Nový, již 71. svazek edice Pevnost vydává nakladatelství Epocha. Akční sci-fi román Alláhův hněv od Leoše Kyša. Pokračování knihy Poutník z Mohameda. Mír mezi křesťany a muslimy je křehký jako srdce nezletilé Alcorské prostitutky. Tedy pokud nemáte na mysli Ingrid, jejíž přednosti jsou nejenom vepředu, ale i vzadu, nahoře, dole a hlavně uprostřed.
Daniel Kalandra, bývalý pašerák alkoholu a pornografie, toho času špion v carských službách, si Ingridiny schopnosti získávat důležité informace nemůže vynachválit. Jenže čas na svádění cizích agentů a sledování muslimských zvědů pominul. Válka se vrací a přichází čas, kdy jde o všechno. Budoucnost těch, kdo nevyznávají Mohameda jako proroka Božího, visí na vlásku. A ten vlásek najdete na hlavě Daniela Kalandry.
O autorovi
Leoš Kyša (1979) se v rámci tuzemské fantastiky dosud prezentoval jako publicista a povídkář. Většina jeho kratších prací byla oceněna v řadě literárních soutěží, což platí například o space opeře Poutník z Mohameda (2008), která se stala základem této knihy a s níž autor zvítězil v ceně Vidoucí. Následovali na Ikara nominovaní Válkotvůrce (2008) a Přepadení Penzionu (2009). Na vydání v magazínu Pevnost zatím čekají Staré vznešené časy (nominace na ocenění O nejlepší fantasy 2007) a Trojhlavý, který získal cenu Radegast 2k+7.
Ukázka z knihy
1. Čínský problém
„Chtělo by to anální sex,“ prohlásil zadumaně Sergej. „Ten Korán zakazuje, mohli bychom ho zkusit konečně zmáčknout,“ dodal rychle, jako by se snad bál, že nepochopím, o kom je řeč a budu si myslet, že mi dělá neobvyklé návrhy.
„Neboj, Ingi je profesionálka. Ví, co má dělat,“ odpověděl jsem, aniž bych se na něj podíval.
Ani on se mnou nemluvil z očí do očí. Oba jsme totiž fascinovaně civěli na monitor notebooku, na němž se odehrávala poněkud panoptikální soulož mezi skoro šedesátiletým a dost možná stopadesátikilovým mužem, kterému krutá matka příroda nadělila pouhých stopětašedesát centimetrů a vnadnou sedmnáctiletou blondýnou, jejíž přednosti byly nejenom vepředu, ale i vzadu, nahoře, dole a hlavně uprostřed.
Ingrid jsem koupil za dvanáct tisíc kreditů a za toho půl roku, co pro mě pracovala, jsem téhle investice ještě nelitoval jedinou sekundu. Kráska s německými kořeny se narodila ve třetí generaci otroků. Už od nějakých jedenácti let ji její majitel využíval k sexuálním radovánkám. V šestnácti jej přestala přitahovat, a tak putovala na trh. Párkrát změnila majitele, až jsem ji v aukci na otrokářské lodi, patřící jednomu z nejvýznačnějších muslimských otrokářských syndikátů, koupil já.
Mohu-li to vůbec posoudit, Ingrid mi byla oddaná jako snad nikdo z lidí, s nimiž jsem v životě pracoval. Věnoval jsem jí totiž svobodu a na první pohled tím těch dvanáct táců vyhodil do kanálu. Dal jsem jí dokonce i práci. Jen co jsem jako její majitel využil svého práva a vymazal ji doživotně ze seznamu otroků, nabídl jsem jí, aby svou duši upsala jeho blahorodí Vladimírovi třináctému, carovi Ruského dominia. Respektive jeho tajné službě. Souhlasila.
Když jsem s ní o tom poprvé mluvil, bála se, že si z ní dělám legraci. Ale když konečně pochopila, že si nevymýšlím, souhlasila bez výhrad. Od té doby jí není žádná práce proti mysli. Ani sex s někým, jako je jeho eminence, velvyslanec Muslimské federace na nezávislé planetě Alcor, Ibn Ridá.
Koneckonců, Ingrid bere sex jako práci. Od chvíle, co jí první majitel sebral panenku a dal do ruky bičík, po ní nikdo nechtěl nic jiného. Pro ni je stejné souložit kdykoliv, s kýmkoliv a jakkoliv, jako pro někoho jiného prodávat na trhu jablka.
Jednou z výhod propuštěné otrokyně je její dokonalá znalost arabštiny, která pro ni vedle hovorové němčiny je prakticky mateřským jazykem. Naopak angličtinu slýchávala jen výjimečně od několika otroků, a tak občas mluvila s děsivou výslovností i slovní zásobou.
Ibn Ridá se už po deseti minutách dovádění potil jako Fin v sauně. Těžce oddechoval a chvílemi to vypadalo, že snad dostane infarkt. Přestože ho Ingrid šetřila, co mohla, chtěl se před ní starý tlustý ješita předvést, jaký že je stále pořádný kanec. Bývalá otrokyně mu ten pocit hlasitými výkřiky dopřávala.
„Úplně jsi mě zničil,“ vzdychla vyčerpaně a vyklouzla mu z obětí.
„Ale to ještě není všechno, květinko, dokáži i další věci,“ pnul se pýchou Ibn Ridá.
„Tak na to se těším, ty můj dobyvateli, ale teď musíš obléhat jinou škvírku, tahle je hodně unavená,“ zašvitořila agentka a nastavila diplomatovi zadeček.
„Je fakt skvělá,“ vykřikl radostí Sergej a spokojeně si projel pravačkou po svém krátkém třímilimetrovém sestřihu na hlavě. „Tyhle finty nás na akademii neučili. Kde jste je okoukal, majore?“
„Něco mě naučil Bláha, zbytek je čirá improvizace, poručíku,“ odvětil jsem a konečně si dovolil vítězný úsměv.
Antonín Bláha, dlouholetý šéf speciálních operací carské tajné služby a nyní její svrchovaný vládce, mě skutečně naučil neuvěřitelné věci o špiónském řemesle. Tou hlavní bylo, že fantazii se meze nekladou a žádný trik není natolik špinavý, aby nešel použít ku prospěchu Ruského impéria.
Tohle Sergej, kluk z dobré ruské rodiny, který se stal špionem díky vynikajícím výsledkům na vojenské akademii, nikdy nemohl pochopit. To já nastoupil k rozvědce díky tomu, že jsem kdysi dokázal dobře vraždit muslimy. To je něco, co nemusíte studovat. Je to věc, která vám jde sama od ruky, když džihádistická invaze na vaši rodnou planetu připraví o život polovinu vašich přátel, příbuzných a manželku k tomu. Když jsme sečetli mrtvé, nabídli nám Rusové, že kdo touží po pomstě, tomu dají svou uniformu a zbraň. Kdo by odmítl?
Džihádisté jsou fanatická skupina, která touží jedině po tom, aby ve vesmíru nežil jediný člověk, který nevyznává, že Mohamed je prorok Boží a cesta, která k tomu vede, není přesvědčování argumenty, ale prostě zabíjení těch, kdo s tím nesouhlasí. Oficiálně se jedná o teroristické jednotky. Ve skutečnosti je ale finančně a materiálně podporuje Rada imámů, vláda Muslimské federace, nejmocnější síly ve vesmíru, jíž dnes podléhá pětapadesát obyvatelných planet a další desítky neobyvatelných. Co je proti tomu carových deset planetek nebo Americká unie sdružující jen něco málo přes dvacet vesmírných světů?
Ibn Ridovo anální dobrodružství trvalo sotva minutu. Načež se s mohutným výdechem svalil na Ingrid. Nejdřív jsem se leknul, že skutečně dostal infarkt, a pak, že mou agentku, definitivně zalehl. Nestalo se ani jedno. Propuštěná otrokyně se z pod něj ladně vysoukala a začala mu prostěradlem utírat pot, který se z něj řinul v proudech připomínajících jarní záplavy na Hvozdu.
Dala mu dokonce i pár polibků na různé části těla a uvadající pohlaví. Tuhle holku nešlo neobdivovat. Jen co naše práce tady skončí, pošlu ji do Vladimírovy Země, hlavní planety Ruského impéria, na zpravodajský kurz. Ingrid je prostě talent, který se musí rozvíjet.
„Byl jsi skvělý. Ještě se mi nestalo, že by mě nějaký muž tak vzrušil.“ Lhala tak přesvědčivě, že bych tomu možná uvěřil i já, kdybych jí to samé v té stejné posteli neslyšel vyprávět minulý čtvrtek americkému vojenskému atašé.
„To je zkušenost, květinko, a samozřejmě charisma,“ lhal pro změnu Ibn Ridá. Na rozdíl od Ingrid, on svým slovům věřil.
„Přitahují mě muži jako ty, statní a mocní,“ švitořila agentka a vrhla na velvyslance jeden dlouhý obdivný sexy pohled.
„A budu ještě mocnější,“ zapýřila se jeho eminence a my se Sergejem zbystřili pozornost.
„Jak to?“ zkusil jsem Ingrid napovědět otázku.
„Jak to?“ zeptala se Ingrid, jako by mě skutečně uslyšela i přes desetikilometrovou vzdálenost, která dělila její apartmá v hotelu Casablanca a náš konspirační byt v patnáctipatrovém nájemním domě na okraji Muharramu, hlavního města Alcoru.
„Brzo se stanu guvernérem téhle planety, květinko.“
„Guvernérem? Vždyť tady žádný guvernér není. Tohle je nezávislá planeta s vlastní vládou, jak bys mohl být guvernér?“ zabrnkala na strunku naivní milenky blondýnka.
„Je to jenom otázka času, věř mi. Ale nikomu o tom nesmíš říct zatím ani slovo, chápeš? Když budeš mlčet, udělám tě jednou svojí třetí manželkou.“
„Ach, Bože, to je úžasné! Miluji tě, lásko, já jsem tak šťastná,“ zašvitořila Ingrid jako nejhloupější postava z té nejhloupější mýdlové opery ve vesmíru a vrhla se usychajícímu velvyslanci kolem krku.
Zato já jsem se okamžitě vrhnul k trezoru, schovanému pod jednou z postelí.
„Tak a jsme až po uši v pěkných sračkách. Tohle znamená jedině invazi na Alcor,“ přeložil jsem Sergejovi velvyslancovo uřeknutí.
„A do prdele,“ prohlásil více než trefně agent.
* * *
Z trezoru jsem vytáhl dvě pistole Makarov vzor 2058 na osm devítimilimetrových nábojů s elektronickým tlumičem. Jednu jsem hodil po Sergejovi a druhou si zastrčil za opasek kalhot.
Měl jsem sice raději S7, masivní pistoli na padesát nábojů, konstruovanou na základě legendární pistole M950, jenže její problém spočíval ve velikosti a váze. Když chtěl člověk působit nenápadně a nevzbudit pozornost čím dál podrážděnější alcorské policie, nemohla se mu někde na těle boulit dvě kila smrtícího železa. Nechal jsem S7 v trezoru, zabouchl dvířka a vyplazil se z pod postele.
„Pošli okamžitě kurýra na oběžnou dráhu, aby odvysílal všechno, co jsme viděli. Ty sexuální kousky samozřejmě vynechej.“
„Neriskneme poslat zprávu z planety?“
„Ne, Alcor je jako pekelně podrážděný včelí úl a nepochybuji, že tu místní i mohamedáni mají tuny techniky, která by mohla zprávu zachytit. Vysílání z lodě na oběžné dráze je bezpečnější. I tak použij kódování číslo šest.“
„Jasně, majore,“ rozhodl se neprotestovat poručík.
„Dej echo i našemu velvyslanci, ať pro jistotu odešle nepotřebné zaměstnance ambasády na dovolenou. Hlavně ať to provede nenápadně.“
„Co operace Číňan?“ zeptal se Sergej.
„To zařídím sám. Budeme muset přestat jednat v rukavičkách.“
* * *
Se zatnutými zuby jsem překonával nutkání brát schody po dvou, případně po třech. Trčím na téhle planetě přes dva měsíce a naše vyjednávání s lidmi Li van der Brukena, Číňana, který má z mně nepochopitelných důvodů holandské příjmení, stále nevedla nikam. Pokud se na oběžné dráze planety objeví invazní flotila Muslimské federace, budeme rádi, když se odsud ve zdraví dostaneme sami, natož s rodinou nejvýznamnějšího žijícího muslimského disidenta.
Vyšel jsem na ulici a usilovně pátral po nejbližším vznášedle taxislužby. Kromě toho jsem rutinně kontroloval, jestli mě někdo nesleduje. Přestože bylo sedmnáct hodin, tedy prakticky poledne, ve zdejším dvaatřicetihodinovém dni bylo okolí domu víceméně prázdné. Na ulicích se v dohledu pohybovalo jen několik vznášedel a čtyřčlenná policejní hlídka ozbrojená samopaly a v neprůstřelných vestách. Přitom do zákazu nočního vycházení zbývalo ještě dlouhých šest hodin.
„Zdravíme vás, občane, prosím, legitimujte se,“ vyzval mě arabštinou s těžkým alcorským přízvukem jeden z policistů. Pouze on popošel blíž ke mně. Jeho parťáci stáli přes tři metry dál, odjistili samopaly a mířili na mě.
Beze slova jsem vytáhl čipovou kartičku v ruských národních barvách – modré, bílé a červené. Policista povytáhl překvapeně obočí a strčil ji do identifikátoru. Pro tyhle případy jsem vlastnil ruskou diplomatickou kartu, která mě označovala nejen jako podnikatele, ale hlavně jako šéfa Ruské obchodní komory na Alcoru Pavla Voroskina.
„V pořádku,“ konstatoval celkem zbytečně policista a vrátil mi průkaz.
Místo odpovědi jsem ho jenom počastoval úsměvem. Snažil jsem se do něj dát pochopení pro jejich těžkou práci, ale obávám se, že vzhledem k mému napětí šlo o dost křečovitou parodii na úsměv z reklamy na zubní pastu.
Konečně se ze zatáčky vyřítil otřískaný žlutý taxík. Jeho řidička naštěstí zpozorovala mé zběsilé máchání rukama a zastavila.
„Čínská čtvrť,“ zavelel jsem, jen co jsem dosedl na zadní sedačku.
„To těžko, šéfe. Hodím vás maximálně na křižovatku páté a jedenácté ulice. Včera v noci někdo vypálil mešitu na okraji čínský čtvrti a teď se tam poflakuje Muslimské bratrstvo. Jako vždycky hlídkují na ochranu bohabojných muslimů a už tam zlynčovali tři lidi kvůli tomu, že měli křížek na krku,“ oznámila mi chraplavým hlasem (podle pachu ve vznášedle, poznamenaným tisíci vykouřenými cigaretami) taxikářka.
Ona sice na krku žádný křížek neměla, což prozrazovalo odhalené obří poprsí vykukující z poněkud infantilní fialové halenky, ale vzhledem k tomu, že její černé kučeravé vlasy nezakrýval žádný šátek, stačilo by i tohle k tomu, aby se na ni rozparádění hoši z Muslimského bratrstva vrhli se železnými tyčemi a řetězy.
„V pohodě, stačí mi i ta křižovatka,“ oznámil jsem. Taxikářka, které mohlo být klidně třicet stejně jako padesát, zařadila rychlost a vyrazila na opačnou stranu města.
Cesta trvala skoro hodinu. Museli jsme objíždět uzavírky kvůli povolené demonstraci na podporu sekulární vlády Alcoru, kterou na dnešek svolala armáda. Rádio v taxíku hlásilo, že se na ní sešlo na padesát tisíc obyvatel milionového města. Podle toho, co jsem přes okno viděl já, jich mohly být maximálně tři tisíce.
„Vy nejste zdejší, že?“ zeptala se zničehonic taxikářka, když jsme se konečně propletli přes centrum.
„Pracuji na ruské ambasádě. Mám na starosti kulturní a obchodní styky s Alcorem.“
„Tak to si teda v poslední době moc kultury neužijete, co?“
„To byste se divila,“ odvětil jsem mnohoznačně a vzpomněl si přitom na přímé přenosy z hotelového pokoje Ingrid.
„Slyšela jsem, že v Rusku všichni strašně kouří,“ nadhodila taxikářka.
„Klidně si zapalte. Já jsem sice přestal, ale nevadí mi to,“ pochopil jsem, kam míří.
„Dík,“ zamumlala, stabilizovala volant kolenem pravé nohy a zapálila si.
„Alcor bejval šťastná planeta. Muslimové, křesťani, bezvěrci a pár židů, všichni si tu žili po svým. Jenže co začala ta posraná válka, jde to s náma od desíti k pěti.“ Bez ohledu na to, že šlo o její vlastní taxík, si demonstrativně uplivla na podlahu. Nevypadalo to, že se mnou zkouší navázat dialog. Spíš si jen potřebovala nahlas povzdechnout.
Válka mezi Muslimskou federací a Americkou unií vypukla před dvěma lety. Američané v ní zpočátku dostávali pěkně na frak, ale nakonec se jim podařilo dosáhnout pár dílčích vítězství a s pomocí diplomatického tlaku Ruska a nezávislých planet uzavřely obě strany příměří a zasedly k jednacímu stolu.
Za ty dva roky ovšem nedohodly vůbec nic. Jediné, co se děje, je, že všichni, včetně nás, od té doby zbrojí jako o život a chystají se na pokračování přerušeného konfliktu.
I když přerušeného… Válka zuří dál, akorát jinými prostředky. Muslimové zásobují zbraněmi a lidmi džihádisty, kteří přepadávají nemuslimské lodě a čerstvě osidlované planety bez dostatečné ochrany.
Pro Američany podobnou práci odvádějí korzáři. Pirátské lodě ve vesmíru řádily vždycky, poslední dobou jich ovšem rapidně přibylo. Zvlášť těch, které zásadně přepadávají pouze vojenské a obchodní lodě patřící k Muslimské unii.
Každá ze stran se také snaží získat do své sféry vlivu co nejvíce nezávislých planet. A na Alcoru prohrávají Američané na plné čáře. Muslimským agentům se podařilo uvrhnout většinu planety do chaosu. Kromě atentátů na nejdůležitější politiky došlo i k několika teroristickým útokům na zdejší muslimy a k vypálení nebo vyhození do povětří desítek mešit a modliteben.
Rada imámů proto už několikrát zaslala alcorské administrativě důraznou žádost o důslednou ochranu muslimských životů. Podle toho, co jsme věděli my, o život své souvěrce připravovala hlavně muslimská tajná služba, používající poněkud scestný název náboženská policie. Většinu bomb v mešitách měli na svědomí oni.
Jenže zdejší muslimská pátá kolona – Muslimské bratrstvo – dokázala vždy šikovně ukázat směrem ke křížům na alcorských kostelech. Kdo by se pak divil, když jich rozhořčený dav v touze po odvetě pár vypálí?
Taxikářka v sobě nakonec našla dost odvahy, aby mě zavezla až na okraj čínské čtvrti. Zřejmě jí trochu kuráže dodaly oddíly alcorské armády v ulicích, které jsme cestou potkali.
„Deset kreditů.“
„Vy neberete alcorské koruny?“ podivil jsem se.
„Muslimské kredity jsou jistota, ale jestli nemáte, můžete platit korunama.“
Věnoval jsem jí dvanáct kreditů, odmítl nabízené potvrzení, a vydal se vstříc otevřené náruči čínské čtvrti vonící po pekingské kachně, smažených houbách a kari.
1. vydání, brož.
Formát: 110 x 165, 224 stran.
Cena: 139,-Kč
Foto: Nakladatelství Epocha
