»Slabá nervová soustava se neléčí, ale posiluje!« zní jedno z okřídlených rčení nestora české dětské psychologie prof. Zdeňka Matějčka. Recepty na širokou škálu problémů, na které každý rodič či prarodič naráží, si připomeňte v novém vydání jeho klasického díla Rodiče a děti. Knihu doprovázejí desítky dětských ilustrací. S předmluvou psycholožky a rodinné terapeutky Ludmily Trapkové vydává nakladatelství Vyšehrad.
„V celé knize jsem nenašla ani jednou slovo psychosomatika. Přesto je kniha psychosomatiky plná. Dětský psycholog Zdeněk Matějček byl po většinu svého profesionálního života spolupracovníkem dětských lékařů, které vědomě obohacoval, jak sám píše, o psychologickou stránku stonání dětí, kterým se poradensky věnoval. Po pětatřiceti letech klinické praxe prý spočítal, že vykonal na pětatřicet tisíc pedopsychologických vyšetření!“ uvádí v předmluvě autorova žačka Ludmila Trapková. Matějčkovy bohaté zkušenosti jsou v této knize shrnuty. V jednotlivých kapitolách se věnuje rodině, kojencům a batolatům, dětství, dospělým, kteří dítě ovlivňují, škole, složitým životním situacím, jako je např. postižené dítě v rodině, ale i menším starostem, např. návštěvě lékaře, v poslední kapitole starším dětem a mládeži. Autor řeší problémy, které s sebou přináší každodenní život.
Ačkoliv od prvního vydání, které vyšlo v Avicenu v roce 1986, uplynulo již 40 let, jsou Matějčkovy názory a poznatky stále aktuální. Nezapomíná
na sociologické průzkumy věnované funkci otce v rodině. Mnoho požadavků
na otcovství dodnes není naplněno.
Knihu doplňují dětské kresby, jež jsou ukázkou práce prof. Matějčka s dětmi
a jejich rodiči. Na jednotlivých komentovaných příkladech čtenář vidí, jak prof. Matějček rozumí dětské duši.
»Začarovaná rodina« v pojetí osmiletého chlapce z rodiny, kde otec je alkoholik
a děti se ho bojí. Chlapec ztotožnil otce s osobou zlého kouzelníka – začarovaná zvířata jsou stejného druhu a »patří k sobě«.
Na závěr si připomeňme klasické výroky prof. Matějčka:
„Slabá nervová soustava se neléčí, ale posiluje.“
„Děti s lehkou mozkovou dysfunkcí (dnes ADHD) se neučí školou, ale životem.“
„Dítě odpočívá pohybem.“
Anotace:
Máma nebo táta, všichni chtějí být dobrými rodiči. Ale co to znamená? Kniha Rodiče a děti představuje nejen úvodní příručku do studia dětské psychologie, ale především skvělý materiál pro všechny rodiče a třeba i prarodiče. Prof. Zdeněk Matějček v ní vytyčuje několik vývojových etap v životě dítěte a poskytuje recept na širokou škálu problémů, na které každý rodič naráží – od těch nejběžnějších po ty méně časté. Každého rodiče zajímá, co se tak asi honí v mysli jejich potomka, odkud se berou jeho zuřivé záchvaty či úzkostné obavy a jak na ně reagovat. Prof. Matějček nekončí u dětí, myslí i na rodiče a jejich strasti. Zastává názor, že základem dobré výchovy je něha a vřelost, dobře trávený společný čas a sdílení prožitků, ne luxusní dovolené nebo vánoční stromek schovaný za haldou dárků. Upozorňuje na to, jak důležitá je láska, co vlastně znamená, a jak může taková láskyplná výchova pozitivně ovlivnit zbytek života dítěte – od navazování přátelství, přes hledání partnera až po jeho vlastní rodičovství. Nezapomíná ani na to, že každý chybuje, děti i rodiče, s pomocí jeho textu se ale mnohým chybám můžeme vyhnout.
Předmluva PhDr. Ludmila Trapková
Ilustrace z archivu prof. Matějčka
Odpovědná redaktorka Radka Fialová
Počet stran: 360
Cena: 298,- Kč
O autorovi:
Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (1922–2004) je znám široké veřejnosti svými názory na praktické otázky výchovy dětí. Ve svých knihách, v nichž vycházel ze své mnohaleté praxe v dětské psychologické poradenské službě, popularizoval poznatky obecné i klinické psychologie. Jeho osobnost i dílo představují cenný odkaz dalším generacím. Všechny své zkušenosti shrnuje v této knížce. I přes léta soustavného výzkumu neztratil prof. Matějček schopnost své vědomosti předávat lidsky a jednoduchým jazykem. Středobodem jeho přemýšlení byla vždy rodina coby domov a zázemí, místo, kde se dítě učí, co znamená někam patřit. Jeho dílo tím bylo v rozporu s přesvědčením o kolektivní výchově. Profesuru tedy získal až v roce 1995. Během své kariéry působil v Sociodiagnostickém ústavu v Praze (později Dětská psychiatrická ambulance) a na katedře pediatrie Institutu pro další vzdělávání, přednášel na Karlově univerzitě a spolupracoval i s jinými institucemi, například s Dětským centrem Paprsek, s Psychiatrickým centrem či se Světovou zdravotnickou organizací. Předsedal české pobočce UNICEF. Mezi jeho největší zásluhy však patří především vznik SOS dětských vesniček.
Ukázka:
První měsíc života
První měsíc je tu vlastně k tomu, aby se dítě vpravilo do života na světě.
Z ochranných stěn mateřského těla a z dokonalého soužití s ním vstoupilo najednou na samostatnou životní dráhu. Všechny nepravidelnosti v jeho vnějších projevech jsou jen svědectvím o tom, jak se jeho organismus přizpůsobuje novým životním nárokům.
Někdy se říká, že tak malé dítě jenom spí, občas pije a mezi tím křičí. Ale to není pravda. Dovede toho mnohem víc.
Tak předně vidíme, že se střídají jeho stavy spánku a bdělosti. Mezi nimi jsou poměrně dlouhé časové úseky, kdy je v jakémsi polospánku či v polobdění.
A jak dny ubíhají, spánek a bdění se stávají vyhraněnějšími a onoho mezistavu ubývá. Matky se dovedou instinktivně o stavu bdělosti a nasycenosti dítěte přesvědčit. Dotýkají se ho jemně na rtech a ručičkách a zkoušejí, jaký odpor tělíčko těmto dotykům klade. Čím je dítě bdělejší a čím je hladovější, tím více odporu! Ten je totiž projevem svalového napětí a tedy i úrovně životní aktivity dítěte.
Děti nyní většinou leží ve zvláštní poloze na boku, přičemž jedna paže je více natažena a druhá více pokrčena. Odborně se tomu říká tonický šíjový reflex
a vypadá to jako základní postavení šermíře. Když dítěti hlavičku stočíme
na druhou stranu, původně natažená paže se pokrčí a ta původně pokrčená se natáhne. V téhle poloze toho ovšem dítě mnoho vidět nemůže. Tak nejvýš svou ručku. Však také vlastní ruka bývá jedním z mála předmětů, kterému dítě věnuje v této době zrakovou pozornost. Tím nejdůležitějším zrakovým podnětem je však něco jiného. Je to lidský obličej, či lépe řečeno lidské oči. Mnohými pokusy bylo dokázáno, že dítě má zřejmě vrozenou schopnost zaměřovat pozornost k určité specificky „lidské“ sestavě podnětů. Dívá se delší dobu třeba i na masku, jen když má velké oči a některé další základní rysy lidského obličeje. Ale nač dělat v rodině pokusy s maskou. Stačí, když se matky a otcové chovají tak, jak jim to káže jejich přirozený cit k dítěti. Pozorujeme-li totiž matky v běžném rodinném prostředí, vidíme, že se stavějí vůči dítěti do takové vzdálenosti, aby je dítě mohlo zrakem co nejlépe zachytit. Udržují skoro neomylně vzdálenost asi 25 až 30 centimetrů od očí dítěte, což je právě ta vzdálenost, na kterou jsou oči dítěte v tomto časném věku nařízeny. (Je to vlastně ochranný mechanismus – kdyby totiž dítě přijímalo zrakové podněty
z jakékoliv vzdálenosti, byl by jeho nezralý zrakový aparát zbytečně přetěžován.)
Řekli jsme dříve, že dítě je schopno už od narození rozlišovat lidský hlas
od jiných zvuků. Pozorujeme-li opět mladé matky a tatínky, třeba dosud zcela nezkušené, objevíme jinou zajímavost – všichni mluví na dítě jinak než mezi sebou, a to zřetelně, vyšším hlasem, řeč článkují, rytmizují, melodizují, slova opakují. Samozřejmě dobře vědí, že dítě jim nerozumí. Ale kupodivu, dělá se to tak shodně v nejrůznějších kulturách, ve všech světadílech, u národů takzvaně vyspělých i u těch, kterým se říká přírodní. A toto »přimlouvání« k dítěti je právě to, co podle stavu svého sluchového aparátu může dítě nyní nejlépe zachycovat.
Udělejme si však pro potěšení ještě něco jiného. Dítě si rozbalíme
a pozorujeme, jak se pohybuje. Pohyby jsou často trhavé, křečovité. Ručičky jsou v pěst. Zkusme dítě trochu pošimrat na prstech – pěstička se otevře a zase zavře. Vložíme-li mezitím do ní prst, cítíme, že nám ho stiskne docela pěknou silou. Někdy takovou, že bychom je zvedli docela i nad podložku.
Vezmeme dítě v podpaží, vyzvedneme nad podložku a pomalu spouštíme.
A vidíme, že jakmile se dotklo podložky, vzepřelo se na nožičkách a udrží někdy v tomto vzepření celou svou hmotnost. A co ještě zajímavějšího – začne chodit! Zvedne totiž vysoko kolínko jedné nohy, udělá tápavý krok, pak druhou nohou atd. Říká se tomu chůzový reflex. Ten zpravidla do třetího měsíce vymizí a chůze se objeví až zase na sklonku prvního roku v podobě už docela řádných kroků.
Začíná pro nás nová etapa života. Nejsme už jenom manželé, jsme také rodiče! (Úmyslně říkáme „také“, protože jedno by mělo z druhého organicky vyrůstat a obohacovat naši osobnost.) K tomu nám moderní psychologie říká, že dítě, aby vyrůstalo zdravě po stránce duševní, má vyrůstat v prostředí citově vřelém a stálém. To se zdá být velice prosté a samozřejmé – zvláště tam, kde se mladí lidé mají opravdu rádi. Z lásky se přece brali a z lásky se jim dítě narodilo. Ale pozor, tak zcela samozřejmé to není. Je to hodnota, kterou je nutno nejen chránit, ale na které je třeba aktivně pracovat, rozvíjet ji, prohlubovat, rozmnožovat.
Byli jsme dva a teď jsme tři – a ten třetí má své nároky. První, co si asi
s nelibostí uvědomujeme, je, že se tolik nevyspíme jako dříve. Říkáme tomu, že dítě v noci »zlobí«. Jenomže dítě se chová přirozeně a my mu nespravedlivě přičítáme k tíži to, co nás unavuje a zlobí.
Ale jsou ještě jiné věci ve hře. Dítě znamená pro rodinu něco definitivního
a neodvolatelného. Nadále nebudou moci manželé myslet jen na sebe, ale cokoliv budou podnikat a plánovat, budou to dělat s ohledem na dítě. Někdo tomu říká »starosti s dítětem«, ale je to spíše přirozený běh života, tvořivé životní dílo, životní zrání. Ten, kdo by jen lpěl na tom dřívějším a starém, snažil se zachovat dřívější pohodlí, dřívější zvyky, záliby a formy chování, ten by se vlastně ve vývoji zastavil a velice by se ochuzoval. Stával by se jakousi konzervou starobylosti.
To se vztahuje na ty mladé manžele, kteří nechtějí nic ve svém dosavadním životě změnit, nic přebudovat, přehodnotit, ničeho se vzdát. Mít dítě, to samozřejmě neznamená automaticky všechno ve svém životě převrátit a zavřít dveře za vším, co jsme s potěšením dělali dosud. Dítětem jsme ale získali nesmírně mnoho nového a to stojí přece za to, abychom postoupili o vývojový krok kupředu a nelpěli na mladistvých radovánkách, které patřily k předchozímu životnímu období. Nemusíme omezovat sport, společenské styky, kulturní záliby či cokoliv jiného, je ale třeba přizpůsobit všechno nové situaci a povznést na novou, vyspělejší rovinu – na rovinu života ve třech. Hory, kajak, tanec, cesty
k moři, to všechno zůstává. Bude k tomu ještě spousta příležitostí v životě. Avšak počáteční soužití rodiny, objevování světa dítěte od samých začátků je vskutku něco jedinečného. Může se, pravda, v něčem opakovat s druhými dětmi, ale v této zcela originální, prvotní formě se naskýtá opravdu jen jednou v životě. Proto by nám tato vzácná příležitost neměla uniknout.
Foto: Nakladatelství Vyšehrad
