Předloni okouzlil české čtenáře moderní cestopis francouzského lékaře a spisovatele Jean-Christopha Rufina Nesmrtelná túra do Compostely (bestseller Velkého knižního čtvrtka). Nakladatelství Prostor nyní přichází s autorovým dílem S leopardem v patách. Zápisky lékaře Nomáda, opět ve skvělém překladu Martina Pokorného.
Sledujeme v něm proměnu chlapce, vyrůstajícího bez rodičů v domě strohého dědečka, ve výjimečného neurologa, průkopníka humanitárního hnutí Lékaři bez hranic a nositele Goncourtovy ceny. Rufin nešetří sebeironií a s odzbrojující upřímností a svěžím jazykem dává nahlédnout do nitra člověka, jehož posláním i břemenem je léčit.
Anotace:
Autor Nesmrtelné túry do Compostely se v této knize ohlíží za zákrutami vlastního života a zachycuje je se stejným vtipem, uměním zkratky a neokázalou hloubkou. Nahlédneme do pozadí fakultní medicíny i akademické politologie, humanitárních aktivit i vojenských misí OSN, nemocničního provozu i kabinetní politiky, literární branže i vrcholné diplomacie. Rufin ale nepředkládá reportáž ani autobiografii, nýbrž mozaiku výjevů a zkušeností propojených jeho sebeironií a svěžestí jeho jazyka. Svou životní cestou, která ho zcela doslova zavedla do chýší i paláců a na mnoho dalších významných i zvláštních míst, Rufin prochází tak trochu jako šibal z pikareskního románu – ovšem šibal, který současně patří mezi nejvýznamnější postavy světového humanitárního hnutí. Vážnost, kterou za jeho historkami nakonec tušíme, je o to působivější.
Z francouzského originálu Un léopard sur le garrot. Chroniques d’un médicin nomade, vydaného nakladatelstvím Gallimard v Paříži v roce 2008, přeložil Martin Pokorný.
Počet stran: 264
Cena: 297,- Kč
O autorovi:
Jean-Christophe Rufin se narodil v roce 1952 a je hlavní profesí neurolog, je zakládajícím členem a průkopníkem humanitárního hnutí Lékaři bez hranic, pro které vedl řadu misí ve východní Africe a v Latinské Americe. 2007–2010 působil jako francouzský velvyslanec v Senegalu. Roku 2008 byl zvolen do Académie Française, nejprestižnější francouzské instituce s fixním počtem čtyřiceti členů. Je autorem esejistických knih o otázkách humanitárního hnutí a mezinárodní politiky, ale u širší francouzské veřejnosti se proslavil především jako romanopisec: v roce 1997 obdržel Goncourtovu cenu za prvotinu, v roce 2001 „plnoprávnou“ Goncourtovu cenu (tj. nejvýznamnější francouzskou literární cenu), v roce 1997 Prix Méditerranée ad.
Ukázka:
Jediným, s kým se zacházelo tvrdě, aniž by zasluhoval respekt, uznání či strach
a aniž by si mohl vylít nervy na někom dalším, byl medik. Zloba, která v lidském potrubí nemocničního oddělení kolotala jak pára pod tlakem, nacházela
v ubohém studentíkovi nevinný ventil: kdokoli na něj mohl vypustit sžíravý proud vzteku. Příležitost k tomu byla neustále. Formulace použité při zápisu pozorování, neobratné postávání na chodbách, jímž bránil cirkulaci lékařů a sester, přiblblé otázky, pokud se je ještě vůbec opovažoval klást – to vše bylo terčem zlomyslného výsměchu a urážek. Avšak velkolepá chvíle, při níž se veškerá nenávist slila, aby upevnila soudržnost skupiny proti obětnímu beránkovi, nastávala při medikově rituálním nástupu na operační sál.
Operační místnost tohoto spektakulárního oddělení chirurgie byla obývána nečetnou skupinkou aktérů (profesorem, instrumentářkou, anestezioložkou…
a pacientem) a množstvím figurantů, rozestavených na svá místa, oděných
do sterilního zeleného pláště a připravených v krutém světle operačních lamp přesvědčivě odehrát svou roli. Operace započala a dospěla k vrcholnému okamžiku, například poté, co se s pomocí nesčetných naváděcích vláken, provléknutých prstencem tělní tkáně, začala nová chlopeň snášet do hlubin otevřeného srdce. Napětí pokleslo. Tým měl to nejtěžší za sebou a vysloužil si právo trochu se pobavit. A tak primář přikázal, aby vešel student připravený venku.
Ten si musel skoro celou hodinu pod zakaboněným dohledem operačního asistenta umývat sterilním mýdlem ruce a střídat přitom směry. Následovalo mlčenlivé čekání. Myslím, že jsem si při těchto příležitostech učinil dost přesnou představu o tom, jak asi bylo křesťanským mučedníkům těsně předtím, než je předhodili lvům. Nejstrašnější nebyla sama vyhlídka na smrt, nýbrž jistota, že agonie proběhne veřejně a pobaví lačný dav diváků.
Dveře operačního sálu se znenadání otevřely a vpustily nebohého gladiátora
do arény. Student oslepený reflektory postoupil vpřed, ruce natažené před sebou jako zločinec při zatýkání. Upíralo se na něj několik desítek nehybných
a zlovolných zraků, panovalo naprosté ticho. Uprostřed ohromné místnosti trůnil profesor, skloněný nad zakrvavenou šachtou, ve které si otevřel dílničku, a cílem bylo zaujmout místo po jeho pravici. Byl to však cíl čistě teoretický, protože
k jeho dosažení bylo nutno zdolat sérii takřka nepřekonatelných překážek.
Nejdřív ze všeho k medikovi přistoupila instrumentářka s velkým kovovým bubnem v ruce a otevřela ho nebožákovi pod nosem. Uvnitř se nacházely zelené pláště: vyždímané, stažené sterilizací, složené do kostek. Bylo nutno jeden plášť uchopit, rozvinout a navléct si ho, aniž by se člověk dotkl vnější strany. Při sebemenší chybičce zaburácel verdikt „Ven!“ a celý sál propukl v zadržovaný smích. Už při prvním nástupu jsem se třásl tak, že jsem plášť skoro ihned po vylovení pustil na zem. Odchod byl pro mne tím ostudnější a pro ostatní tím bujařejší. S postupem stáže se člověku nakonec podařilo obléct si plášť, správně si navléknout rukavice, projít mezi asistenty, aniž by se jich dotkl, a někdy dokonce i dospět na určené místo vedle primáře. Činil tak s povinností zachovat naprostou pasivitu a po celé hodiny strpět kousavé žerty a nepříjemné poznámky, jimiž operatér medika zahrnoval, aniž by se na něj přitom obrátil – pronášel je výhradně pro pobavení sboru posměváčků. Kýchnutí, zakašlání, naznačený posunek stačily za důvod k zapuzení a dlužno přiznat, že se nemohu pyšnit spoluúčastí při jediné kompletní operaci. Pokaždé jsem dříve nebo později musel přetrpět pokořující rituál vyhnání – a občas jsem se raději záměrně dopustil chyby hned na začátku, jen bych uspíšil nevyhnutelný konec své kalvárie.
Bude mi namítnuto, že ta zlomyslnost nebyla skutečná. Možná moje mladistvá
a povýšená pýcha díky udělené punkci náležitě splaskla. Mně osobně ale tyto úvodní zážitky stačily k tomu, abych si vštípil doživotní hrůzu z lékařské tyranie
a instinktivně se postavil na stranu pacientů. Velmi záhy mě ovládl neodčinitelný odpor vůči mandarínům, jejich kastovní nadřazenosti a svévoli. Když se jim zachtělo, dokázali být humánní, šarmantní a uctiví – nebo naopak hnusní a pohrdliví. To hlavní bylo, že jejich nálada závisela výhradně na jejich dobré vůli
a nenacházela žádnou protiváhu ani stanovené hranice.
Na lůžku mého oddělení v Salpêtrière byl jednoho dne hospitalizován generální ředitel velké firmy. Drobný, plešatý, buclatý a usměvavý muž něco přes šedesát, si počínal se svrchovanou zdvořilostí a byl do detailů dokonale upraven včetně manikúry. A přece o den dřív způsobil skandál, když se s žoviální naivitou vymočil uprostřed drahé restaurace, jako by se nacházel ve skrytu pánských toalet. Už rychlá prohlídka prozradila závažnou poruchu. Test provedený
při příjmu odhalil velký tumor „ve tvaru motýlího křídla“, který pronikal do obou frontálních laloků přes kalózní těleso, útvar, který se nachází uprostřed mozku
a spojuje obě hemisféry. Pacientův klinický stav odpovídal tomu, co se
při podobném postižení dá očekávat. Značně narušeny byly takzvané vyšší funkce: vzpomínky z dřívějška byly zachovány skoro dokonale, ale nyní už se do paměti nic nezapisovalo – muž ihned všechno zapomínal. Schopnost koordinovaných gest při oblékání nebo plnění jednoduchých pokynů klesla na nulu, jeho vyjadřování bylo extrémně chudé. Za bariérou zdvořilosti a jalových slov se střela vyprahlá poušť, kde choroba zdecimovala vyjadřovací schopnosti, myšlení i chápání. A přesto tento člověk ještě v předvečer hospitalizace vedl normální život. Bydlel s manželkou, a co je ještě neuvěřitelnější, chodil do práce. Pravda je, že dosáhl vrcholu kariéry a jeho úkoly se omezovaly na předsednictví ve správní radě. Dozvěděl jsem se, že ještě před třemi dny pronesl
před shromážděným personálem dlouhou řeč. Na to, že přitom nebyl mocen vzpomínek, myšlenek ani slov, to byl slušný výkon, ale o jeho reálném stavu jsem se z tohoto faktu moc nedozvěděl. O kvalitách vyžadovaných od šéfů naopak říká velmi mnoho, že si nikdo ničeho nevšiml, ba dokonce se mu
od spolupracovníků po projevu dostalo bouřlivého potlesku…
Z historie symptomů jsem zjistil, že tumor nepochybně rostl velice zvolna
a vše začalo velmi mírně už před několika lety. Odtud pramenila neskonalá tolerance pacientových blízkých. Manželka si nepochybně byla vědoma rostoucí „roztržitosti“ svého muže, avšak vybudovala kolem něj důmyslnou soustavu společenských protéz, které mu neustále připomínaly, co má právě dělat.
Při vstupu do koupelny nalezl na zrcadle nálepku se slovy: „Pastu na kartáček a tím si pak vyčisti zuby.“ V šatní skříni byl připíchnutý seznam úkonů, zakončený
příkazem: „Na jednu i druhou nohu ponožku stejné barvy.“ Vzpomněl jsem si
na vesnici Macondo ze Sta roků samoty; výpadek paměti tu postihne celé obyvatelstvo natolik, že je nutno kravám kolem krku zavěsit cedule se sdělením: „Jsem kráva a dávám mléko.“
Foto: www.eprostor.com
