Prvňáčkům především je určen půvabný průvodce městem Roztoky u Prahy a jeho okolím. Tonda jej připravil pro svou sestru Verunku.
Vyprávění mu jde opravdu dobře – vypráví o současnosti i minulosti městečka ležícího nedaleko Prahy u břehů Vltavy. Na předsádce najdeme i orientační mapu města. Podle příběhu děti objeví krásu místa, a ti, kteří zde žijí, se stanou pyšnými obyvateli obce.
Knihu vydalo JaS nakladatelství pro Město Roztoky u Prahy.
Ukázka:
Kde jsme se vzali v Roztokách?
Naše rodina se skládá z táty, mámy a sestřičky Verunky. Ta je ještě malá. Jo, a taky ze mě, z Tondy, abych nezapomněl. V Roztokách máme babičku Toničku. Právě po ní jsem Tonda.
Babička Tonička bydlí ve starším domku, ale už na něj sama nestačí. Také proto, že pěstuje od rána do večera mrkev a rajčata. A na to ostatní nemá čas. Chce dokázat, že její mrkev a rajčata jsou nejlepší na světě. Lepší než ta, co prodávají ve dvou místních obchodních domech. To se jí daří, ale její domek chátrá.
Tak se naše rodina rozhodla, že se k babičce přestěhuje. Táta se často vytahuje, že dá její barák do pořádku. Chci to vidět! Náš táta chodí ze všeho na světě nejraději na ryby. Stejně jako ryby má rád mámu, Verču a mě.
Nejdřív vám musím říct, že už cesta z Prahy do Roztok je vážně super. Vede kolem velké řeky. Jednou, když nás naše auto zase vypeklo, jsme jeli za babičkou autobusem. Roztoky se rozkládají na levém břehu Vltavy. Řeka teče pod vysokými skalami, ty jsou i na druhé straně cesty. Skály, a na nich šípkové růže, hlohy, trnky a jiné keře zrovna kvetly, jak nás upozornila máma. Byly bílé, světlezelené a růžové. Na druhém břehu se proháněli lidé na kolech. Po řece plula loď a rozhoupala labutě i kachny u kraje. Náhle jsem uviděl přívoz s českou vlajkou a s převozníkem. Za lodí letěli černí kormoráni. Jeden měl zrovna v zobáku rybku. Táta kormorány nemá rád, protože loví ryby. Já proti nim nic nemám.
Náměstí s vodotryskem
To všechno mě zajímalo. Až jsem se divil, že většina lidí v autobusu kouká do mobilů, a ne na tu krásu. Když jede kolem Vltavy naše máma, nedokáže ani číst. Jen se dívá na řeku a na skály. Ty jsou každou roční dobu jinak barevné.
Když vám řeka zmizí z dohledu, brzy přijedete na nádhernou serpentýnu, jaké jsou jen na horách. Silnice se kroutí do kopce jako tlustý had. Vyvede vás nahoru na náměstí s vodotryskem. A už jste v Roztokách!
Slyšel jsem, že vodotrysk, který však v zimě netryská, má svého správce. Až vyrostu, chci být správcem vodotrysku. Na náměstí je hotel Akademic a také sokolovna. Je tam i velký park s mnoha vzácnými stromy a keři. Na Tyršově náměstí se odehrávají různé slavnosti a bleší i jiné trhy.
Jak jsme se stěhovali
Nejdřív jsem vám ale měl říct, jak jsme se do Roztok stěhovali. No, asi skáču z jednoho do druhého. Jsem i v tělocviku dobrý skokan. Tehdy, když jsme se stěhovali, napadlo spousta sněhu. Na cestě k domu naší babičky je kopeček. Stěhovací auto, za kterým jsme jeli, bylo plné nábytku, mého kola i Verčiny koloběžky. A to auto náhle uvízlo. Kola prokluzovala na místě. Máma vystoupila a křičela, že se nám všechno rozbije. Vyzývala tátu, aby s tím něco udělal.
„Mysli! Vždyť je to auto veliké jak stodola! Nejsem superman!“ zamračil se táta.
Tak jsme se museli my i stěhováci vrátit do Prahy. I s nábytkem a se vším co máme. Nikdy nás nenapadlo, že toho máme tolik. Babička si chvilku myslela, že jsme se vybourali, že jsme mrtví. Naštěstí jsme to přežili. Až třetí den jsme se konečně přestěhovali. Všichni jsme měli radost, že je stěhování za námi. Už nikdy bych se stěhovat nechtěl. Teď už jsem z Roztok.
POZNÁMKA AUTORKY:
V Roztokách jsem se nenarodila, ale žiji tu už druhé desetiletí. Je to krásné a vlídné město, které jsem si oblíbila. Tahle knížka pro děti, to byl nápad Vladimíry Drdové. Musím se přiznat, že mě samotnou, by to nenapadlo. Ale psala jsem ji ráda a mnohé jsem se dozvěděla.
Za vstřícné a užitečné přečtení patří dík Stanislavu Boloňskému.
