Zveme všechny na skvělé prázdniny do Staré Hučky k tetičce Albíně »Feferonce« Fouskové. Tahle tetička totiž nezkazí žádnou legraci a dokonce má kouzelné tenisky. Knížku Dina a tajemství starých tenisek napsala Marie Kšajtová a vyšla s ilustracemi Jaromíra F. Palme.
Aby se Albína Fousková po smrti muže a po zmizení Haryka necítila tak sama, vzala si k sobě kocourka. Dala mu jméno Madlafousek. Tak říkali Madle, jedné maminčině sestřenici z Javorníka, která měla pod nosem jemné černé vousky a byla pěkná jako obrázek. Fousek se ostatně jmenoval také její muž a ona to jméno dostala jako nejkrásnější dárek při svatbě. A kocourkovi to jméno tolik slušelo.
Když zrzek s bíle pruhovaným ocáskem vyrostl, stal se Madlafousem. Byl to nejchytřejší kocour z celé vsi. Jenže jak si léta vykračovala stále ráznějším krokem, stárli Albína Fousková i Madlafous.
„Madlafousi, že sis vypůjčil zas mé brejle, přiznej se!“ zlobila se často, když je nemohla najít.
„Máš je na nose,“ promluvil poprvé kocour, který to nespravedlivé obviňování už nemínil déle snášet.
Mluvit uměl tak jako všechna zvířata, co bydlí s lidmi, kteří žijí sami. Od té doby se Albína kocourovi svěřovala se všemi starostmi. Jednou, když byl večer dlouhý jako pěšina k lesu, pošeptala mu teta tajemství, které neřekla nikomu.
„Doufám, Madlafousi, že o mých teniskách nikomu, ale vůbec nikomu nic nevyzvoníš,“ nabádala kocoura.
Madlafous zamával svým zrzavobílým ocasem a mňoukl: „Jo, ne.“
„Propánajána, jaképak jo, ne! Opakuj po mně! Nic o teniskách své kamarádky Albíny nevyzradím.“
„O teniskách nic nevyzradím,“ slíbil tedy Madlafous.
Pro letní večery se dobře hodí hrůzyplné historky a strašidelné povídky, kterých je v knize Zuby nehty celkem dvacet. Napsali je autoři z tvůrčí skupiny Hlava nehlava (Jiří Holub, Tomáš Heřman, Zuzana Frantová Pomykalová, Kateřina Hejlová, Ivona Březinová, Ivana Musilová, Hana Poláková, Tomáš Tvrdý, Ladislav Karpianus, Martin Strnad) a ilustroval je Tomáš Tvrdý.
Fakt byste to nechtěly zkusit, holky?“
„Co jako?“ zeptala jsem se jí.
„No, vyvolávat ty duchy přece!“
„Co tě to popadlo, ty hlavo? Co máš pořád s těma duchama?“ vyjela na ni Markéta.
„Prostě jsem to chtěla zkusit, opravdu. Na Karla se vykašleme, zkusíme vyvolat třeba starou Kolohnátovou, ať máme jistotu, že to funguje!“
To už bylo lákavější téma. Kolohnátová byla stará paní ze mlejna. Asi patnáct let tam žila sama. Než jsem se narodila, jejího syna zabil kombajn, když v noci kradl na poli. Manžel umřel na rakovinu a ona zůstala samotinká na celej mlejn. Nikdo za ní moc nechodil, a tak si teprve po měsíci někdo všimnul, že ji dlouho nikdo neviděl nakupovat. Když ji našli, ležela prej úplně rozteklá na posteli. Dostala v noci mrtvičku a v pelechu se po nějaký době totálně rozložila. Táta byl u toho, protože je hasič, a mámě potom vyprávěl, že to byl tak hroznej puch, že myslel, že to nepřežije. Nakonec ji vynesli s postelí, pohřbili, postel spálili, ale mlejn se obci prodat nepodařilo, protože každej zájemce utek, hned jak vstoupil do sednice.
Prej to tam nejde vyvětrat, ten smrad po mrtvý se nějak zažral do zdí, do trámů a tak, a proto to nikdo nechce. Jednou jsme tam s holkama a Karlem vlezli oknem, ale padlo na nás takový hnusný úzko, že jsme vylítli dřív, než jsme stačili ten pach nějak zaregistrovat.
„Tak co, zkusíme tu Kolohnátku?“ chtěla vědět Božena.
(ukázka z povídky Jiřího Holuba Markéta byla rychlejší)
Krátké příběhy k létu skutečně pasují nejlépe, což dokazuje kniha Moniky Petrlové Hafni! a jiné povídky. I když nejsou všechny z letních dnů, za vedra se dobře čte i o třeskuté zimě.
„To musí mít dědeček radost, že tady má na prázdniny takový šikovný pomocníky,“ hulákala sousedka zpoza plotu a vehementně natahovala krk do dědova vzdušného prostoru. Periskop vojenské ponorky byl proti jejím špionážním metodám hračka pro děti.
„Zdravíčko, mladá paní,“ pozdravil ji René.
„Jakápak já jsem mladá paní,“ zrudla jako pivoňka. Pravdou bylo, že mladou paní mohla být naposledy před takovými třiceti lety. „Jak se má dědeček?“ předstírala zájem a skenovala očima prostor v sousední zahradě.
„Je pohřben v rodinné hrobce, tak snad dobře,“ odpověděl smrtelně vážně René.
Vojta mlčel a vyčkával, co se z tohohle vyklube. Bylo evidentní, že ještě neměla úplně jasno, kdo je kdo. A René toho zneužil.
„Pohřben?“ lapala po dechu, „vždyť jsem s ním před pár dny mluvila…,“ spráskla ruce.
Vojta stále mlčel. Nebylo to ale vůbec jednoduché – koutky rtů mu podezřele cukaly.
„Už se to neseee,“ objevila se ve dveřích nejdřív pánvička a v těsném závěsu za ní děda.
Sousedka zalapala po dechu.
„Dobré odpoledne, Helenko,“ pozdravil ji pan Dvořák, „přijel mi vnuk, Vojtík, a jeho kamarád, tak jsem jim něco málo ukuchtil.“
„Ano, vidím,“ odpověděla stroze, protože jí právě docvaklo, jak se věci mají. Hned ale začala cosi zbrkle koktat. Chtěla svůj trapas zamluvit: „Taky mi přijede zítra vnučka. Anetka. Anetka je z Prahy a umí hrát na violoncello.“
V létě nesmí chybět detektivka – Ivana Hutařova ji zasadila na Istrii, kde tráví babí léto Matylda Pekárková a přitom odhalí dvě záhady. Jedna vražda stačí ze série Matylda na stopě, ilustrovala Klára Mayerová.
Najednou pejsek zbystřil pozornost. Chvíli napjatě koukal někam mezi stromy a pak se tím směrem rozběhl.
„Ke mně, ke mně, honem!“ zpanikařila Matylda, ale Dorotka ji nevnímala. Matylda vykročila svižně, jak jen jí bolavé koleno dovolilo, po psích stopách. Naštěstí po pár krocích pejska uviděla několik desítek metrů před sebou. Dorotka stála tiše, ocas svěšený. Ohlédla se po paničce a krátce štěkla. Stačilo popojít ještě kousek a hned bylo jasné, co to objevila. Matylda se nejdřív strašně lekla, ale když přišla blíž, strach byl pryč. Sehnula se k ležícímu muži a pokoušela se mu nahmatat tep. „Zaplaťpánbůh, dýchá. Bude asi na mol,“ oddechla si a jen malou chvilku přemýšlela, co má dělat dál. Muž byl mladý, svalnatý a byl jí nějak povědomý. Vždyť je to ten svalovec, co šel okolo jejího apartmánu! Chtěla s ním zatřást a probudit ho, když si všimla zakrvácené hlavy. Teprve teď se pořádně vyděsila. Připnula Dorotku na vodítko a skoro se rozběhla směrem k hlavní cestě. Mobil nechala doma, a stejně nevěděla, jak a komu by vysvětlila, co chce. Rozhodla se, že doběhne na recepci. Brzy zpomalila, koleno se ozývalo čím dál víc. Proti nim se blížily velmi svižným krokem dvě postavy. S velkou úlevou poznala Dana s dědečkem.
Poslední tip: psychologická novela Vesny Tvrtković Idioti 21. století je o mladém muži, kterému se vymstil jeden pokus o manipulaci lidí – nebo vyplatil?
Díky Tereze mi došlo, že bych něco podobného mohl použít na další osoby. Uznávám, že ona není zrovna příliš složitý případ, ale i tak je to nadějný plamínek k rozžehnutí opravdového ohně. Nastal čas vrhnout se na komplikovanější případy. Změnit Idioty. Přivábit je, psychologicky je ovládnout, a dělat si s nimi, cokoliv se mi zachce. A mně se zachtělo, aby už nebyli Idioti.
Kdo jsou ti Idioti?
Žijící knížata Myškinové, Myškinové z masa a kostí, celá řada existujících Dostojevského postav.
Tento druh idiotství je nemoc, kterou nechce nikdo léčit, protože společnost se bez Myškinů neobejde. Je totiž velikou výhodou mít alespoň jednoho Idiota po ruce, na něho se dá vždy spolehnout, a přitom sám nikdy moc nevyžaduje. Moji Idioti nejsou slabomyslní, jen jsou, řekněme, tak trochu jiní, a proto, abych je odlišil, budu je vždy uvádět velkým písmenem na začátku.
Sám jsem se uzdravil už dávno a tak si trochu pohraju se znalostmi, které jsem získal, a zkusím vyléčit pár dalších. Psát umím, jsem celkem uznávaný novinář, dokonce bych řekl, že jsem ve svém oboru jeden z nejlepších. Chtěl jsem být spisovatelem. Jenže bylo nutné vydělávat, tak jsem se rozhodl psát pro peníze a přestat být Idiotem.
Foto: Monika Petrlová, Lenka Petrlová, Jiří Holub,Juraj Martiška, JaS nakladatelství
