Mstivá Soňa ve druhém vydání opět na pultech

Než k nám do Žábokudel přišla Mstivá Soňa, bylo vlastně všechno úplně v pořádku. Jsme malý městečko, kde, jak říká naše babi, vidí do talíře každej každýmu. Máme jedno náměstí, radnici, na kopci hrad a naši slavnou školu.

Právě tam chodím já, Čalabounová, Žvejkalová, Vřeteno nebo srabík Vášnivý a všichni jsme žáky páté třídy. Není nás moc, asi patnáct, protože jak říkám, Žábokudly jsou maličký město mezi kopcema a lesama, a tak je možný, že jste o něm ani neslyšeli. Učitelé nás moc rádi nemají, prej všichni rosteme pro polepšovnu, ale my si to nemyslíme. Asi trochu zlobíme, ale kdo ne?

A tím vlastně víte, vše potřebné – v Žábokudlech se jednoduše rozpoutala válka páťáků proti přísné paní učitelce. I když, občas to vypadá, že je to přesně naopak. V každém případě příhody dětí, rodičů i učitelského sboru, které se udály během druhého pololetí v jedné malé základní škole, vám přinesou spoustu legrace a inspirace pro vlastní rošťárny.

 

Slovo redakce:

První vydání sice přineslo trochu rozporuplné reakce, zejména v počátku. Někteří pedagogové knihu nedoporučovali, protože údajně kazí děti, nicméně se obhájila a dneska je hitem u malých i velkých. Jiří Holub opět prokázal, že píše přímo rodinné čtení, při němž se chechtá každý.

 

Jiří Holub

Jak se zbavit Mstivý Soni

Ilustrace Juraj Martiška

Druhé vydání

formát 160 × 195 mm

112 stran

Cena: 225 Kč

 

O autorech:

Jiří Holub (*1975) vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama. Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a je kastelánem, v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše. Je spoluautorem úspěšných sborníků někdejší tvůrčí skupiny Hlava nehlava: Zuby nehty, 2007 a 2013; Tisíc jizev, 2008; Ruce vzhůru, 2009 a Noční můry nespí, 2011. Je autorem knih Kolik váží Matylda, 2009 a 2016; Vzpoura strašidel, 2010; Zádušní mše za hraběnku, 2011 a 2019, Jak se zbavit Mstivý Soni, 2011 a 2016; Prostě na mě zapomněli, 2015 a 2021 a Vzpoura strašidel / Kristýna se (ne)v(z)dává, 2020. V almanachu Povídka roku 2006 publikoval povídku Čas jít a čas jít domů. Ve stejném roce zvítězil s povídkou Ta Čtvrtá na Pražském festivalu spisovatelů a cenu za ni si odvezl i ze zlínského Literárního května.

Jeho knihy vyšly ve slovenštině a od roku 2020 se dostávají na CD nosiče v podobě audioknih.

Juraj Martiška (*1969) je malíř a ilustrátor, který žije a tvoří v Dunajskej Lužnej. Po dokončení Strednej školy umeleckého priemyslu v Kremnici absolvoval malířství na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave u profesorů Ľ. Hološky a J. Bergra. Kromě volné tvorby ilustruje knihy pro děti a mládež, učebnice, příručky pro skauty a tvoří komiksy, věnuje se grafickému designu. Z bohaté tvorby vybíráme: J. Bodnárová: Dievčatko z veže (2011), M. Šurínová: Krajinka s koníkom (2010), Rozprávky P. Dobšínského: Zakliata hora (2009), A. Gregušová: Červík Ervín (2009), H. Ch. Andersen: Rozprávky (2008), C. Collodi: Pinocchiova dobrodružstvá (2008), B. Ferero: Šimonove sandále (2008), Ľ. Suballyová: Klúčik od trinástej komnaty (2007). Ocenění: Červík Ervín – zařazený mezi nekrásnější knihy roku 2009, Krajinka s koníkom – zařazená mezi nejkrásnější dětské knihy roku 2010 a Diplom BIBIANY 2010 za grafickou úpravu knihy Ako začať zbierať známky. Pro JaS nakladatelství ilustroval knihy Jiřího Holuba Jak se zbavit Mstivý Soni (2011 a 2016), Kolik váží Matylda (2016), Zádušní mše za hraběnku (2019) a Vzpora strašidel / Kristýna se (ne)v(z)dává (2020). V roce 2019 vytvořil ilustrace v pohádkách Ivony Březinové To si piš!

Více infa: www.martiska.eu

 

 

Ukázka z kapitoly Jak jsme jeli na exkurzi

Když za dva dny dorazil odrátovanej autobus, stáli jsme mlčky na místě srazu, Soňa a Šlacha nás podezřívavě pozorovali, a nechtěli věřit tomu, co vidí.

Nikdo nepobíhal, nepokřikoval, holky si mezi sebou potichu špitaly a kluci kopali do hlíny. Při nástupu do autobusu jsme si nehlučně posedali na přidělená místa, bez hádek a hašteření, pohodlně se opřeli a autobus se rozjel.

Musím říct, nejen za sebe, že nás to neskutečně bavilo. Soňa se pořád starostlivě otáčela dozadu a zmateně koukala zase zpátky na Šlachu, dokonce i autobusák, co nás už trochu znal, jel velmi nejistě a víc, než na silnici, čučel do zpětnýho zrcátka, což si vyžádalo životy několika přejetých slepic a jedný pomalejší kozy.

„Pánové, tohle je snad ještě lepší, než dělat hrozivej virvál,“ špitla Čalabounová, ale to už autobus zabočoval k vrátnici do mlékozávodů Škraloup.

Venku nás čekala paní v bílým plášti, která svírala desky a snažila se usmívat, ale šlo jí to stejně, jako postiženýmu mrtvicí. Bylo vidět, že dnes nejsme její první dětská výprava, protože když řekla: „Dobré dopoledne, děti…,“ u slova děti jí zaškubalo oko a lehce se zatřásly ruce.

„Dobré dopoledne,“ pozdravili jsme jako jeden muž a zase ztichli, což ji uvedlo do stejných rozpaků jako další dva dospělé, tedy Mstivou Soňu a Šlachu.

„Vypadá to, že jste šťastná žena,“ řekla ta mlékozpracující paní naší Soně, a ta se začala hystericky smát.

„Věřte mi, že jste nikdy neviděla větší grázly,“ řekla Soňa hýkavě. Pak zaječela: „No tak dost té komedie. Všichni přece víme, na čem jsme, ne?  Okamžitě se začněte chovat normálně, už mám téhle přetvářky opravdu dost!“

Podívali jsme se nechápavě nejprve na ni a pak soucitně na naši průvodkyni v bílém, kterou jsme pokrčením ramen ujistili o tom, že opravdu nevíme, co to tý naší úče přelítlo přes nos.

Soňa se však nevzdávala lehce: „No tak, Žlábku, ukaž, co umíš! Touhle dobou už tu mělo být vysklené minimálně jedno okno. Čalabounová! Kde máš skobičák? Proč už tahle paní nedostala skobou do nosu nebo do zadku?“

Paní průvodkyně se nejistě ošila a zadívala se na Šlachu, který nic neříkal, ale v očích se mu pobaveně blýskalo, protože tu naši hru prokoukl, a jak to vypadalo, docela se mu líbila.

„V pořádku,“ zašeptal směrem k průvodkyni, „pokud nemáte nic proti, mohli bychom začít!“

Paní zase zaškubalo oko a řekla: „Jistě, ehm, tedy za mnou.“ A vedla nás přímo do Škraloupu.

Soňa se na nás dívala zuřivě, ale to nejlepší mělo teprve přijít, protože jsme ještě večer na internetu našli spousty věcí o mlíce a sýrech a každej jsme si připravili jednu otázku. Když například paní od mlíka začala mluvit o tom, že se to kravské musí svařit, ozvala se třeba Vraná a řekla: „Jistě máte na mysli pasterizaci, nemýlím se?“

Průvodkyně se na ni usmála a obdarovala ji čtverečkem sýra. „Ano, děvenko, přesně tak se tomu říká. Poslyšte, vy jste ale chytrá třída!“

Mstivá Soňa zase zaúpěla: „Chytrá, chá? To bych vám mohla chvíli povídat, tady Vraná ještě včera absolutně netušila ani první tři číslice z Ludolfova čísla.“

Vraná si odkašlala a spustila: „Ludolfovo číslo, nebo také pí je matematická konstanta, která udává poměr obvodu jakéhokoli kruhu v eukleidovské rovině k jeho průměru, také je to hodnota poměru obsahu kruhu ke čtverci jeho poloměru. Její hodnota v desítkové soustavě je přibližně 3,14159265. Mnoho matematických, vědeckých a inženýrských rovnic obsahuje pí, což z něj dělá jednu z nejdůležitějších matematických konstant.“

„Nééééé!“ zaječela Soňa, chytila se za hlavu a poprosila, zda by si mohla na chvilku sednout.

Paní průvodkyně na ni zírala čím dál podezřívavějším pohledem, a poté, co jí donesla trochu kefíru, vzala si stranou tělocvikáře Šlachu. „Zdá se mi to, nebo by tady paní učitelka potřebovala, ehm, minimálně rok dovolené na pustém ostrově, kde se nevyskytuje jediné dítě?“

Šlacha chápavě pokýval hlavou: „Takovou dovolenou by potřeboval každý, kdo učí na naší škole tuhle třídu, věřte mi, že vím, co říkám.“

Průvodkyně si strčila ruce do kapes a podívala se naším směrem. Všichni jsme se na ni usmáli a někteří zamávali.

„Hm, něco mi říká, že tady není všechno úplně v pořádku,“ zamumlala si pro sebe a pokynula nám, s tím, že naše exkurze pokračuje.

Soňa třesoucí se rukou dopila kefír, utřela si fous a vyrazila za námi.

Všichni jsme měli skvělý pocit z toho, jak nám ten dnešek pěkně utíká, paní průvodkyně z nás tála jako máslo, jehož výrobou jsme se právě zabývali, protože všechny otázky byly k věci a každá její našla mezi námi uspokojivou odpověď, nahlas tleskala, když Komínek vyjmenoval osm druhů tvarohu a po potlesku přidal ještě dva, které se dělají jenom v Mongolsku, což ale neměl, protože v ten moment se příšerně rozčílil Vřeteno a začal do Komínka strkat a ječet: „Ty mořskej prde! Co to meleš? Tohle jsem měl přece říct já!“ Načež hrábl do tvarohu a nabranou hromadu kydnul směrem na Komínka. Ten se ale skrčil a tvaroh přistál na obličeji Žvejkalový.

„Vřeteno, ty blbečku!“ zaječela a olízla se. „A zrovna plnotučnej, když držím dietu!“ Žvejkalová vztekle chňapla kostku eidamu a přetáhla Vřetena přes kebuli.

No, co vám budu povídat, strhla se převeliká bitva, sýry lítaly vzduchem, mléko a jogurty tekly proudem a tvaroh čvachtal všem snad i v nosních dírkách. V tom zmatku a ječení bylo slyšet pištění průvodkyně a hlasitý hurónský smích Mstivý Soni, která radostí skákala z nohy na nohu, mávala rukama nad hlavou a ječela: „Já to říkala, já věděla, že to nevydrží věčně, chá, chá, chá!“

Pak naštěstí dostala přímej zásah syrečkem, takže sama popadla nějakej mazlavej sejra a zapojila se do boje tak urputně, že za chvíli nikdo nepoznal, kdo je dozor a kdo vzorná třída.

Když jsme byli ochrankou vyvedeni a nacpáni do autobusu, ukázalo se, že chybí Vřeteno, zatímco přebývá ta paní v bílým plášti, kterou ochranka omylem naházela do autobusu společně s námi.

Než došlo k výměně, musel přijít osobně pan ředitel Škraloupu a pod pumpou tu jejich paní umýt, aby uvěřil, že tahle chodící kostka tvarohu je opravdu jeho zaměstnanec, a teprve pak povolil Mstivý Soně návrat do továrny, kde nakonec našli Vřetena, kterej v zápalu boje spadnul po zádech do tavenýho sýra a nechtě prošel celou výrobou. Objevili ho už zabalenýho ve staniolu s cedulkou Velejemný sýr. Nemusím asi ani dodávat, že mu od tý doby nikdo neřekl jinak než Taveňák nebo Velejemný Vřeteno.

 

Foto: JaS nakladatelství