Nerozluční kamarádi Marek a Karlos objevili na internetu záhadnou počítačovou hru, která se svou dokonalostí vymyká všemu, co doposud poznali. Karlos se s chutí pustí do boje o planetu Teralago, jeho kamarád je naštěstí opatrnější…
Ve vyšší úrovni hry se totiž z náruživého hráče Karlose stane skutečný žoldák ve válce mezi obyvateli planety, obojživelnými Anury, a dobyvačnými Hirudy, kteří léta plují vesmírem a hledají nový domov. Před Markem a Karlosovou sestrou Veronikou stojí nelehký úkol: zachránit lapeného Karlose. Musejí se však včas správně rozhodnout, komu v neznámém světě důvěřovat. Poslední bitva se blíží…
Napínavý příběh kořeněný virtuálním prostředí pohltí čtenáře, dokonce i ty, kteří počítačovým hrám dosud nepropadli, a nepustí je do poslední stránky. Víc vám prozradí následující ukázka z knížky.
Nad planetou Teralago nikdy nezapadalo Slunce. V jejím okolí totiž žádné ani nebylo. Planeta plula ve světelném závoji fotonů vylétajících ze středu galaxie a unášených v široké spirále do nekonečných dálek vesmíru. Teralago v této řece světla trůnila jako modrá perla a pohyb proudících fotonů jí otáčel kolem osy a společně s gravitací galaxie ji ukotvoval na jediném místě, přesně uprostřed ramena spirály. Obyvatelé planety neznali noc. Znali šero na jedné polovině planety, která byla právě odvrácena od středu galaxie, a světlo, když se po pětatřiceti hodinách oběhu tato polovina natočila směrem ke žhavému jádru. Střed galaxie, byť nesmírně vzdálený, byl pro planetu nejen zdrojem světla a tepla, ale s nekonečným proudem fotonů jí posílal rovněž množství živin ve formě minerálů a plynů.
Teralago byla planetou vody. Atmosféra, výrazně hustší než ta zemská, byla nasycena vodním aerosolem, který se lačně usazoval na všech předmětech, rostlinách i živočiších. Dvaaosmdesát procent povrchu planety se skrývalo pod hladinou sladkovodního moře. Souš vykukovala nad hladinu v malých ostrůvcích rozesetých téměř s dokonalou pravidelností po obvodu planety. Všechny ostrovy byly hustě porostlé sytě zelenou vegetací, která rostla až maniakální rychlostí a pokrývala každičké volné místo.
Kromě moře a pevniny tu bylo ještě jedno významné prostředí, tolik typické právě pro Teralago. Mělčina. Z celkové plochy oceánů zabírala více než šedesát procent. Průměrná výška vody na mělčině by dospělému člověku dosahovala do poloviny stehen, nejvyšší hladina, kterou místní obyvatelé ještě považovali za mělčinu, by mu dosahovala tak po krk. Mělčina propojovala všechny ostrovy a vytvářela jakousi síť mostů těsně pod hladinou, po nichž se dalo relativně bezpečně přecházet. Mezi těmito mosty byla však i místa s mnohasetmetrovými hlubinami, v nichž žila většina živočichů planety. Obrovská hejna lichů, tvorů podobných rybám různých velikostí, tvarů i barev.
Podobně jako na Zemi, i tady vládl nekompromisní systém potravního řetězce, v němž malí a slabí sloužili jako potrava silnějším. Hlubiny ukrývaly i tvory velikosti velryb, vzhledem však podobných spíš našim krokodýlům.
Obrovské ozubené tlamy tartů, jak těmto monstrům říkali Anurové, hrály významnou roli v bájných příbězích, které stařešinové jednotlivých ostrovů s posvátnou úctou vyprávěli svému lidu. Tartové v těchto příbězích vystupovali z hlubin, přepadali karavany kráčející mělčinou z ostrova na ostrov a v těch nejděsivějších případech se odvažovali i na souš a plenili vesnice nebo přinejmenšímlíhně s vajíčky.
Co bylo v mýtech tak děsivé, se ve skutečnosti zdálo nepravděpodobné. Tartové, jichž bylo popsáno na dvě desítky druhů, se z hlubin vynořovali jen zřídka a většinou uprostřed svých teritorií. Na mělčině byli k vidění vzácně.
Zvěst, že tarto vylezl na mělčinu, se objevila v průměru jednou za čtyřicet vent. Díky hluboce zakořeněným mýtům přičítali však Anurové občasná nevyjasněná úmrtí svých lovců, vojáků či kočovných obchodníků na vrub právě těmto obávaným tvorům.
Anurové byli skutečnými vládci Teralaga. Druh, který ve vývoji předstihl všechny ostatní živočichy na planetě. Jediný druh, který si podmanil souš i mělčinu a který se vydával na lovecké výpravy i do obávaných hlubin. Anurové brzy ovládli celou planetu. Starobylé kroniky vydávaly svědectví také o existenci jiných inteligentních ras na planetě. Ty byly však rozdrceny vojenskou silou a větší inteligencí Anurů – potravinový řetězec vyšší formy. Anurové byli učenliví a přizpůsobiví a vrozená inteligence byla zdrojem jejich nesmírné životaschopnosti.
Anurové se dožívali průměrného věku dvě stě šedesáti vent. Jejich mozek ale nebyl přizpůsoben k dlouhodobému ukládání paměti. Byli schopni si pamatovat události maximálně šedesát vent do minulosti. Bylo pro ně proto nesmírně důležité vést kroniky, které kromě běžných i významnějších událostí uchovávaly rovněž plány a návody k použití velkých vynálezů, které jejich civilizace ve své historii objevila.
Název: G2R. Tajemná hra
Autor: Zdeněk Ležák
Vydalo: Nakladatelství XYZ, 2011
Foto: Nakladatelství XYZ
