Cesty se ztrácejí bůhvíkde, každou chvíli se odkudsi ozve nějaký neznámý zvuk, pořád tu něco hrozivě praská, výhrůžně šustí, a když padne soumrak, vzduch prosytí večerní rosa a les zahalí temný, modrozelený stín. Vever zaklapne jednu ze svých mnoha učených knih, kterou měl právě rozečtenou, opustí svoje sídlo mezi dvěma starými duby a opatrně se spustí po žebříku dolů, aby se pokusil na Černém palouku někoho přesvědčit, že není obyčejná veverka. Pokud nikoho nepotká, alespoň obhlédne svoje království.
Co na tom, že hlavou zdejšího lesa je odnepaměti veveří královna, toho času moudrá Vevera IV. ze Zrzavic? Vever je do hloubi své ješitné veveří duše přesvědčený, že je to právě on, kdo je tu nejdůležitější. Navzdory tomu se zdejší život odvíjí v zaběhaných modrozelených kolejích. Bludičky na potkání vyprávějí nějaké bludy. Jezevec jednou do roka navštíví vevera, aby si půjčil jednu knihu a měl následující rok zase co číst. Pan hajný Josef Hrozný se nezlobí ani tehdy, když zakopne o bludný kořen. Pařezy mlčí jako zařezané. Hejkal se vyhýbá lidem a hejká od rána do večera. Trpaslík Vachtl – individuum značně nespolehlivé a podezřelé – je jedna ruka s jedovatými muchomůrkami. Všichni tu počítají na maliny, šišky a lískové oříšky. A lišaj smrtihlav je dobromyslná noční můra, která má sice hrozivé jméno, ale neublížila by ani mouše. Vítejte v Modrozeleném lese!
Malý lesní průvodce
Magdalena Wagnerová
Ilustroval Pavel Sivko
První vydání, pevná vazba, formát 160×195 mm, 80 stran, cena: 198 Kč
O autorce:
Magdalena Wagnerová se narodila v roce 1960 a je spisovatelka, scenáristka a redaktorka. Po maturitě na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze 1 absolvovala FAMU, katedru scenáristiky a dramaturgie. Žije v Praze, má jednu dceru a píše. Knižně vydala čtrnáct pohádkových knih, z nichž tři byly přeložené do francouzštiny, dvě literární travestie a jeden román, který končí v Paříži. Napsala řadu scénářů a rozhlasových her.
Ukázka:
LES
Pokud se někde sejde moc lidí pohromadě, říká se tomu shromáždění. Většinou tam nastane zmatek. Lidé mluví vzrušeně a nahlas, nebo rovnou křičí, mávají divoce rukama, strkají do sebe, hádají se, někdy dojde i na rvačku. Když se někde shromáždí hodně stromů, říká se tomu les. A většinou je tam božský klid. Ticho naruší jen občasný vítr, který se tu a tam opře do korun stromů a les začne tiše šumět. Nikdo nekřičí, nemává divoce rukama, nestrká do druhých, nehádá se. Všichni obyvatelé lesa žijí ve vzájemném poklidu, svá obydlí zásadně nezamykají a na nákupy chodí výhradně pěšky – pokud nemají křídla nebo ploutve. Kukačky, datlové, sovy, mouchy, motýli, včely i slunéčka sedmitečná na nákupy létají. A pstruzi na nákupy výhradně plavou. Někdy si pro nákup doplave i čolek, žába nebo mlok. Ti ploutve nemají, přesto umí velice dobře plavat, tak co by si cestu nezkrátili?
Také v jednom hlubokém lese na jihu Čech žila spousta živočichů, kteří neměli ploutve, a přesto si pro nákup vždycky raději doplavali, protože potok tekl okolo všech důležitých míst, kde se dalo ledacos pořídit – čerstvé houby, jahody, borůvky, maliny, ostružiny, šišky, červi, žížaly, sůl, seno, rezavé hrnce, zapomenuté proutěné košíky, staré boty bez tkaniček, rozmoklé noviny, zmačkané mapy místního kraje, brýle se zlomenými nožičkami, čepice, klobouky, rukavice, nedojedené svačiny, prostě od všeho něco. A tak bylo přes den v lese poměrně živo. Večer všechno postupně utichlo, mezi stromoví vnikl soumrak a jasné barvy potemněly. Vzduch byl náhle vlahý a les zahalil modrozelený stín.
Jednoho dne někoho napadlo, možná nějakou chytrou veverku (protože veverky bývají velice chytré), pojmenovat les právě po tomto večerním stínu. Puštík ten úžasný nápad zapsal do velké lesní knihy, což byla vlastně taková zdejší kronika, a kukačka široko daleko rozkukala, že její domovský kraj se od nynějška jmenuje Modrozelený les.
VEVER
Veverka je žena, to je jasné. A pokud je veverka žena, může být vever muž. Jeden takový vever žil v Modrozeleném lese, hned vedle Černého palouku. Bydlel mezi dvěma starými duby, kam si zavedl elektrický proud, aby si mohl večer číst. Do svého dubového domova natahal kdeco – psací stůl, židli, kalamář s inkoustem a husím brkem, starý zelený ušák, dřevěnou postel s polštářem a peřinou, toaletní stolek, hřeben a kartáč proti blechám, užitečné nářadí, ručník, utěrku a především spoustu žebříků, které podobně jako schodiště v domě spojovaly jednotlivá stromová podlaží mezi větvemi. Vever byl totiž tak líný, že se mu nechtělo skákat z větve na větev jako nějaká obyčejná veverka. On přece nebyl obyčejná veverka, ale VEVER, a na tom trval. Všichni v lese nad tím kroutili hlavou, ale vever dál důstojně šplhal po svých žebřících nahoru, jako kdyby stoupal po zámeckých schodech ke svým komnatám, anebo dolů, jako kdyby zrovna kráčel ke kočáru. Nechybělo mnoho a byl by se prohlásil za hraběte, aby si mohl najmout služebnictvo. Jedna kukačka, která hnízdila nedaleko, se s ním neustále přela, že se chová jako blázen a zapomíná, že je jen obyčejná veverka, která skáče z větve na větev, protože si zkrátka nemůže pomoct. „Ale já si mohu pomoct,“ říkal vever a leštil své žebříky. „Však ty se jednou zapomeneš, uděláš hop! A budeš zase jen obyčejná veverka,“ kukala kukačka, ale vever jen mávl tlapkou a dál si šplhal po svých žebřících. Jenže kukačka kukala a kukala, až veverovi došla trpělivost. „Tak dost!“ vykřikl, bouchl tlapkou do stolu a podepsal s kukačkou následující dohodu:
POKUD ALESPOŇ JEDNOU JEDINKRÁT SKOČÍM Z VĚTVE NA VĚTEV JAKO OBYČEJNÁ VEVERKA, UZNÁM, ŽE JSEM OBYČEJNÁ VEVERKA. DO TÉ DOBY VŠAK KUKAČKA PŘESTANE KUKAT NA VŠECHNY STRANY, ŽE SE CHOVÁM JAKO BLÁZEN.
Jak se dohodli, tak se stalo. Kukačka zmlkla a vever dál šplhal po svých žebřících, jako kdyby byl nějaký milostpán – až do chvíle, kdy se na Černém palouku objevila překrásná zrzavá veverka s dlouhým ohonem. Vever zpozorněl, zamžoural, promnul si oči a jeho srdce začalo divoce bít na poplach. Veverčí krasavice udělala hop a skok, a zmizela v kapradí. V tu chvíli vever seskočil ze stromu jako docela obyčejná veverka, žebříky nežebříky, a hurá za zrzavým přeludem.
Kukačka měla vyhráno.
Když se vever vrátil k večeru domů, musel uznat, že je jen obyčejnou veverkou, a kukačka začala zase kukat. Jenže on si kukačky nevšímal – měl totiž jiné starosti: musel uklízet. Nazítří totiž čekal dámskou návštěvu. Takže nakonec vyhrála nejenom kukačka, ale možná i vever…
MYŠ
Byla jedna šedivá myš, která byla velice chytrá a vzdělaná, přečetla spoustu knih a vyznala se ve spoustě věcí. Vynalezla odpuzovač neukázněných houbařů, umělou rašelinu a způsob, jak využít bludiček k osvětlení kouzelných pařezů. Byla to veskrze praktická myš, ale nedbala na módu a chodila po lese jako hastroš. Zelené kalhoty měla samou záplatu a tričko snad pamatovalo ještě doby, kdy v Modrozeleném lese žili medvědi. A to bylo hodně dávno.
Každý, kdo ji potkal, odvrátil hlavu. Nikdo s šedivou myší v záplatovaných kalhotách nechtěl mít nic společného. „Taková ošklivá myš,“ říkaly dámy a odvracely své zdvižené čumáky, „proč se jen trochu neupraví?“ Jediný, kdo si šedivé myši vážil, byl místní učitel puštík, který se vždycky zajímal o to, co má kdo v hlavě, a nikoli na hlavě. Všichni ostatní se šedivé myši v záplatovaných kalhotách raději vyhýbali.
Myš předstírala, že ji pohrdání ostatních ani v nejmenším netrápí, ale opak byl pravdou. Vždyť koho by těšilo, že se mu všichni vyhýbají a byli by nejraději, kdyby vlastně vůbec nebyl?
A pak se to stalo. Vlaštovka v uniformě Lesní pošty přinesla šedivé myši pozvánku na Velkou slavnost do paláce Lesního krále, kde měla být udělena šedivé myši Nobelova cena za její nejnovější vynález. Šlo o postřik, který dokázal na tři minuty zastavit i toho nejzatvrzelejšího lovce. Stačily tři kapky, lovec s namířenou puškou znehybněl jako solný sloup a hloupý kolouch, popletený zajíc nebo nepozorná srnka mezitím utekli do bezpečí.
Myš si koupila nové šaty, aby na královské slavnosti nedělala ostudu, novina se rozkřikla po celém lese a najednou se k ní hlásili všichni hlodavci z okolí. Paní Jezevcová ji pozvala na odpolední čaj a krtek Hlínohrab ji požádal o přátelství. Myšák z vykotlaného stříbrného smrku, známý frajer a elegán, jí nabídl doprovod, a jeho bratr ji dokonce požádal o ruku. Ale šedivá myš z Modrozeleného lesa byla nejenom chytrá a vzdělaná, ale také věrná. Když nastal slavnostní večer a pro myš přijel královský kočár, chlupatá laureátka odjela do paláce po boku svého věrného kamaráda puštíka ve fraku. Od té chvíle je v Modrozeleném lese nikdo víc nespatřil.
Šedivá myš se prý stala vedoucí královských laboratoří a udělala velkou kariéru. Puštík, její věrný přítel, se stal prvním královským rádcem a dožil v paláci šťastně a v blahobytu až do smrti. Do Modrozeleného lesa se vrátili až po smrti. Na vlastní žádost byli pohřbeni na Jahodovém paloučku, bok po boku. Hned vedle vlka, který před padesáti lety během velkého lesního požáru nasadil vlastní život, aby zachránil z plamenů početnou tchoří rodinu, hejno much a jednoho strakapouda.
Foto: JaS nakladatelství
