Sluníčko zase svítí jako praštěný, holubi pijou vodu z kašny na našem náměstí a na tý kašně sedim já s Hermínou, kejveme nohama a lížem tu nejlepčí zmrzku, co jsme si koupili u starýho Boučka.
Hermína už baští kornout a ty holubi maj na něj asi taky chuť, protože se tady kolem ní šmodrchaj a dělaj takový to vrkú, vrkú. Já mám holuby rád. Jsou celý šediví a furt maj kolem sebe spoustu kamarádů.
Najednou se na mě Hermína podívá, volízne si prst, kde má trochu zmrzky, a zeptá se: „Ty, Votrubo, kolik asi může vážit Matylda?“
***
Třeťák Kája umí kdeco. Vládne skvělou dětštinou a dokonale komentuje všechno, co vidí. Ale to o Matyldě neví. Jenže otázka, kterou mu položila spolužačka Hermína, je pro něj zásadní. Hodlá ji zodpovědět stůj co stůj. Pro svou nejlepší kamarádku by totiž udělal cokoli. Proto se pustí do trochu nebezpečného a ještě víc bláznivého úkolu. Lehké to nemá ani trochu, tomu můžete věřit…
Druhé přepracované vydání, v JaS nakladatelství první
formát 160 × 195 mm
96 stran
cena: 219,- Kč
O autorech:
Jiří Holub se narodil v roce 1975. Vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama. Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a nyní je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec a v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše.
Je spoluautorem úspěšných sborníků tvůrčí skupiny Hlava nehlava – Zuby nehty (2007), Tisíc jizev (2008), Ruce vzhůru (2009) a Noční můry nespí (2011) a autorem knih Kolik váží Matylda (2009, připravuje se 2016), Vzpoura strašidel (2010), Zádušní mše za hraběnku (2011) a Prostě na mě zapomněli (2015). Všechny knihy pro děti vydal v posledních dvou letech na Slovensku.
Juraj Martiška se narodil v roce 1969. Malíř a ilustrátor, který žije a tvoří v Dunajskej Lužnej. Po dokončení Strednej školy umeleckého priemyslu v Kremnici absolvoval malířství na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave u profesorů Ľ. Hološky a J. Bergra. Vedle volné tvorby ilustruje knihy pro děti a mládež, učebnice, příručky pro skauty a komiksy, věnuje se grafickému designu.
Z bohaté tvorby vybíráme: J. Bodnárová: Dievčatko z veže (2011), M. Šurínová: Krajinka s koníkom (2010), Rozprávky P. Dobšínského: Zakliata hora (2009), A. Gregušová: Červík Ervín (2009), H. Ch. Andersen: Rozprávky (2008), C. Collodi: Pinocchiova dobrodružstvá (2008), B. Ferero: Šimonove sandále (2008), Ľ. Suballyová: Klúčik od trinástej komnaty (2007).
Ocenění: Červík Ervín – zařazený mezi nekrásnější knihy roku 2009, Krajinka s koníkom – zařazená mezi nejkrásnější dětské knihy roku 2010 a Diplom BIBIANY 2010 za grafickou úpravu knihy Ako začať zbierať známky.
Více infa: www.martiska.eu
Ukázka:
Vystoupil jsem z výtahu u nás ve třetim patře. Blikala tam zářivka, ale dycky to tady hezky vonělo, ne jako v jinejch patrech. Mamka už byla doma.
„No kde seš, prosim tebe,“ řekla mi. „Ten oběd už máš úplně studenej!“ Dal jsem jí pusu a ukázal jí tu čtýru v žákajdě a řek jí, že za to nemůžu, že to bylo fakt vysoko a že jsem se fakt bál. Hlavně toho školníka s tim smetákem. Mamča se snažila tvářit vážně, ale škubal jí koutek pusy a to já už dycky poznám, že se nemusim bát.
„Zapomeneme na to,“ řekla mi. „Nějak si to opravíš a tátovi to ani nemusíme říkat!“
Hrozně se mi ulevilo a hned jsem jí dal eště jednu pusu. Moje máma je totiž úplně nejskvělejší člověk na světě. Vona mě má fakt ráda, jako kdybych byl fakt její, a to já nejsem, protože čáp mě přines úplně jiný mamince, ale ta mě asi nechtěla. Tak si mě vzala tahle máma a teď jsem náš. Už tři roky. Mám taky eště ségru, ale ta je starší a nemocná. Má nějakou pobertu a projevuje se to tak, že buď brečí, nebo se zase furt směje a nemůže se rozhodnout, co si vobleče. Chudák holka, takhle bych dopadnout nechtěl. Dycky, když jí to popadne, třískne dveřma a řve, táta se podívá na mamku a řekne: „Už má zase záchvat, naše poberťačka!“
Tak je to s mojí nemocnou ségrou. Jsem na ni proto pořád hodnej a vona na mě vlastně taky, teda když nemá záchvat.
Mě si asi naši z děcáku vzali, aby doma měli taky nějaký zdravý dítě.
Vona je tahle rodina totiž celá trochu šibnutá, víte? Voni jsou jako chvilku normální, ale pak jednou přídu domu a máma lítá po bytě, má na hlavě indiánskou paruku i s pérem a táta ji honí počmáranej válečnejma barvama a dělá na ni takový uá uá uá, no a když mě viděj, jak stojim vyplašenej v těch dveřích a čučim na ně, tak jsou najednou zase vobyčejný lidi. Myslim, že to není úplně normální, tohleto. Nevzpomínám si, že by tohle někdy dělala třeba moje skutečná máma.
Zajímavý je, že si tu svojí pravou mámu vlastně vůbec nepamatuju. A měl bych, protože mi udělala na ruce takový ty kolečka, když si prej vo mě típala cigarety. Ale fakt nevim. Na nic si nevzpomínám. Jenom na děcák, na tety a na malýho Luďka Bledyho, co se furt počurával a zvedal u toho nohu jako nějakej pes. Řikali, že ho snad pes i vykojil, nebo tak nějak. Nevim přesně, co to znamená, ale Luděk mi přišel fakt šibnutej. Jídlo nejed rukama, ale lízal ho z misky, a nespal na posteli, ale na namuchlaný dece na verandě, kam si ji dycky v noci vodtáhnul. Šibnutej prostě.
Když někdy nemůžu spát, vlezu si k mamce a taťkovi do postele a ptám se, proč si vzali z děcáku zrovna mě a né třeba Luďka Bledyho. Taťka si dycky vymyslí nějakej ten příběh, třeba jako že jim ke mně nabídli eště nějakou prémii nebo že jiný děti tam byly fakt blbý, jenom já byl už vod pohledu jinej. Takový to kecání, ale já z toho mám dycky velikou radost. To se pak nafouknu jako žába a jsem hrozně pyšnej a voni mi pak daj voba pusu, a když usnu, tak mě vodnesou do mý postele. To si teda myslim, protože se ráno probudim tam.
Sněd jsem teda to vohřátý jídlo, španělskýho ptáčka s knedlíkem, a pak si šel dělat úkol. Byl z matiky a tu já fakt neumim. Počítám hodně pomalu, ale táta mi pomáhá, a tak mi to de už trochu líp. Dělal jsem malou násobilku, trápil se s tim, když mi do hlavy přišla zase ta myšlenka na Matyldu Tučnejch. Úplně mi ucpala mozkový záviny. Znáte to, jak vám něco vleze do hlavy a vy si řikáte, že musíte myslet na něco jinýho, ale nejde to? Tak to se mi zrovna stalo.
Za chvíli přišla mamka a sedla si ke mně. „Tak co, už to máš?“ zeptala se, ale musela sama vidět, že eště ne.
„Mami, jak se dá zvážit něco hrozně tlustýho?“
Mamka se na mě koukla a zase jí zaškubalo v koutku. Trochu mě to naštvalo, protože tohle byla fakt důležitá votázka.
„Myslíš, třeba něco – jako slon?“ zeptala se a já přikejvnul, protože asi tak jsem to vlastně myslel.
Vyprávěla mi, že kdybysme bydleli třeba v Africe, vykopali bysme velikou jámu a slona do ní chytli a pak ho tahali ven a podle toho, kolik by ho tahalo lidí, tolik by vážil. Moc jsem tomu nerozuměl, tak mi to nakreslila – že třeba, když by toho slona z jámy vytáhlo deset lidí, tak by si Afričani řekli, ahá, ten slon byl těžkej deset lidí. To se mi moc líbilo, jenže takhle to s Matyldou asi nepude. Pak mi eště řekla, že třeba pro krávy maj u kravína takovou velikou váhu, kam se celá kráva vejde.
Foto: JaS nakladatelství
