Nakladatelství Epocha vydává 19. svazek edice Fantastická Epocha: František Kotleta – Mega hustej nářez (Bratrstvo krve 3). Knižní událost roku! Ikona české fantastiky je zpět. Bratrstvo krve míří do finále a bude to mega hustý nářez. Napjatě očekávaný závěr trilogie Bratrstvo krve, který jeho autor dopsal v dešti kulek na své brazilské misi.
Mega hustej nářez je mega husté zakončení kultovní trilogie Bratrstvo krve. Podle recenzí a ohlasů, a dokonce i podle samotného Jiřího Kulhánka, je František Kotleta jeho hrdým učněm a následovníkem, který má touto knihou šanci dotknout se mistrovy velikosti a možná ji dokonce překonat. První díl cyklu, Hustej nářez, se přes noc stal absolutním bestsellerem a jeho pokračování, Fakt hustej nářez, dominovalo knižním žebříčkům ode dne vydání a v elektronické verzi dokonce porazilo Jø Nesba. V knižní edici Fantastická Epocha vychází třetí díl série Bratrstvo krve, Mega hustej nářez, od bruntálského řezníka a jesenického Mauglího, Františka Kotlety.
„Kdybych nebyl Kulhánkem, chtěl bych býti Kotletou.“
Jiří Kulhánek
Anotace:
S partyzánštinou je konec. Je na čase rozpoutat válku. Absolutní válku lidí proti mimozemským okupantům. Jestli má být planeta Země svobodná, je třeba obětovat všechno, včetně vlastních životů – a to platí nejen pro lidi, ale i pro upíry. Jan Bezzemek, Gerhard, Petra, Lucie i Diana a jeho partička upířích transvestitů a dalších jejich spojenců stojí na prahu poslední bitvy se žlutými parchanty z vesmíru a vědí, že není cesty zpět. Čeká je buď smrt, nebo svoboda.„Tak jo, sežeňte mi granáty a nějaký hulení. Tohle bude epický,“ říká JUDr. Tomáš Uhřík. Upíři proti mimozemšťanům potřetí a naposled. Na konci knihy zůstanou jenom jedni a cesta k tomu stojí za to.
Elektronickou verzi knihy Mega hustej nářez vydává nakladatelství Epocha stejně jako předchozí díl ve spolupráci s nakladatelstvím freetim(e)publishing. Na přání autora je v prodeji ve stejný den, jako verze tištěná. Rád by se na ni totiž podíval, ale bohužel neexistuje způsob, jak k němu doručit neporušený výtisk. V současné době se totiž neví, kde se nachází. Objevily se spekulace, že je Kotleta na cestě do Ruska na tajné misi CIA a má za úkol provést atentát na Vladimíra Putina. Cestou se však tajně zastavil v Čechách, aby poskytl rozhovor měsíčníku Pevnost.
Mega hustej nářez (Bratrstvo krve 3)
Autor: František Kotleta
Obálka: Piotr Cieśliński
Formát: paperback, 110×180 mm
Počet stran: 328
Cena: 289,- Kč
V Nakladatelství Epocha již vyšlo:
Fakt hustej nářez (Bratrstvo krve 2)
V první knize to mimozemšťanům ještě prošlo, teď se ale zbytky zdecimovaného upírstva vydaly do posledního boje. A že tenhle boj začíná ve čtvrti plné bojechtivých transvestitů, není nakonec na škodu. Jenže žlutí okupanti mají dost síly vzdorovat, a jestli po něčem touží, tak je to vrátit upíry už navždy do mýtů a legend. Ve hře je ale ještě jeden hráč – někdo podivný a nebezpečný, který za sebou zanechává radioaktivní stopu… Pokud má být lidstvo znovu svobodné, nezbývá než odpálit pár bomb a najít spojence, kteří mohou být mnohem nebezpečnější než ti nejhorší nepřátelé.
František Kotleta se vrací a je ještě hustější, akčnější a zábavnější.
O autorovi:
František Kotleta (1981) je rodák z Bruntálu, spisovatel, trestanec, podnikatel, jesenický Mauglí a řezník. Pochází z umělecké rodiny, jeho matka byla tanečnice, gymnastka a špionka, již pro neohrožené občanské a politické postoje perzekuovali natolik, že byla nucena před StB uprchnout do zahraničí. O Kotletově otci se nic neví. Podle některých indicií je jím Michail Gorbačov, kterého Kotletova matka svedla během jeho tajné návštěvy Bruntálu.
Dva roky strávil ve věznici Heřmanice, za což ale mohlo pouhé nedorozumění. Vzhledem k datu jeho narození si policie spletla nevinnou párty s ilegální oslavou narozenin Adolfa Hitlera. Při pokusu o rozehnání večírku zbil Kotleta sedm policistů do bezvědomí a jejich veliteli usekl několik prstů na ruce řeznickým sekáčkem.
K literatuře se dostal až ve výkonu trestu, kde se seznámil s dílem velikána české akční sci-fi, Jiřího Kulhánka. Po několika neúspěšných pokusech rozvíjet Mistrovo dílo (kterýžto nápad mu posléze ukradl Martin Moudrý) se rozhodl vstoupit na trnitou cestu originální tvorby a hned jeho prvotina byl jednoznačný zásah do černého.
Hustej nářez (2010), úvodní díl cyklu Bratrstvo krve, je dílo plnokrevné, sofistikované, avšak zároveň neoddiskutovatelně zábavné, a okamžitě se v české literatuře stalo kultem, který nemá obdoby. Drsný, ale emotivní příběh několikasetletého upíra Jana Bezzemka, který je nucen společně s dalšími krvesaji bránit Zemi před invazí zlovolných mimozemšťanů, obsahuje všechny potřebné ingredience, aby překonal úzké mantinely žánrové tvorby a stal se plnohodnotným uměleckým dílem, takzvanou vysokou literaturou vhodnou pro intelektuály i pro normální slušné čtenáře.
Ukázka z knihy Mega hustej nářez
Stodolní ulice byla nezvykle tichá. Transparent hlásající všem, kteří se tu objevili poprvé, že tohle je Stodolní (více informací na Stodolni.cz), plápolal ve větru a hejno vrabců v rohu vyzobávalo z chodníku kousky hamburgeru, který jim na památku vyzvrátil nějaký opilec. Většinu ulice už ale stihli metaři uklidit, posbírat odpadky a vystříkat vodou místa nejhůře zasažená obsahem alkoholem podrážděných žaludků. Bylo vidět, že majitelé své hospody opouštěli ve spěchu. Stačili jen zamknout. Ti rychlejší s sebou vzali alespoň tržbu a schovali to nejcennější, co v barech bylo, na nejvíce bezpečné místo v celém podniku. Jen z dálky se ozývalo cinkání tramvají a odněkud směrem na Porubu výskání malých cikáňat.
Fred Channon seděl na židličce, kterou si vytáhl z baru jménem Sherlock. S odemykáním se neobtěžoval. Podle všeho prostě rozbil největší okno a vytáhl si židličku ven. V parodii na inspektora Colomba svíral v ruce kouřící hnědý doutník a kochal se tím, jak se k němu pomalu blížím. V druhé ruce držel hodně nebezpečně vypadající automat.
Kartani stáli za ním. Dvacet vedle sebe namačkaných robokopů mě sledovalo svými pažemi narvanými granáty a střelivem. Já u sebe žádnou zbraň neměl. Došoural jsem se k Fredovi. Jeho jediné zdravé oko bylo typickou ukázkou slova ambivalentní. Viděl jsem v něm vztek, nenávist, zadostiučinění i chuť mi utrhnout hlavu a zahrát si s ní fotbal.
„Pěkný nový oko, Frede,“ řekl jsem česky.
Fred si dal doutník do pusy, mocně potáhl, namířil mi automatem doprostřed hrudi a plnou dávkou mě smetl k zemi. Vůbec jsem nevnímal jednotlivé zásahy. Měl jsem pocit, že do mě vletěly všechny naráz, jako by mě někdo praštil beranidlem. Nedávno očištěný asfalt se zalil krví.
„Konečně jsi můj. Zabiju tě, ty děvko, zabiju tě pomalu a krutě. Budu tě zabíjet rok. Každý den ti odřežu jednu malou část tvýho zasranýho těla a až z tebe zůstane jenom hlava bez očí, tak tvůj mozek předhodím vranám.“
Ten chlap měl v sobě vážně kus básníka…
Z radioaktivního prachu zrozený
Když si Pavlína vyndala z ucha svou nevkusně pokroucenou náušnici, místo vytahaného batikovaného trika oblékla tmavě zelený stylový kabátek a agresivního zrzavého ježka upatlala gelem na docela šik patku, vypadala najednou konečně jako ženská.
Jen ta prsa by to chtělo, pomyslel jsem si.
„Na co myslíš?“ zeptala se.
„Že nemáš žádný… strach. Vypadáš klidně,“ nervózně jsem si zaťukal na klobouk jako pan Tau. Měl jsem ho pořádně vražený do tváře, aby mě zdejší všudypřítomné kamery nedokázaly identifikovat. Šlo o širák, abych byl přesný. Kovbojský. Dostal jsem k němu i dlouhý šedý kabát. Vypadal jsem jako honák dobytka. Nebo taky úchyl, který pod tím kabátem nic nemá a chystá se někde v parku ukazovat své nádobíčko babičkám venčícím tlusté jezevčíky.
Celá výbava patřila Pavlínině tatíkovi. Už odpočívá v pokoji. Teda odpočíval v pokoji. V obývacím. Starý Lexa byl mafián. Ne Confitovského, ale typicky ostravského ražení. Bývalý tajemník městské organizace SSM a nadějný aspirant na členství v KSČ to v porevolučních časech dotáhl na majitele sítě heren, zastaváren, autobazarů a nevěstinců. Korumpoval politiky napříč politickým spektrem, krátil daně, a když bylo nejhůř, zaplatil pár ostrým ukrajinským klukům, aby jeho soupeřům vysvětlili, kde je jejich místo. Prostě opora společnosti.
Během chaosu, který nastal po kartanské invazi, se podobné opory společnosti chytily iniciativy a začaly rozšiřovat svá teritoria. Na potírání zločinu měl totiž jenom málokdo chuť a prostředky. Jenže když žluťáskové zpacifikovali světové armády a začali na Zemi dělat pořádky, rozhodli se problém s kriminalitou vyřešit sami a radikálně. Do domů lidí podezřelých ze závažné trestné činnosti prostě napochodovali robokopové nebo esemka a vyřídili to jednou provždy bez zbytečností, jako jsou státní zástupci či soudci. Ostravského zločineckého barona Lexu rozstříleli v jeho luxusní vile na hodně malé a hodně nevzhledné kousky.
Jeho milenka hned po útoku sbalila své šperky, kožichy, kabelky Birkin, botičky Manolo Blahnik i nové Ferrari a odstěhovala se do Řecka. Pavlína tak zůstala na všechno sama, protože její máma už dávno odpočívala někde ve svém rodném Hlučíně na hřbitově. Poté, co odešli policajti, kteří vzhledem k okolnostem bez jakýchkoliv pochybností konstatovali, že šlo o přirozenou smrt, zavolala svému jedinému kamarádovi z gymplu, aby jí to svinstvo, co bývalo jejím tatíkem, pomohl uklidit.
Ten kamarád se jmenoval Aleš Páv, ve světě internetu známý jako Alenka 790. Dotáhl s sebou své dva bratry. Šestadvacetiletého Jirku, kterému říkali Ňunínek, a o deset let mladšího Danyho. Když byl starý Lexa vydrhnutý a spláchnutý do záchodu a větší kousky pietně zakopány na zahradě, rozhodla se Pavlínka, že jeho byznys se svými novými třemi společníky převezme.
Moc se jim to nedařilo. Lexovo impérium se totiž rozpadlo přesně v okamžiku, kdy se zpráva o jeho přirozeném úmrtí objevila na internetu. Ty kšefty, které nebyly postaveny na legální bázi a oficiálními majiteli byli různí bílí koníčci, skončily v konkurenčních prackách. A že jich bylo hodně. I tak ale nakonec zdědila přes deset heren, dva autobazary, tři nevěstince, pár milionů eur na účtech a nějaké to zlato v trezoru. Dost na to, aby se Pavlína Lexová mohla vykašlat na školu a začít přemýšlet, co s načatým životem.
„Fotr mě vycvičil. Vždycky říkal, že jedinej, koho je třeba se bát, je můj vlastní účetní,“ pošeptala mi rozverně do ucha.
Něco ve mně se přitom probudilo. Polknul jsem. Tohle nebylo dobré. Petra je pryč sotva měsíc a moje pohlavní orgány si už dělají zálusk na jinou mladou a nezkaženou holčičku. To nezkaženou asi škrtám, někde v ní hořelo cosi nestydatého. Jak by řekl Citrón, nejzoufalejší nájemný vrah v dějinách Česka: „To děvče mělo oči jebavý.“ V tuhle chvíli by byl ale vážně hloupý nápad zkoušet, jak moc má její pohled pravdu.
Ucuknul jsem. Ne moc prudce a ne moc daleko. Jen trochu, aby to nebrala osobně, ale já se zároveň dostal z dosahu jejího těla, který byl před chvílí tak akorát na jeden jazyk.
„Fotřík byl chytrej chlap,“ zamumlal jsem.
„To jo, akorát nepočítal s kartanama,“ povzdechla si. A pak dodala: „Hele, už se trousej.“
Měla pravdu. Těžké dveře restaurace Ponorka se otevřely a z nich se pomaličku potáceli postarší chlapíci. Každý z nich byl jiný, ale měli něco společného. Hrdé držení těla, všichni ostříhaní na krátko, navzdory jasnému alkoholovému opojení tvrdý pohled a nakonec většina z nich i zakulacené bříško, které ke zbytku těla, které si ještě pamatovalo, že kdysi mělo spoustu svalů, vypadalo nepatřičně. I kdybych to nevěděl, určitě bych si brzy domyslel, že tohle je sraz bývalých vysokých důstojníků.
Foto: Nakladatelství Epocha
