti v neustálém pohybu. Musíme vycházet ze skutečnosti, že v reprezentativním výběru 707 ženatých mužů a 732 vdaných žen uvedlo v České republice 65% mužů a 46% žen alespoň jednu nevěru v průběhu trvání manželství. Ať se nám to líbí nebo ne, je tedy nevěra u nás jevem většinovým. Jsem si bohužel vědom toho, že když to tady takto napíšu, tak se zdá, jako bych tu nevěru nějak obhajoval. Není tomu tak. Vždyť ani tvrzením, že má 95% lidí zubní kaz, neobhajuji nijak zkažené zuby, pouze konstatuji, že se jedná o velmi časté onemocnění chrupu. A taky že je dobré si čistit zuby a nejíst sladké. Myslíte si, že všichni poslechnou? Tak potom už mohu poradit jenom plombu, nebo umělý chrup.
Také odsouzení lidské nevěry by nám nebylo nic platné. Zkušený poradce musí existenci nevěry připustit, realisticky akceptovat a přizpůsobit se tomuto stavu. Odborné návody k řešení situace nejsou obhajobou. Rozhodně se nemůže jednat o nějaké generální ospravedlnění, nebo být dokonce návodem, normou, nebo ideálem lidského partnerského chování.
Zákeřnost lidské sexuality spočívá v tom, že ve stabilním a dlouhodobém partnerském vztahu sexuální náruživost vždycky postupně klesá. A dvojnásobnou zákeřností je, že v každém člověku dlouhodobě touha po této náruživosti přetrvává. Na dlouhodobého partnera prostě přestáváme mít chuť. Je to jedno jak je hezký nebo nehezký, je to jedno, zda se s ním hádáme nebo nehádáme. Prostě selhává naše tělo, hormony a chemie. Vysílají signál o tom, že tento partner nás už nevzrušuje.
Psychologové považují tři roky zamilovanosti za maximum citů. Delší zamilovanost by už snad byla dokonce patologická. Průměrně trvá vášnivá zamilovanost asi dva měsíce až jeden rok. Umožňují to vylučované hormony, především fenylethylamin. Ke slovu přichází také noradrenalin – hormon způsobující vzrušení a dopamin, který je zase zodpovědný za ten příjemný stav mysli, kterému říkáme euforie. V déletrvajícím vztahu hladiny těchto hormonů trvale klesají. Podle mezinárodních statistik činí u partnerských svazků průměrná doba do rozvodu čtyři roky.
Manželský, nebo chcete-li trvalý partnerský vztah je na rozdíl od toho mimomanželského, náhodného nebo příležitostného podroben zatěžkávací zkoušce sdílení společné domácnosti a každodenního životního provozu včetně tak nepopulární záležitosti, jakou jsou domácí práce.
Psychiatr a spisovatel Josef Nesvadba mi jednou vypravoval o jedné své pacientce, která pociťovala pohlavní touhu pouze ve chvíli, když její manžel vytřel podlahu. Na první pohled to vypadalo, jako by ji sexuálně vzrušoval pohled na muže s hadrem v ruce. Ve skutečnosti se však mohlo jednat o úlevný pocit, že z ní bylo sňato břemeno namáhavé domácí práce. Byla daleko méně unavená, což výrazně posílilo její sexuální touhu.
Také já jsem byl jednou požádán o vypracování znaleckého posudku v případu jedné učitelky, která svému manželovi, povoláním stavebnímu inženýrovi, za každou domácí práci přidělovala určitý počet bodů. Teprve po sečtení bodů a dosažení určitého limitu bylo dotyčnému přiznáno právo na pohlavní styk. Cílová odměna v podobě soulože představovala lákavou odměnu podobnou pamlsku pro dobře vycvičeného psa. To se to potom panu inženýrovi uklízelo!
Sexualita a domácí práce představují chtě nechtě jakési spojité nádoby. Nepříjemnost jednoho vyvažuje příjemnost druhého. Známý sexuolog Ernest Borneman považuje domácí práci za nejtvrdší, nejnudnější a nejméně regenerativní činnost lidského života. Čím více se domácí práce proklíná, tím obtížněji se vykonává. Čím hůře se vykonává, tím je nepříjemnější. Vzniká zde tedy jakýsi bludný kruh a není divu, že domácí práce mohou velmi snadno vést k narušení manželského souladu.
Jak se tedy vypořádat s tímto na první pohled neřešitelným problémem? Především je nutno se o tyto nepopulární práce rovnoměrně podělit. Ale to není všechno. Je prý také zapotřebí zbavit domácí práce odcizení, což znamená naučit se na vykonávání těchto prací určité hrdosti. Ale všechno má své meze. Žena, která od rána do večera uklízí, myje, vaří a drhne, může sama sobě i svému okolí třeba předstírat, jak to dělá ráda a z lásky, na druhé straně ji však tato činnost natolik unaví, že večer místo milostných hrátek usne jako špalek. Bohužel se to týká i muže.
Domácí práce však mohou v sexualitě představovat též jakési alibi. Nejedna sexuálně chladná žena se utíká k domácím pracím jako k sexuální náhražce. Právě frigidní ženy se prý vyznačují úzkostlivým domácím pořádkem. Nikde ani smítko prachu a všechny hrníčky v kredenci mají ucha orientována stejným směrem. A pokud jste teď podlehli pokušení jít se na to u vás doma podívat, pak vězte, že výjimka potvrzuje pravidlo. Ne každá špindíra a nepořádnice je taky sexuálně vášnivou a náruživou milovnicí. I tady bude asi platit slavné přísloví o zlaté střední cestě. Platí to nejen pro sex, ale také pro domácí úklid.
V minulosti byla manželská věrnost chápána víceméně jako manželská povinnost. V současné době jsme svědky toho, že se zdůrazňují spíše individuální hodnoty a práva. Světová sexuologická asociace přijala v roce 1999 Deklaraci sexuálních práv, ve které je zdůrazněno, že sexualita je nedílnou součástí osobnosti každého člověka. Její plné rozvinutí je podmíněno naplněním základních lidských potřeb, jako je touha po navázání kontaktu, intimitě, citovém vyjádření, potěšení, něžností a lásky. Sexuální práva jsou všeobecnými lidskými právy založenými na základní svobodě, důstojnosti a rovnosti všech lidí.
Také z opakovaných sociologických průzkumů vyplývá, že zdůraznění subjektivních práv partnerů je intenzivnější než zdůrazňování partnerské sounáležitosti. Tím se samozřejmě pozvolna vytrácí vědomí, že partnerská věrnost je něco samozřejmého. Sotva čtvrtina populace kategoricky odsuzuje nevěru. Je celkem pochopitelné, že ženy s dětmi odsuzují nevěru častěji než bezdětné. Souhlasné liberálnější názory na nevěru stoupají s růstem vzdělání, shovívavější stanovisko mívají také obyvatelé větších měst. Silný citový vztah je pokládán za horší než náhodná sexuální nevěra na jednu noc.
Živnou půdou nevěry je duševní osamělost v partnerství, pocit, že ten druhý mi psychicky nebo sexuálně nerozumí. Věrnost mužů je ve větší míře než u žen sexuálně motivována. Sex vystupuje při mužském hodnocení do popředí. V nedávném českém průzkumu na otázku „Můžete odpustit?“ odpovědělo 27% mužů, že by se s nevěrou nesmířili za žádných okolností, zatímco takto kategoricky uvažujících žen bylo pouze 22%. Nejliberálnější názory mají muži a ženy s vysokoškolským vzděláním. Ženy uváděly, že by byly schopny odpustit nevěru kvůli dětem. Odpuštění podmiňují často slibem, že se to nebude opakovat. Vzpomínám si při tom na hodiny náboženství. Také ve zpovědnici jsme přece dostali rozhřešení jen v případě účinné lítosti hříchů. Dobré předsevzetí a slib, že už nikdy nezhřeším, byl považován za samozřejmost.
Pokud se zamilovaný partner dokáže se svou láskou rozejít a vrátit se ke svému původnímu legitimnímu vztahu, většinou se konflikt urovná. Schopnost velkorysého odpuštění je ozdobou každého tolerantního člověka. Bohužel se to vždycky nepodaří. Citový náboj spojený se sexualitou je po všechny věky věků příliš silný a emoce často nad chladným rozumem vítězí. Kdyby tomu tak nebylo, byli bychom ochuzeni o ty krásné příběhy popisované v antice (příběh krásné Heleny a obléhání Tróje), klasická dramata (Shakespeare), nebo moderní televizní seriály (Ordinace v růžové zahradě).
V České republice se naprostá většina obyvatel vyjadřuje proti trestnímu postihu manželské nevěry. Pro soudní potrestání se vyslovuje asi jedna třetina mužů a žen vyššího věku. V některých státech USA byla ještě nedávno nevěra trestná. V Oklahomě a Jižní Dakotě se trestala ještě v roce 1975 pětiletým vězením, v Mississippi a Utahu čtyřmi lety, ve Wisconsinu a Arizoně třemi lety vězení a v Marylandu pokutou deseti dolarů. Některé státy USA v posledních letech tyto zákony poněkud liberalizovaly přes výrazný nesouhlas některých náboženských činitelů.
Tyto soudní postihy jsou v přímém protikladu s některými liberálními názory amerických sexuologů. Vzpomínám si, jak byl u nás v sedmdesátých letech minulého století populární americký psycholog Albert Ellis. Jeho základní spis vyšel dokonce v překladu na Slovensku pod názvem Ako milovať (Bratislava 1970). Některé jeho myšlenky jsou pozoruhodné: „Muže, který žije ve velkoměstském prostředí a který se nikdy ve svém životě za třicet let nebo více let manželství nedostal do vážného pokušení navázat z touhy po sexuální změně mimomanželské styky – tohoto muže lze podezřívat, že není biologicky a psychologicky normální. Jestliže si oba, manžel i manželka, upřímně myslí, že mimomanželské styky jsou dobré, jestliže zjištění nevěry partnera nerozvrací duševní rovnováhu druhého, mohou ovšem podle příkazu zdravého rozumu mít příležitostné či pravidelné mimomanželské styky.“ Ellis vyzývá ženy, aby byly tolerantní při zjištění mimomanželských styků svého muže. A německý sexuolog H. Giese jde ještě dál tvrzením, že když žena reaguje rozumně, může někdy mužova nevěra zachránit manželství.
Není divu, že překlady těchto autorů se v sedmdesátých letech u nás nesetkaly s přílišným pochopením oficiální kritiky. Vzpomínám si, že v jakémsi stranickém materiálu jsme se dozvěděli, že tyto problémy s nevěrou jsou příznačným doprovodem kapitalistické vykořisťovatelské společnosti, zatímco socialismus a proletářský internacionalismus s touto neblahou skutečností jednou provždy skoncoval. Dosti častým motivem k porušování manželské věrnosti bývá nesoulad v pohlavním soužití. Někdy pak vzniká nová láska a nové monogamní soužití, častěji je však takový sexuální nesoulad řešen udržováním mimomanželských vztahů. Dr. Plzák rozlišuje tři stupně sexuální dotykové antipatie. 1. Nejlehčí stupeň je, když pociťuji dotyk partnera jako protivný. 2. Dotyk je mi odporný. 3. Štítím se dotknout svého partnera.
Někdy dochází k nevěře v důsledku jednostranného odmítání některých sexuálních praktik. Známé jsou případy odmítání orálního styku ze strany ženy. Žena také může v důsledku předsudků nebo jako následek přehnaně puritánské výchovy odmítat sex při světle, nebo má odpor k jakékoliv jiné koitální poloze, než je klasická misionářská poloha tváří v tvář.
Vyskytují se však i případy, kdy je na sexuální nesoulad sváděn hlubší partnerský konflikt, který je třeba i nesexuální povahy. Dochází zde pak k zaměňování příčiny a následku. Partneři se domnívají, že se hádají v důsledku sexuálního nesouladu, zatímco k tomuto nesouladu dochází v důsledku hádek z jiných, často třeba i malicherných příčin. A opět bych rád citoval klasika Dr. Plzáka, který rozeznává v podstatě tři druhy manželství: uzavřené, otevřené a volné. Zatímco v uzavřeném manželství se nosí kolty proklatě nízko a už při pouhém náznaku nevěry se tasí, v otevřeném manželství už existuje možnost jakési domluvy a ve volném manželství si partneři navzájem mlčky nebo i vědomě tolerují mimomanželské vztahy. Pokud existuje oboustranný soulad v určení charakteru manželství, pak je to radost. Běda však, když má o tom každý z partnerů jinou představu. O tom budu mít možnost psát v dalších kapitolách.
Foto: www.epocha.cz
