V knižní edici Fantastická Epocha vychází pod názvem Blankytné hříchy jedenáctý díl série Anita Blakeová – lovkyně upírů od americké autorky Laurell K. Hamiltonové. „Někdy z vás láska udělá hlupáky. A někdy vám připomene, proč milujete svou zbraň.“ Anita Blakeová, lovkyně upírů, otevírá novou dekádu svých dobrodružství jedenáctým dílem!
Provinilé slasti, první díl série Anita Blakeová – lovkyně upírů, byly vydány již v roce 1993, tedy v době, kdy se Meyerové o třpytivých upírech zatím jen zdálo. V době, kdy krvesajům nikdo nedával šanci na přežití a nejvíce se prodávaly harlekýnky, se na trhu objevila hrdinka, která do celého světa hrdě vykřikovala: „Já s upíry nechodím. Já je zabíjím.“
Anita Blakeová prorazila cestu dalším dark fantasy příběhům s upíří tématikou a stala se kultovní sérií žánru. Po celém světě se prodalo více než šest milionů kopií přeložených do šestnácti jazyků a dočkala se i komiksového zpracování.
Anita Blakeová pracuje jako nekromantka v St. Louis. V jejím světě vedle lidí žijí svobodně i další bytosti – vlkodlaci, zombie nebo třeba upíři. Právě od nich si Anita vysloužila přezdívku Popravčí, protože kromě oživování mrtvých se živí i lovem a likvidací zdivočelých krvesajů. Anitina dobrodružství hraničící s paranormální detektivkou jsou protkány erotikou a vztahovými peripetiemi, které Popravčí řeší s nejednou nadpřirozenou bytostí. Ve světě Laurell K. Hamiltonové, kde každá vteřina může být tou poslední, se do popředí dostává spíše animální přitažlivost a pudová primitivnost. Anita není žádná náctiletá naivka, která v rohu vzdychá po svém vyvoleném, ale sebevědomá a silná žena, která si umí jít za svým – i v otázkách vztahů.
Anotace:
„Kdykoli nás navštívil nějaký člen rady upírů, umírali lidé. Někteří naši, někteří jejich. Ale Belle Morte sem nikdy nikoho neposlala, až teď svoji zástupkyni Musette. Čekali jsme ji asi tak za tři měsíce, kolem Díkůvzdání. Tak co sakra dělá ve městě měsíc a něco před Halloweenem? Pěkně se nám to tu zvrtlo…“
Anita netušila, že i její mocný upíří milenec Jean-Claude, vládce města St. Louis, může mít z někoho strach – dokud se ve městě neobjevila roztomilá, droboučká, sadistická Musette, vyslankyně Belle Morte, jedné z nejvlivnějších upírek světa a Jean-Claudovy stvořitelky.
Roztáčí se intrikánský kolotoč upíří diplomacie a politiky, a to rozhodně není Anitina parketa. Nejradši by vytáhla pistoli a nasázela do Musette pár stříbrných kulek, ale ve hře jsou životy jejích nejdražších…
Vedle toho se série brutálních vražd, která vyvolala mediální hysterii, jeden zvláštní klient a podivná dvojice mužů sledující Anitu, zdají jako bezvýznamné epizody. Není však možné, že spolu všechno souvisí?
Blankytné hříchy
Autor: Laurell K. Hamiltonová
Originální název: Blankytné hříchy (Cerulean Sins)
Překlad: Zuzana Ľalíková
Obálka: Jakub Jíra
Formát: hardback, 135 x 200 mm
Počet stran: 440
Cena: 359,- Kč
V sérii Anita Blakeová – lovkyně upírů již vyšlo:
Provinilé slasti (Anita Blakeová – lovkyně upírů 1)
„Jmenuji se Anita Blakeová. Upíři mi říkají ,Popravčí‘. Jak jim říkám já, to se nedá reprodukovat. Od té doby, co nejvyšší soud přiřkl nemrtvým rovnoprávnost, si většina lidí myslí, že upíři jsou normální občané s tesáky. Ale já vím svoje. Viděla jsem jejich oběti. Sama mám jizvy…
Jenomže teď mezi upíry řádí sériový vrah – a nejmocnější pijavice ve městě po mně chce, abych ho vypátrala…“
Ve světě, kde jsou upíři, zombie a vlkodlaci uznáváni za plnoprávné občany Spojených států, působí Anita Blakeová jako „oživovatelka“: v popisu práce má na žádost truchlících pozůstalých povolávat z hrobu mrtvé. Ale Anita má zároveň pověst obávané lovkyně upířích zločinců a často asistuje při vyšetřování zločinů, na které jsou konvenční postupy policie krátké.
Když však přiláká pozornost upířích vládců svého domovského města St. Louis, hrozí, že bude odhaleno její tajemství – zdroj Anitiny neobyčejné síly a moci.
Cirkus prokletých (Anita Blakeová – lovkyně upírů 3)
Do St. Louis přijíždí cizí vyšší upír, mezi nemrtvými začíná bitva o území a Anita se ocitá v jejím středu. Jean-Claude, upíří Vládce města, ji chce pro sebe – jenže jeho nepřátelé mají jiné plány. A aby to všechno bylo ještě horší, v ohrožení je i Anitino srdce, když poznává zatraceně pohledného středoškolského učitele biologie Richarda Zeemana. Oba jsou jen lidé, kteří uvízli v křížové palbě – nebo to si alespoň Anita myslí. Když se na scéně objeví upír Alejandro a nárokuje si Anitu Blakeovou, odbornici na stvoření noci, jako svoji lidskou služebnici, mezi nemrtvými vypukne válka a život lovkyně upírů je v sázce.
Obsidiánový motýl (Anita Blakeová – lovkyně upírů 9)
V životě Anity Blakeové se vyskytuje hodně netvorů. Někteří z nich jsou lidé. Mezi ně patří i muž jménem Edward, nájemný lovec se specializací na nadpřirozeno. Ten ji požádá, aby mu pomohla vystopovat největší zlo, s jakým se kdy potkala. Cosi, co vraždí, mrzačí a beze stopy mizí do noci. Cosi, čemu se Anita bude muset postavit naprosto sama…
„Jmenuju se Anita Blakeová. Seznamte se prosím s Edwardem… Edward je nájemný vrah. Specializuje se na nestvůry. Upíry, kožoměnce, cokoli si vzpomenete. Jsou takoví jako já, co jedou podle zákona, a pak je Edward, kterého dodržování zákonů a vlastně ani etika nikdy moc nezajímaly. Dává všemu rovnou příležitost. Jsem jeden z mála Edwardových přátel, ale je to jako kamarádit se s ochočeným leopardem. Spává stočený do klubíčka v nohách vaší postele, nechá vás, abyste ho hladili po hlavě, ale stejně vám pořád může kdykoli rozsápat krk…“
Narcis v řetězech (Anita Blakeová – lovkyně upírů 10)
„Poslední věc na tomhle světě, kterou potřebuju, je další chlap, který by se mi pletl do života. Nevím, co mám dělat s těmi dvěma, které už mám. Skutečnost, že jeden z nich je upíří vládce města a druhý ulfrik, vlkodlačí král, je jen část toho problému. Už to napovídá, jak hlubokou jámu si pod sebou kopu…“
Anita se vrací do St. Louis, konečně připravená čelit oběma mužům svého života a vyrovnat se s vlastní mocí. Netuší však, že několik měsíců, které strávila mimo město, narušilo rovnováhu sil nejen v upíří komunitě, ale i mezi skupinami kožoměnců. Je zapotřebí stvrdit triumvirát moci, jenž tvoří společně s upířím vládcem města Jean-Claudem a vlkodlačím králem Richardem, než dojde k nenapravitelným škodám – pokud k nim už nedošlo. Ale zatímco politické záležitosti se napravit dají, s citovými pouty to není zdaleka tak snadné, zvlášť když do Anitina života nečekaně vstupuje další muž a spolu s ním nová výzva, která může ohrozit samu Anitinu lidskou podstatu…
O autorce:
Laurell K. Hamiltonová (1963), americká autorka v současné době žije spolu s rodinou ve městečku Sims ve státě Indiana. Počátky její literární kariéry měly podobu hrstky povídek, fantasy románu Nightseer a také dvou knih z prostředí televizního seriálu Star Trek: Next Generation a RPG hry Ravenloft. Skutečný úspěch jí ale přinesla až rozsáhlá série Anita Blakeová, lovkyně upírů, které se po celém světě vydalo více než šest milionů výtisků v šestnácti jazycích, dočkala se komiksového zpracování a stala se jedním ze základních kamenů dnes tolik populárního subžánru paranormálních romancí. Tuto vlajkovou loď autorčiny tvorby doplňuje podobně laděný cyklus Merry Gentryová, v němž stejnojmenná hlavní hrdinka opustí nadpřirozenou říši a ukryje se v moderním Los Angeles, kde si zařídí zcela novou identitu jako soukromá vyšetřovatelka.
Více o Laurell K. Hamiltonové se dozvíte na jejím domovském webu www.laurellkhamilton.org.
Ukázka:
Dolph nás našel v kuchyni zrovna ve chvíli, kdy jsem Jasonovi pomáhala s rukavicemi. Je na to potřeba cvik a pro Jasona to bylo poprvé, takže byl, co se týče těch rukavic, jako malé dítě – až moc prstů na velmi málo otvorů.
Dolph přišel přes jídelnu stejně, jako jsme přišli my, ačkoli on zabral celé dveře, do kterých jsme se s Jasonem vešli společně, a ještě nám zbylo dost volného místa. Dolph je stavěný jako profesionální zápasník, široký, má dobré dva metry deset. Já jsem na to už zvyklá, ale Jason udělal to, co většina lidí. Díval se výš a výš. Na druhou stranu se choval slušně, což byl na Jasona malý zázrak.
„Co on tu dělá?“ zahřímal Dolph.
„Řekls, že jestli se necítím dost dobře na to, abych řídila, můžu si přivést civila jako řidiče. Jason je můj řidič.“
Zavrtěl hlavou, tmavé vlasy čerstvě ostříhané, takže jeho uši vypadaly bledé a jako osiřelé. „To nemáš žádné lidské kamarádíčky?“
Soustředila jsem se, abych pomohla Jasonovi s rukavicemi, a počítala do deseti. „Jo, ale většina z nich jsou poldové a ti si neradi hrají na šoféry.“
„On nepotřebuje rukavice, Anito, protože tu nezůstává.“
„Museli jsme zaparkovat až moc daleko, abych to sem došla, aniž by mě někdo musel chytat, kdybych to potřebovala. Nemůžu ho poslat zpátky skrz tu smečku novinářů.“
„Ale ano, můžeš,“ oponoval Dolph.
Konečně jsem dala poslední prst na své místo. Jason tam stál a upravoval si rukavice na rukou. „Jak to, že je to cítit tak mokře a práškově zároveň?“
„Nevím, ale je to tak vždycky,“ řekla jsem.
„On odtud vypadne, Anito. Slyšelas mě?“
„Když si sedne na verandu, vyfotí si ho. Co když ho někdo pozná? Opravdu chceš mít na titulních stránkách Na předměstí útočili vlkodlaci?“ Natáhla jsem si rukavice. Mám praxi, takže to šlo snadno.
„Ty jo,“ řekl Jason. „To vypadalo fakt fešácky, jaks to udělala snadno.“
„Anito!“ Skoro zaječel.
Oba jsme vzhlédli k Dolphovi. „Nemusíš křičet, Dolphe. Já tě slyším dobře.“
„Tak proč tu pořád ještě stojí?“
„Nemůžu ho poslat zpátky do auta. Nemůže si sednout na verandu. Kde bys byl radši, aby byl, až budu na místě činu?“
Stočil velké ruce do ještě větších pěstí. „Chci–ho–odtud–pryč!“ Každé slovo zasyčel skrz sevřené zuby. „Nezajímá mě, kam kurva půjde.“
Ignorovala jsem vztek, protože ten mi s ničím nepomůže. Měl špatnou náladu, tohle bylo ošklivé místo činu a Dolph nebyl moc milý k nestvůrám.
Merlioni vstoupil do kuchyně. Zastavil se ve dveřích mezi kuchyní a jídelnou, jako by vycítil to napětí. „Co se tu děje?“
Dolph namířil prst na Jasona. „On odtud vypadne.“
Merlioni po mně střelil pohledem.
„Nedívej se do prdele na ni, dívej se na mě!“ V jeho hlase hořel vztek. Neřval, ale ani to nepotřeboval.
Merlioni prošel opatrně kolem Dolpha a vztáhl ruku, aby vzal Jasona za paži. Zastavila jsem ho rukou v rukavici.
Merlioni střelil pohledem zpět na Dolpha, pak postoupil víc do kuchyně, nejspíš mimo palebnou linii.
„Je tu zadní dvorek?“ zeptala jsem se.
„Proč?“ zeptal se Dolph hlubokým hrdelním hlasem. Ne jako zvíře, jen vztekle.
„Merlioni ho může vzít dozadu. Bude mimo dům a přitom v bezpečí před novináři.“
„Ne,“ řekl Dolph. „On odtud vypadne. Pryč, totálně pryč.“
Bolest hlavy se mi vrátila jako bodavé třepetání za jedním okem, ale s příslibem, že přijde něco většího. „Dolphe, na tyhle hry se necítím dost dobře.“
„Jaké hry?“
„Ty tvé hry s kýmkoli, kdo není čistě člověk,“ řekla jsem a zněla unaveně, ne vztekle.
„Vypadni.“
Podívala jsem se na něj. „Cos to řekl?“
„Vypadni. Vem si toho svého vlkodlačího mazlíčka a jdi domů.“
„Ty hajzle.“
Hodil po mně jedním z těch pohledů, před kterým se policajti po léta krčili. Byla jsem moc unavená a moc znechucená, než abych ucouvla.
„Už když jsi mě vzbudil, řekla jsem ti, že je mi moc špatně na to, abych řídila. Souhlasil jsi, že si můžu přivést řidiče, dokonce i civila. Neřekl jsi, že to musí být člověk. A teď, když jsem se sem dokopala, mě posíláš domů, aniž bych viděla místo činu?“
„Ano,“ řekl Dolph a to slovo úplně dusilo svou stručností.
„Ne,“ odporovala jsem. „Neposíláš.“
„Tohle je moje vražda, Anito. A já říkám, kdo zůstane a kdo půjde.“
Tak teď jsem už začínala být naštvaná. Můžete si od svých přátel nechat líbit hodně, ale někdy to i oni přeženou. Přešla jsem před Jasona, blíž k Dolphovi. „Nejsem tu z tvé milosti, Dolphe. Jsem teď federální šerif a mám právo vyšetřovat jakýkoli nadpřirozený zločin, na který narazím.“
„Odmítáš můj přímý rozkaz?“ Jeho hlas teď zněl velmi tiše. Nebyl úplně bez emocí a to by mě mělo asi vyděsit víc, ale mě Dolph nevyděsil. Nikdy mě neděsil.
„Kdybych si myslela, že tvé rozkazy ohrožují vyšetřování, tak ano, přesně to dělám.“
Postoupil ke mně o jeden krok. Shlédl na mě z výšky, ale na to jsem zvyklá. Hodně lidí na mě shlíží. „Nikdy nezpochybňuj moji profesionalitu, Anito. Už nikdy.“
„Až se budeš chovat jako profesionál, pak nebudu.“
Ruce se mu po stranách těla zatínaly a povolovaly. „Chceš vidět, proč ho nechci na místě činu? Chceš to vidět?“
„Ano,“ řekla jsem. „Chci to vidět.“
Popadl mě za nadloktí. Ani nevím, jestli se mě Dolph vůbec kdy dotkl. Nečekala jsem to, a vzpamatovala se, až když mě začal napůl strkat, napůl táhnout přes kuchyň do jídelny. Ohlédla jsem se a zavrtěla na Jasona hlavou. Pravděpodobně se mu to nelíbilo, ale zůstal u skříněk. Zahlédla jsem na vteřinu šokovaný výraz Merlioniho, než jsme vešli do jídelny.
Táhl mě do schodů, a když jsem klopýtla, nedal mi čas postavit se na nohy, ale doslova mě vlekl dál.
Za námi se otevřely dveře a já uslyšela mužský hlas, jak říká: „Poručíku!“ Myslela jsem, že jsem ten hlas poznala, ale nebyla jsem si jistá a nebyl čas se podívat. Měla jsem moc práce s tím, abych se o koberec na schodech nepopálila.
Nemohla jsem pod sebe dostat nohy na dost dlouho, abych mohla bez obav stát na podpatcích. Za okem mi plně vybuchla bolest a svět kolem mě se roztřásl.
Slyšela jsem svůj hlas: „Dolphe, Dolphe, zatraceně!“
Otevřel dveře a vytáhl mě na nohy. Zůstala jsem stát, zatímco svět probíhal kolem v proudech temných barev. Držel mě oběma rukama za paže a jen jeho sevření mě udrželo na nohách.
Moje zorné pole se po kouskách rozjasňovalo, jako by ta scéna byla nějakým druhem videopuzzle. U protější zdi stála postel. Zahlédla jsem bílé polštáře u levandulové stěny. Pak ženskou hlavu a kus ramen. Nevypadalo to skutečně, spíš jako by někdo na polštáře nastrčil umělou hlavu. Od klíční kosti dolů to byla jen rudá změť. Nemyslím tělo. Myslím tím, že to bylo, jako by postel někdo namočil do tmavé tekutiny. Krev nebyla rudá. Byla černá. Buď to byl klam světla, nebo to nebyla jen krev.
Pak mě dostal ten pach – maso. Všechno vonělo jako hamburger. Uviděla jsem hromadu povlečení, černou a rudou, nasáklou krví. V tratolišti. Nejen krev, ale úplné tratoliště. Podívala jsem se zpátky na ženinu hlavu. Nechtěla jsem, ale nemohla jsem si pomoct. Podívala jsem se a konečně to uviděla. Bylo to všechno, co z ní zbylo. Všechno, co zbylo z dospělé ženy. Bylo to, jako by s hlavou na polštáři prostě explodovala a její tělo bylo… všude.
Cítila jsem, jak se mi v hrdle rodí výkřik, a věděla jsem, že to nesmím udělat. Musím být silnější než tohle, lepší než tohle. Polkla jsem křik a můj žaludek se pokusil vyskočit mi z hrdla. Taky jsem ho polkla a pokusila se přemýšlet.
„Co myslíš?“ řekl Dolph a zatlačil mě, uvězněnou mezi jeho pažemi, vpřed k posteli. „Je tohle na tebe moc fajnové? Protože tohle udělal jeden z tvých kamarádíčků.“ Postrčil mě blíž k posteli a mé nohy uklouzly na krví nasáklém povlečení. Krev byla na dotek studená a to mi pomohlo udržet mé zvíře uvnitř. Na co je dobrá krev, když není horká a čerstvá?
„Dolphe, přestaň s tím,“ řekla jsem a ten hlas nezněl jako můj.
„Poručíku,“ ozvalo se ode dveří.
Dolph se otočil, stále mě pevně svíral. Ve dveřích stál detektiv Clive Perry. Byl to štíhlý Afroameričan, oblečený konzervativně, upraveně a velmi dobře. Měl jeden z nejměkčích hlasů, které jsem kdy slyšela – a nejměkčí hlas mezi policajty.
„Co je, Perry?“
Perry se zhluboka nadechl a ten nádech pohnul jeho rameny a trupem nahoru a dolů. „Poručíku, myslím, že slečna Blakeová pro dnešek už viděla dost.“
Dolph se mnou lehce zatřásl, takže se mi rozhučelo v hlavě a můj žaludek zavířil. „Ještě ne, ještě neviděla dost.“ Trhnul mnou zpátky do místnosti. Táhnul mě vpřed k čelu postele, které bylo nalakované podobnou levandulovou barvou jako zeď, takže jsem čelo téměř neviděla. Zatlačil mě dopředu, dokud jsem od toho neměla obličej jen centimetry daleko. Uviděla jsem ve dřevě a barvě jako bledou jizvu čerstvý škrábanec od drápů.
„Co si myslíš, že to udělalo, Anito?“ Škubl mnou, takže jsem se mu musela podívat do obličeje, jeho velké ruce stále na mých nadloktích.
„Pusť mě, Dolphe.“ Můj hlas stále nezněl jako můj. Tohle by nikomu jinému neprošlo. Bojovala bych, nebo byla vyděšená, nebo nasraná. Nebyla jsem ani jedno.
„Co si myslíš, že tohle udělalo, Anito?“ A znovu mnou lehce zatřásl. V hlavě mi zachřestilo, zrak se mi rozpil.
„Poručíku Storre, musím trvat na tom, abyste nechal slečnu Blakeovou jít.“ Detektiv Perry stál po straně za ním, takže jsem mu viděla do tváře.
Dolph se na něj otočil a myslím, že jen fakt, že mě stále držel oběma rukama, mu zabránil Perryho popadnout. „Ona ví. Ona ví, co to udělalo, protože zná každý podělaný monstrum ve městě!“
„Nechte ji jít, poručíku, prosím.“
Zavřela jsem oči, což mi trochu ulevilo od závratě. Podle pozice jeho rukou jsem věděla, kde je zbytek jeho těla. Zabořila jsem mu podpatek do chodidla. Ucouvl, ruce povolily. Otevřela jsem oči a udělala to, na co jsem byla trénovaná. Zvedla jsem ruce mezi jeho a trhla zevnitř ven. Tím jsem se dostala z jeho sevření. Stáhla jsem pravou ruku zpět a uhodila ho hákem do břicha. Kdyby byl menší, vrazila bych mu pěst na solar plexus, ale úhel byl špatný, tak jsem uhodila do toho, do čeho jsem mohla.
Vyhekl, znělo to jako zachrochtání, a ohnul se, ruce na žaludku. Stále jsem se ještě nenaučila zacházet s tím, že jsem mnohem silnější než člověk. Měla jsem vteřinu, abych zadoufala, že jsem ho neudeřila víc, než jsem zamýšlela, pak jsem ustoupila dál od něj. Svět se třásl, jako bych se na všechno dívala skrz zvlněné sklo.
Stále jsem couvala, když vtom se mé podpatky zanořily do něčeho slizkého a hustšího než krev a já spadla. Tvrdě jsem přistála na zadku a krev vystříkla vzhůru. Prosáklo se mi to skrz sukni a já se vyhrabala na kolena, abych tomu zabránila vsáknout se mi do kalhotek. Krev byla na dotek studená a pak se mi koleno ponořilo do něčeho, co nebyla krev.
Vykřikla jsem a vydrápala se na nohy. Kdyby mě Perry nezachytil, znovu bych upadla. Ale ke dveřím šel moc pomalu. Nechtěla jsem to tu pozvracet. Odstrčila jsem ho a napůl vrávorala, napůl běžela ke dveřím. Když jsem se dostala do vstupní haly, padla jsem na všechny čtyři a zvracela na světlý koberec. V hlavě mi hřmělo bolestí a zorné pole mi explodovalo do hvězdiček bílého, neskutečně bílého světla.
Odplazila jsem se k patě schodiště, aniž bych si byla jistá, co jsem vlastně zamýšlela. Do těla mi narazila tvrdá podlaha a pak už nebylo nic než měkká, šedá prázdnota. Pak svět zčernal a hlava už mě nebolela.
Překlad: Zuzana Ľalíková
Foto: Nakladatelství Epocha
