Kdo že je onen »člověk revoltující« z titulu eseje Alberta Camuse? „Člověk, který říká ne… Co vlastně v sobě ukrývá toto »ne«? Znamená například »už toho bylo dost«, »odsud až posud«, »zacházíte příliš daleko« a ještě »existuje určitá hranice, kterou nesmíte překročit«. Toto »ne« vyznačuje v podstatě určitou hranici.“
Francouzský nositel Nobelovy ceny Albert Camus celým svým dílem nastavuje dnešním autorům i filozofům vysokou laťku, a navíc se jeho psaní stále týká současnosti. Není náhodou Cizinec pořád nejlepším komentářem
k uprchlické krizi, přestože vznikl desetiletí před ní?
A není na čase si znovu přečíst Člověka revoltujícího ve chvíli, kdy postarší bojovníci za demokracii čím dál více tonou v konzumním způsobu života, zatímco mladí bez zkušenosti s totalitním režimem se znovu snaží zažehnout plamínek »něčeho lepšího«, aby tak zopakovali chyby svých prarodičů?
Albert Camus nejvíce proslul romány Cizinec a Mor. Byl autorem nejen velmi vzdělaným, nýbrž i systematickým, což kupodivu nijak neubíralo jeho uměleckému nadání, jak to tak často bývá.
Toto autorské ustrojení lze zahlédnout v popisu vlastní tvorby: „Nejdříve jsem chtěl vyjádřit negaci. Ve třech podobách. Románové: Cizinec. Dramatické: Caligula, Nedorozumění. Ideologické: Mýtus o Sisyfovi. Pozitivnost se mi rovněž jevila ve třech podobách. Románové: Mor. Dramatické: Stav obležení, Spravedliví. Ideologické: Člověk revoltující.“
Mýtus o Sisyfovi a Člověka revoltujícího tak lze vnímat jako filozofickou základnu Camusova psaní a nahlížení na svět. A kdo se do nich začte, užasne nad jeho přehledem a sečtělostí, schopností přinášet nejrůznější příklady z historie a literatury. Albert Camus ovšem nebyl žádný nudný, nesrozumitelný filozof, jakožto prozaik a dramatik měl smysl pro atraktivitu v tom nejlepším slova smyslu. Hned první věty tak čtenáře za(u)jmou a propustí ho až na konci eseje. V případě Mýtu o Sisyfovi: „Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda.“ A v případě Člověka revoltujícího: „Existují zločiny z vášně a zločiny z rozumu.“
Otázka, proč znovu vydávat Člověka revoltujícího, se tak zdá nadbytečná.
Albert Camus mimo jiné proslul jakožto mladší kolega a později soupeř Jeana-Paula Sartra. Oba však vytvořili nesmrtelné filozofické i prozaické dílo – byl to tedy užitečný existencialistický souboj. A oba též za svůj příspěvek světovému písemnictví získali Nobelovu cenu. Albert Camus ji v roce 1957 přijal, Jean-Paul Sartre ji o sedm let později odmítl s tím, že nikdy žádné ocenění nepřijal a že má za to, že to spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj nestala instituce.
V případě Alberta Camuse šlo však o ocenění velmi odvážné, neboť autorovi bylo teprve 44 let a většina laureátů ho dostává až v kmetském věku – stal se druhým nejmladším nobelistou po Rudyardu Kiplingovi. Porota riskovala, ale nemýlila se. Navíc udělala dobře i proto, že Albert Camus se stáří nedožil – v roce 1960 zemřel po neblaze proslulé autonehodě se svým nakladatelem Michelem Gallimardem. Vyhověl nakladatelovu přání, aby jel s ním vozem, přestože již měl koupenou jízdenku na vlak, jímž cestovala jeho žena a dětmi.
Autor zemřel mladý, ale jeho dílo – a v tomto případě se rozhodně nejedná
o prázdnou frázi – ho přežilo a žije si dál vlastním životem díky neustálé aktuálnosti. To potvrzuje třeba píseň Killing an Arab britské kapely Cure z konce sedmdesátých let, jež je parafrází Cizince, či nedávný román Meursault, přešetření Kámela Daúda, jenž má hlavního hrdinu Cizince přímo v názvu.
Nakladatelství Garamond se vydávání českých překladů děl Alberta Camuse věnuje dlouhodobě. Nejnovějším přírůstkem je tedy nová edice Člověka revoltujícího v grafické úpravě, v níž již byly publikovány tituly Cizinec, Mýtus
o Sisyfovi, Mor a pozdní próza Pád… Protože autor Člověka revoltujícího zůstává podstatným jménem už pro několikátou generaci čtenářů – a protože každá další generace si zaslouží svého Camuse.
Anotace:
V rozsáhlém filozofickém eseji Člověk revoltující, který znamenal definitivní rozkol autora s Jeanem-Paulem Sartrem a levicovými intelektuály, si autor klade dodnes znepokojující otázky: Jak se bouřit, revoltovat, revolučně měnit svět, popírat cizí moc a autoritu, a nestát se přitom vrahem? Je možná nějaká čistá, rytířská forma revolty, která by se fatálně neposkvrnila revoluční krutostí a cynismem?
Z francouzského originálu L’Homme revolte, vydaného nakladatelstvím Gallimard v Paříži v roce 1951, přeložila Kateřina Lukešová
360 stran
Cena: 358,- Kč
O autorovi:
Albert Camus (1913–1960) byl francouzský spisovatel a filozof názorově spjatý s existencialismem, jenž se narodil v Alžírsku. Na Mustafově gymnáziu v Alžíru (1923–1930) se rozvinul jeho zájem o literaturu a filozofii. Kvůli onemocnění tuberkulózou musel studia přerušit (dokončil je v roce 1936) a vzdát se učitelského povolání.
V roce 1934 vstoupil do komunistické strany, zanedlouho ji však na protest proti jejímu postoji k arabskému světu opustil. Po druhé světové válce, které se účastnil jako aktivní člen hnutí odporu, se začal věnovat výhradně literatuře a coby nekompromisní kritik totalitních systémů a »filozof absurdna« patřil k vůdčím francouzským intelektuálům.
V padesátých letech zažívá hlubokou krizi v oblasti literární, společenské i osobní. Tři roky po získání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1957 Albert Camus tragicky zahynul při automobilové nehodě.
V povídkách, dramatech, esejích a románech rozvinul své pojetí »filozofie absurdna«: Tradiční hodnoty ztratily smysl – život člověka by se proto měl vyvíjet na základě »zbožnosti bez Boha«, odpovědnosti jedince za vlastní existenci, k níž je nesmyslnou souhrou okolností »odsouzen«, a mezilidské solidarity, vyvěrající ze společné revolty proti absurditě.
Ukázka:
Hitlerovské zločiny, a mezi nimi vyhlazení Židů, nemají v dějinách obdoby, protože dějiny neuvádějí jiný příklad toho, aby nějaký civilizovaný národ ovládlo učení, jehož obsahem je tak totální destrukce. Ale především poprvé v dějinách muži u vlády s vynaložením nesmírného úsilí nastolili mystiku vymykající se jakékoliv morálce. Tento první pokus o církev založenou na nicotě byl zaplacen všeobsáhlým zničením. Vyhlazení Lidic je přesvědčivým důkazem toho, že systematicky a vědecky se tvářící hitlerovské hnutí skrývá ve skutečnosti iracionální vzedmutí zoufalství a pýchy. Až dosud se mělo za to, že dobyvatel
se tváří v tvář údajně povstalecké vesnici může zachovat v zásadě dvojím způsobem. Buď přicházela v úvahu uvážlivá represe a chladná poprava rukojmích, nebo zběsilé, ale nutně časově omezené řádění rozdrážděných vojáků. Lidice byly zničeny kombinací obou způsobů. Dokládají pustošivou sílu onoho iracionálního rozumu, jenž představuje jedinou hodnotu, kterou lze najít v dějinách. Nejenže domy byly vypáleny, sto čtyřiasedmdesát mužů z vesnice zastřeleno, dvě stě tři ženy deportovány a sto tři děti odvezeny na převýchovu ve führerovském duchu, ale speciální oddíly vynaložily celé měsíce práce, aby s pomocí dynamitu srovnaly vesnici se zemí, odstranily kameny, zasypaly vesnický rybník a konečně odvedli řeku a přeložili silnici. Pak už Lidice byly skutečně jen a jen čirou budoucností, podle logiky příslušného hnutí. Pro jistotu ještě na místním hřbitově vyhrabali mrtvé, kteří stále připomínali, že tu cosi bývalo.
Nihilistická revoluce, která nalezla historický výraz v hitlerovské víře, vyvolala tedy pouze nesmírnou ničivou zběsilost, jež se nakonec obrátila proti ní. Negace nebyla přinejmenším v tomto případě a Hegelovi navzdory v žádném ohledu tvořivá. Hitler je v dějinách pravděpodobně ojedinělý případ tyrana, po kterém nezbylo vůbec nic. Sobě, vlastnímu národu a celému světu přinesl pouze sebevraždu a vraždu. Sedm milionů zavražděných Židů, sedm milionů deportovaných nebo usmrcených Evropanů, deset milionů obětí války by patrně ještě nestačilo, aby ho dějiny odsoudily; dějiny jsou na vrahy
zvyklé. Avšak zničení toho, čím se oháněl jako nejvyšším důvodem, to jest německého národa, činí z tohoto muže, jehož dějinná přítomnost strašila po dlouhé roky miliony lidí, ubohý prchavý stín. Speerova svědecká výpověď v norimberském procesu ukázala, že Hitler, ačkoliv mohl zastavit válku, než došlo k naprosté katastrofě, chtěl všeobecnou sebevraždu, materiální a politické zničení německého národa. Jedinou hodnotou pro něj zůstal až do konce úspěch. Jelikož Německo prohrávalo válku, bylo zbabělé a zrádné a zasluhovalo smrt. „Nedokáže-li německý národ zvítězit, není hoden žít.“ Hitler se tedy rozhodl vzít ho s sebou do hrobu a proměnit svou sebevraždu v apoteózu, když už se pod ruskými děly hroutily zdi berlínských paláců. Hitler, Göring, který chtěl, aby jeho kosti spočinuly v mramorové rakvi, Göbbels, Himmler, Ley spáchají sebevraždu v podzemních bunkrech nebo ve vězeňských celách. Ale jejich smrt je k ničemu, je jako zlý sen, dým, který se rozplyne. Nemá žádný účinek a neposlouží ani jako odstrašující příklad, je jen potvrzením krvavé marnosti nihilismu. „Mysleli si, že jsou svobodní,“ zvolá hystericky Frank. „Copak nevědí, že od hitlerovství se nelze osvobodit?“ Nevěděli, nevěděli ani to, že všeobecná negace se rovná otroctví a že skutečná svoboda spočívá ve vnitřním přitakání hodnotě, která vzdoruje dějinám a jejich úspěchům.
Fašistické mystiky se sice postupně dopracovaly k úmyslu řídit svět, avšak nikdy doopravdy neusilovaly o celosvětovou říši. Nanejvýš Hitler překvapený vlastními vítězstvími dospěl v odklonu od hnutí svým založením provinčního k mlhavému snu o velkoněmecké říši, jenž neměl nic společného s celosvětovým státem. Naproti tomu ruský komunismus přímo svým založením o světovou říši otevřeně usiluje. V tom spočívá jeho síla, jeho promyšlená hloubka i jeho význam pro naše dějiny. Německá revoluce neměla navzdory opačnému zdání budoucnost. Byla jen vzedmutím primitivních sil, jehož ničivost přesahovala jeho skutečné ambice. Zato ruský komunismus si přisvojil metafyzickou ambici, o níž pojednává tento esej, to znamená vybudovat po smrti Boha říši konečně zbožněného člověka. Komunismus si zasloužil název revoluce, o nějž se hitlerovská eskapáda nemůže ucházet, a třebaže si jej dnes už zjevně nezasluhuje, prohlašuje, že si jej jednoho dne zaslouží jednou provždy. Dochází k tomu v dějinách poprvé, že nějaké učení a hnutí opírající se o vyzbrojenou říši považuje za svůj cíl světovou revoluci a konečné spojení světa. Budeme se tímto plánem nyní zabývat blíže. Hitler ve vrcholné fázi svého šílenství pojal úmysl znehybnit dějiny na tisíc let. Domníval se, že už je blízko cíle, a realističtí filosofové poražených národů se to chystali vzít na vědomí a požehnat mu, když jím bitva o Anglii a bitva u Stalingradu smýkly směrem k smrti a postrčily dějiny zase jednou kupředu. Ale lidská touha vyrovnat se Bohu, stejně neúnavná jako samy dějiny, se vynořuje s větší vážností a důsažností v podobě racionálního státu, jaký se buduje v Rusku.
Foto: Nakladatelství Garamond
