Přemýšlím, jak popsat tuto knihu. Nejdříve musím říct, že je výborná. Je to skvělý čtenářský zážitek. Sloh, způsob vyprávění a děj – to vše dává dohromady něco opravdu ojedinělého. Vřele doporučuji. Určitě si ji přečtěte.
Trochu bych tento román přirovnala ke kozímu sýru. Jím ho, myslím si, ten je dobrý. Potom přijde pachuť, která zastíní začátek. Já tomu říkám hnusný chuťový ocas, díky kterému kozí sýr nejím. Určitě nepřestanu číst knihy o válce. Ale podobá se to v tom, že mimořádně dobře napsaná kniha, obsahuje v sobě hořký ocas, který nechává ve mně pachuť z lidí. Nikdy si nepřestanu klást otázku Proč? Proč si mezi sebou ubližujeme neuvěřitelně krutými způsoby? Proč židé? Proč koncentráky? PROČ?
Věřím, že zlo je potrestáno. Esesáky a další jim podobné vidím smažit se v pekle. A ty nevinné, kterým bylo ubližováno, vidím v nebi u plného stolu. Kde si povídají, jedí, zpívají a mají radost z toho, že jsou spolu v nebi.
Pochopila jsem, že ze všeho nejdůležitější jsou vzpomínky. Spoustu vám toho můžou sebrat, ale jedině vzpomínky vám zůstanou a pomáhají vám v těch nejhorších chvílích. Pamatujte na to….
Gerron je v Terezíně. Dostal zdánlivě možnost si vybrat, zda-li natočí propagandu na »skvělý« Terezín, kde se mají židé moc dobře. Ví, že odmítnout nemůže. Za to by šel i se svou milovanou ženou Olgou do transportu. Dostal tři dny na rozmyšlenou. Gerron sedí ve svém pidi kumbálku a vzpomíná. Vzpomíná na dětství, na rodiče, na dospívání, na první světovou válku, na divadlo a na to, jak zavíral oči před skutečností. On je slavná, známá osobnost. Má mnoho práce. Politika ho nezajímá. To vše končí, kdy mu jako židovi zakážou hrát a režírovat. Emigruje s rodiči do Vídně, pak do Paříže a nakonec skončí v Holandsku. Jak přiznává, stále byl tak hloupý a podcenil situaci. Mohl být v Americe. Mohl…. Vše popisuje s lehkostí a s nadhledem nezaujatého pozorovatele. Hodně přemýšlí a filozofuje. To mě na knize nejvíc bavilo. Popis všeho hrozného, z jeho úst, znělo jinak – lépe. Dokázal mi vyvolat úsměv na rtu, když popisoval své zranění v zákopu v první světové válce. Absurdní, že? Bavilo mě, když vyprávěl historku a pak řekl: stop, tak to nebylo. Nachytal mě několikrát. Kouzlo knihy není jen v poselství, ale i v sdělení jednoho člověka, který pochopil, že sláva a peníze jsou mu na houby, když se jeden mužíček zblázní a dokáže strhnout sebou masy lidí. Neuvěřitelné. A přitom vím, že lidé jsou nepoučitelní a klidně by něco takového dovolili udělat i dnes.
Samotný popis natáčení je neskutečný. Divadlo, které lidé musejí zahrát. To že film má ukázat, jaké dobré jídlo dostávají a za rohem, člověk umírá hlady. Absurdita toho všeho mi vnesla hořkou pachuť na zvracení. A potom se mi divte, že věřím na nebe a peklo. Kde jinde je spravedlnost? Kdyby věřili všichni, byla by mezi lidmi pokora a snažili by se býti lepšími. Ale znáte to – kdyby byly…ryby, nebylo by rybníka.
Lidé mají v sobě zakódovánou touhu žít. A tak se nedivím, co vše udělali, jen aby přežili. Gerron zažil dvě světové války se všemi hrůzami, které nabízejí. Věřím, že s radostí si sem tam sedne na obláček a shlíží na divadlo, co se ve světě děje. Kroutí hlavou a směje se…..nebo by musel brečet….
Co mi malinko chybělo, tak byl doslov. Chtěla jsem více vědět, co vše byla pravda a co ne. Na konci je jen věta, že je mnohé v tomto románě vymyšleno. Chtěla bych vědět co. To je jen můj pocit. Že po tom, sžití se s Gerronem, které trvalo čtyři sta stránek, hustě popsaných. Po tom, co jsem dostala dojem, že ho znám a mám ho ráda. Po tom, bych chtěla vědět, co je vymyšleno a co ne. Kniha by si to zasloužila.
Na závěr se s vámi podělím o citát z knihy s doporučením, přečtěte si Gerrona.
»Kdo je přesvědčený, že jemu nikdo nemůže nic předstírat, naletí každé pitomosti.«
Foto: Nakladatelství Mladá fronta
