Vyvražďování arménského obyvatelstva si svou příšerností nijak nezadá s dnešním řáděním Islámského státu. Ke 100. výročí zmasakrování Arménů Turky vychází nejznámější a nejslavnější dílo Franze Werfela – Čtyřicet dnů.
Duben roku 1915. První světová válka je v plném proudu, a turecká vládní elita, spojenec Německa, se rozhodla, že zlikviduje „nespolehlivou“ arménskou menšinu ve svém státě. Výsledkem rozsáhlého vraždění je půldruhého milionu mrtvých a téměř stejně těch, kdo uprchli do okolních zemí Blízkého východu. O arménské genocidě pojednává rozsáhlý historický román rakouského spisovatele pražského původu Franze Werfela (1890-1945), který nyní vydává Vyšehrad.
Přímým podnětem pro napsání románové epopeje Čtyřicet dnů byla pro Werfela v roce 1929 návštěva v damašské továrně na koberce, kde pracovaly zmrzačené a hladem zbědované děti arménských uprchlíků. Byly to oběti úděsné genocidy, jíž se na Arménech dopustila turecká armáda takřka na konci první světové války, údajně pro zajištění týlu. Dodnes čtenáře uchvacuje mravní síla příběhu, líčícího hrdinství hloučku špatně vyzbrojených arménských sedláků, kteří dokázali čelit za nepředstavitelných strastí mnohonásobné přesile nepřátel. Jejich vůdce Gabriel Bagratjan, jenž dlouhá léta žil ve Francii šťastně ženat s Francouzkou, aniž si uvědomoval svůj původ, se zpočátku při návštěvě svého rodiště domnívá, že se svému národu odcizil. Ale v nejtěžší hodině, kdy jeho lidu hrozí záhuba, najde k němu cestu a vyburcuje v něm vůli k odporu, i když jako tragický hrdina obětuje vše, co je mu drahé.
Z rozsáhlého díla Franze Werfela je román Čtyřicet dnů nejznámější a nejslavnější. Již první vydání bylo přijato jednoznačně jako varovné a umělecky přesvědčivé humanistické poselství. Díky němu byl později Werfel v Arménii uctíván téměř jako světec. Ale ještě předtím, kdy už musel tu a onde v Evropě hledat útočiště před nacistickým nebezpečím, pálily jeho díla Hitlerovi stoupenci na hranicích v Německu. Werfel se konce další světové války a nacistické hrůzy sice dočkal, ale pouze na necelé tři měsíce. Umřel v srpnu roku 1945 na infarkt.
Nedočkal se tedy toho, že nedlouho po druhé světové válce OSN – na základě zkušeností s vyhlazováním Arménů – uzákonilo pojem genocida jako vrcholný zločin. Werfelův román Čtyřicet dní vešel do dějin literatury 20. století.
Máme v tomto roce tři výročí: 100 let od genocidy Arménů, 125 let od Werfelova narození (10. září 1890 v domě naproti pražskému Masarykovu nádraží) a 70 let od spisovatelovy smrti (26. srpna 1945 v Kalifornii). Čerstvým vydáním Čtyřiceti dnů nakladatelství Vyšehrad všechna tato výročí připomíná.
Z německého originálu Die Vierzig Tage des Musa Dagh vydaného nakladatelstvím S. Fischer, Frankfurt (Main) 1965, přeložil a doslovem opatřil Hanuš Karlach
Odpovědný redaktor Filip Outrata
Počet stran 752, cena 448,- Kč
Vydání sedmé, tohoto překladu třetí
O autorovi:
Franz Werfel je německy píšící básník, spisovatel, dramatik a publicista, se narodil 10. září 1890 v Praze, kde také maturoval a začal studovat na univerzitě. Ve studiích posléze pokračoval v Lipsku a v Hamburku. K okruhu jeho přátel
a známých patřil tehdejší intelektuální výkvět, kromě jiných Max Brod, F. Kafka, R. Musil, kteří všichni zanechali literární dílo, jež má v české kultuře nepominutelné místo. V roce 1918 se zúčastnil ve Vídni listopadových bouří
a s M. Buberem, G. Landauerem a M. Schelerem založili tajný antimilitaristický spolek. V témže roce se oženil s Almou Mahlerovou, vdovou po rakouském skladateli. Ve dvacátých letech 20. stol. hodně cestoval po Itálii, Egyptě
a Palestině. Připojení Rakouska k nacistickému Německu v roce 1938 znamenalo nebezpečí, před nímž unikl do Francie, tam pobýval v Paříži a Lourdech, kde si dal slib, že podaří-li se mu vyváznout, napíše román o Zjevení v Lourdech, a tak vzniklo vpravdě nesmrtelné dílo Píseň o Bernardettě. O dva roky později utekl
s H. Mannem pěšky přes Pyreneje do Španělska a přes Portugalsko do USA, kde se usadil v Kalifornii, tam ovšem těžce onemocněl a po válce 26. srpna 1945 zemřel. Kromě románu Píseň o Bernadettě z roku 1941 je především třeba uvést stěžejní dílo o zmasakrování Arménů Turky na počátku století Čtyřicet dnů
a významné dílo o zničení o zničení Jeruzaléma Nabukadnesarem Jeremjáš – Slyšte hlas. Werfelovo dílo je rozsáhlé, myšlenkově bohaté a stále promlouvající svou vytříbeností a hloubkou k dalším čtenářským generacím.
Ukázka z knihy:
Mužům zarachotily za zády výstřely. Výkřik zběsilého strachu rozmetal dav
na všechny strany. Muhtarové se svými ženami zabědovali a snažili se utéci.
A Bagratjan se s napřaženým revolverem sápal do klubka, aby osvobodil
Ter¬-Hajkazuna. Jeden ze zběhů, který mu byl v patách, mu plnou silou pustil
na hlavu pažbu pušky. Gabriel se skácel. Kdyby mu byla ta rána razila tropickou přílbu, už by býval nežil. Úder pažbou mu však odolnou přílbu vmáčkl do obličeje a tím se zmírnila smrtelná drtivost rány. Bagratjana úder omráčil, ale
ve skutečnosti ho nijak nezranil. Ostatní zběhové mezitím silnými konopnými provazy připoutali Ter-Hajkazuna k jednomu rohovému kůlu hluboko v zemi, který byl součástí lešení oltáře. Kněz se bránil beze slova, ale s úžasnou silou. Kdyby byl měl třeba dýku, kterou obvykle nosíval v sutaně, nejméně jeden
ze zločinců by byl musel zaplatit životem. Muhtaři postávali v dálce, prudce oddychovali a klepali se. Jsou už přece staří a svaly se jim hlady scvrkly. Nemohou Ter-Hajkazunovi nijak pomoci. Už sami ani nemají sílu, aby se stáhli
do bezpečí. Jejich ženy a dcery se je snažily odvléci pryč a vřískaly při tom jak pominuté. Nikdo z davu pořád ještě nic nechápal. Zástup z toho třesku výstřelů popadlo málem šílenství, a tlačil se k oltáři. Protože však zároveň první řady se draly zpátky, povstal divoký vír z těl, hrůzyplného jekotu a výkřiků bolesti. Pár nejostřejších hochů, kteří se už celé měsíce nedotkli ženy, se jak mořští orli vrhli rovnou mezi tu vřavu a svými špinavými tlapami popadli tu ženu, tam děvče. Namístě se pokoušeli svým vřeštícím obětem servat sváteční šaty a šperky
z těla. Jiný houf, ne tak rozdivočelý chlípností, vrazil do domků a loupil chudobu nejchudobnější. Všechno to bylo tak nezměrně děsivé, že kterákoliv lidská duše, aby vůbec mohla dýchat, se raději snažila považovat tu ničemnost za záchvat nějaké vztekliny, za smrtelné záškuby těla pospolitosti, které úhlavní nepřítel pečlivě přetínal jeden nerv po druhém. A bylo tedy alespoň trochu uklidňující pomyšlení, že ne všichni z těch povedených kumpánů se na vzpouře aktivně podíleli a značná část jich byla jen diváky, přívrženci, statisty.
Foto: Nakladatelství Vyšehrad
