Význam pojmu »Vikingové« bývá někdy vykládán jako »obyvatelé fjordů«. Nicméně nemálo pramenů užívá tohoto pojmu ve smyslu »bojovníci, nájezdníci, námořní lupiči«. Jací ve skutečnosti byli oni »divocí kořistníci a barbaři«, o nichž mnozí historikové té doby tvrdili, že žijí jako zvířata? Publikace zkušené české historičky Jarmily Bednaříkové podává plastický obraz života a myšlení dětí polárních nocí.
Kniha, navazující na dva úspěšné předchozí autorčiny svazky věnované stěhování národů, tentokrát představuje germánské obyvatele raně středověké Skandinávie jako účastníky jedné z největších migrací v historii. „Dnes už s Vikingy nemáme spojen jen obraz plenění a jiných válečných hrůz, spíše v nich vidíme populaci, která nesmírně vynikala ve výstavbě a ovládání lodí, v mořeplavbě a objevování nových pevnin či ostrovů, schopnou rychlé a úspěšné spolupráce s jinými etniky; zdatné obchodníky, jejichž rukama procházelo zboží od Grónska po východní oblasti bagdádského chalífátu; společnost, která měla bohatou ústní tradici, z níž čerpala pozdější historická i umělecká díla, výtvarné umění, které nám dodnes pomáhá poznávat běžný denní život Vikingů, milovala poezii a rozvinula osobitý básnický jazyk,“ píše J. Bednaříková. Ve své publikaci nás mimo jiné seznamuje se složením vikinské společnosti včetně postavení ženy v rodině, právem vikinského období, vojenstvím a vikinskými loděmi, způsoby obživy a vztahy seveřanů s ostatními národy.
Anotace:
Vikingové či Normané – Muži ze severu, germánští obyvatelé raně středověké Skandinávie, byli po několik staletí postrachem velké části západní, východní i jižní Evropy. Jejich éra, poznamenaná stálými vpády, strachem a nejistotou, v mnohém připomínala dobu velkého stěhování národů na sklonku antiky. Vikingové však nebyli jen obávaní dobyvatelé, ale také zemědělci, obchodníci, řemeslníci, umělci, a především vynikající mořeplavci a objevitelé. Nová kniha J. Bednaříkové navazuje na dva úspěšné předchozí svazky věnované stěhování národů. Na konkrétních příkladech autorka ukazuje, co doba vikinských výbojů znamenala pro tehdejší Evropu, věnuje se vztahu skandinávských Germánů k původnímu obyvatelstvu zemí, které napadali, a akulturaci těchto bojovníků. Zamýšlí se nad příčinami vikinských výbojů a rozsídlení, sleduje vývoj královské moci, roli družiny a starších institucí, jako byly sněmy (thingy) ve vývoji severské státnosti, budování států v Dánsku, Norsku a Švédsku, pokouší se rekonstruovat myšlení a etiku vikinské doby. Porovnává hlavní rysy vikinské doby s epochou velkého stěhování národů a hledá obecné příčiny vzniku neklidných přechodných období dějin, která se v historii stále znovu opakují.
Odpovědný redaktor Filip Outrata
Počet stran: 288 (text 280, bar. Příl. 8)
Cena: 298,- Kč
V českém jazyce vydání první
O autorce:
Doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. přednáší dějiny starověku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a současně je pracovnicí Střediska pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních při Ústavu klasických studií téže fakulty. Absolvovala zahraniční badatelské pobyty a konference, mj. v Německu, Polsku, Rakousku, Švédsku a Velké Británii. Je autorkou množství odborných statí o germánských kmenech a Hunech, germánských barbarských státech, pozdně antické společnosti a hospodářství, církvi a úloze světců, právu či ekologických problémech starověku. Její studie a stati byly publikovány v odborných časopisech a sbornících u nás i v zahraničí. V současnosti se zabývá mimo jiné metodologií starověkých dějin. Podílí se na programu Filozofické fakulty MU s názvem „Migrace, menšiny, mezikulturní dialog“. Je rovněž autorkou Učebnice dějin pravěku a starověku pro ZŠ a primy gymnázií (Brno 2006) a historického románu z pozdní antiky Podzimní čas mocné říše (Brno 2004). Ve Vyšehradu vydala knihy Stěhování národů (2003), Stěhování národů a Východ Evropy (2006, se Zd. Měřínským a A. Homolou), Frankové a Evropa (2009) a Attila. Hunové, Řím a Evropa (2012).
Ukázka:
Složení skandinávské společnosti
Rodina mohla být, a často také bývala monogamní, ale bohatí muži mohli mít mnoho žen. Ženy nikdy nepřecházely čistě do manželova rodu, jak tomu bylo např. ve většině typů sňatků starořímských, nadále ke svým původním rodinám a rodům patřily. V případě krevní msty, faidy, mohla žena volit mezi svým a manželovým rodem. Velmi známý příklad takové volby přinášejí písně hrdinské Eddy, kde Gudrún vykonává na svém manželovi, ba dokonce i na společných dětech, krevní mstu za zabité bratry. Rozvod byl pro ženu snadný, což udivovalo např. arabské zpravodaje o poměrech u Normanů.
Ačkoli svoboda žen bývala ve vikinské společnosti alespoň v soukromé oblasti značná a v literatuře byla žena často mužům rovnocennou hrdinkou (jako například Brynhild, Gudrún, cestovatelka do Vinlandu Gudrid), najdeme také literární památky, které se o ženách vyjadřují dosti neuctivě. V nikoli zanedbatelné části severské literatury se setkáme s posměšky. Častují se jimi například božstvo a obr, dva bojovníci nebo dva skaldové, ale jsou jimi stiženy také ženy. Podle výroků, kterým mělo dodat vážnosti jejich připsání Ódinovi, nemá člověk chválit dne před večerem a ženu, dokud není spálena. Dívkám ani vdaným ženám se nemá věřit, stejně tak jako například stromu bez kořenů, stoupající vodě, letícímu oštěpu, tenkému ledu nebo stočenému hadu. Láska žen je nejistá – ale tentokrát básník přiznává nevěrnost i mysli mužů. Ženy jsou pomlouvačné a jejich klevety mohou stát leckoho i život.
Vůči dětem měl rozhodující pravomoc otec. Mohl dítě nepřijmout (ale poté, co dostalo jméno nebo požilo pozemské stravy, nemohlo už být odloženo), a naopak mohl legitimizovat i nemanželské dítě adopcí. Ve Švédsku a Dánsku si takové dítě posadil na klín a adopci také veřejně ohlásil thingu. Zejména chlapci
z královských a jiných vznešených rodin byli často vychováváni u pěstounů,
a mnoho příkladů tohoto způsobu výchovy můžeme najít v Heimskringle.
Za dospělého byl chlapec považován ve dvanácti letech a mohl se v tomto věku stát už i vůdcem družiny nebo králem.
V Eddě najdeme píseň, jejímž úkolem je vyložit rozdělení společnosti na tři stavy, bojovníky, zemědělce a otroky. Podle J. Simpsonové vznikla tato skladba už v 10. století, takže bychom tu mohli mít před sebou aktuální stav vikinské doby.
Všichni lidé podle tohoto mýtu pocházejí ze spojení boha Heimdalla a smrtelných žen. Mají však různou podobu a také úděl. Např. zrozený otrok si vzal otrokyni a rodili pak další nesvobodné. Jako práce otroků se uvádí sekání dřeva, poklízení krav a prasat, pasení koz, kopání borků, hnojení pole, stavění plotů. Nezdá se, že by měli ve vikinské společnosti příliš významnou úlohu.
S další ženou bůh zplodil rolníka. Jeho úděl byl o něco lepší: Krotil býky a hotovil pluhy i vozy, stavěl domy a stodoly, oral a jinak vzdělával pole. Se svou ženou mohl přátele podílet prsteny. Jeho práce byla kvalifikovanější než práce otroka a domohl se také bohatství. V pasáži lze shledat rovněž svědectví o podomácké řemeslné výrobě na statcích.
Jiná smrtelná žena s Heimdallem povila jarla. Jeho úděl se lišil od předchozích značně. Cvičil se pro boj, jezdil na koni, závodil v plavání, trénoval psy k lovu, bojoval. Měl mnoho dvorců, mohl štědře rozdávat šperky, meče, prsteny, koně, spony, náramky. Úděly všech těchto tří společenských skupin jsou líčeny jako dědičné a tyto skupiny tedy vystupují jako stavy. Děti rolníka zůstávají rolníky, děti jarlů jsou správci země a bojovníky.
Král přichází na svět v rodině jarla, nestačí mu však jeho znalosti a dovednosti. Od něj se žádají magické schopnosti, magická moc. Král měl mít znalost run života a věku, schopnost ochránit lidi sobě poddané, ale také třeba znát hlasy ptáků, umět utišit moře a zmírnit plameny ohně. Na základě těchto schopností nakonec dosáhl práva sám se nazývat Rígem. Původně je tímto Rígem míněn Ódinův syn Haimdall, jde však také o obecné označení vládce (příbuzné s latinským rex i keltským rix). Zde bychom zřejmě mohli vidět další, zatím neprobíraný rys sakrality královské vlády ve Skandinávii. Král je nejenom potomkem boha, může s ním být i ztotožněn.
Třebas to citovaná píseň takto nelíčí, jako v každé předstátní anebo raně státní společnosti panovala ovšem i v té vikinské velká možnost sociální mobility; hlavně přes službu v ozbrojených družinách a účastí ve válkách mohli muži svůj sociální status velmi podstatně zlepšit, a to dokonce i otroci. O tom, že společnost nemohla být na uvedené tři kategorie rozdělena nijak striktně, svědčí to, že mnozí rolníci nebo obchodníci se účastnili nájezdů a pirátství, jak jsme o tom již psali, že obchodníci v tomto schématu zcela chybějí a zemědělci měli významné postavení ve sněmech a mohli sem přicházet ozbrojeni. Na druhé straně je toto dělení dobrým svědectvím, že vrstva profesionálních válečníků, těch »pravých« Vikingů, byla ze společnosti zřetelně vydělena, a že zdaleka ne všichni rolníci se účastnili výbojů a kořistění.
Pro otroky se v severských jazycích užívalo různých výrazů: v norštině to byl pro otroka pojem thraell, pro otrokyni ambált, ve švédštině se setkáme s pojmy fostri a fostra. V ságách jsou otroci líčeni jako malí a hloupí v protikladu k plavovlasému, modrookému a silnému hrdinovi. V Písni o Rígovi jsou jim dávána hanlivá jména, jako Moula, Hejhula, Volek, otrokyním Důra, Coura, apod.
Zaměstnáváni byli hlavně jako zemědělci a pastevci a podle názoru S. Brinka jich nebylo mnoho, zajatci byli spíš prodáváni nebo za ně bylo požadováno výkupné.
Domnívám se, že obraz otroků v hrdinské poezii nemůžeme brát v potaz jako líčení jejich převládajícího způsobu života ani poměru svobodných k nim. Tento obraz má totiž ukázat na zlý osud mužů, kteří nejsou ochotni anebo schopni bojovat. Velmi dobrým příkladem je srovnání hrdiny Högniho (Hagena z Nibelungů) a ustrašeného kuchaře Hjalla, jehož srdce se ještě vyňato z hrudi na talíři třese, zatímco Högni se při vyřezávání srdce z těla směje.
Foto: www.ivysehrad.cz
