Pražské Divadlo pod Palmovkou chystá novou inscenaci o generaci singles podle hry mladého skotského dramatika Daniela C. Jacksona Můj romantický příběh. V režii Tomáše Svobody bude mít premiéru 23. a 24. ledna ve vršovickém Divadle Mana. Divadlo, jehož suterény poškodily loňské povodně, stále hostuje na jiných jevištích včetně mimopražských; ve svém bude až na podzim.
D. C. Jackson
Skotský dramatik narozený v roce 1980 ve Stewartonu, malém skotském městě s přibližně 6500 obyvateli ve Východním Ayrshiru. Jeho otcem je Edward (Eddie) Jackson, zakladatel a dlouholetý ředitel významné zájezdové divadelní společnosti Borderline Theatre Company, která se programově zabývá uváděním nových divadelních textů. D. C. Jackson autorsky začínal jako scénárista krátkých kreslených seriálů v edinburském magazínu List, pracoval však také v call centru nebo jako tiskový mluvčí. Přibližně od roku 2006 se věnuje psaní divadelních textů. Jeho hry jsou z hlediska žánru černými a ironickými vztahovými groteskami či nekompromisními generačními komediemi a tragikomediemi, jejichž témata jsou obvykle spojena s pocity a prožitky společnými současné mladé generaci. Jeho hry se nevyhýbají ani tabuizovaným tématům. Není přitom náhodou, že Jackson klade zvláštní důraz na mezilidské vztahy, jejichž současná krize je důležitým motivem všech jeho děl.
D. C. Jackson zprvu psal krátké hry, skeče a divadelní monology určené především pro experimentální a klubová divadla – mj. je autorem krátkých her Company Policy (Firemní politika), Drawing Bored (Kresba znuděnosti), Matinee Idle (Líná hvězda), Out on the Wing (V rozletu), Sorry (Sorry), Trouble with Double (Potíže s dvojníkem) či scénáře k pantomimě Jack And the Beanstalk (Jack a kouzelná fazole). V roce 2008 byla uvedena jeho první celovečerní hra The Wall (Zídka) zachycující osudy několika autorových generačních vrstevníků hledajících své místo ve světě a pokoušejících se vyrovnat se svými rodiči a prarodiči. Hra byla nejprve uvedena v Tron Theatre v Glasgow a později i divadelní společností Borderline Theatre Company, kterou mezi lety 1977 a 2009 úspěšně řídil autorův otec (D. C. Jackson v jednom novinovém rozhovoru uvedl, že to byl poměrně riskantní krok, protože případný neúspěch mohl vážně ohrozit otcovu i jeho divadelní kariéru). Inscenace hry The Wall nakonec získala nominace na několik divadelních cen, včetně Ceny skotských divadelních kritiků za nejlepší novou hru. Na úspěch hry The Wall navázal Jackson o rok později volným pokračováním nazvaným The Ducky (Kačák) pojednávajícím o „nekonečně dlouhých“ dvou letech v životě skupiny teenagerů vyplněných milostným hledáním. Hra byla uvedena v Borderline Theatre Company a její divácký úspěch umožnil tomuto divadlu procházejícímu vážnou finanční krizí další existenci (na repertoáru je dosud). V roce 2010 napsal Jackson k oběma předchozím hrám třetí a poslední volné pokračování – černou vánoční komedii o vztahově nefunkční rodině s názvem The Chooky Brae (Kuřecí vršek). Trojice her spojená místem děje, hlavními postavami a základními tématy byla poté zahrnuta pod souhrnný název Stewarton trilogy (Stewartonská trilogie).
Zatím nejúspěšnější Jacksonovou hrou je postmoderní romantická komedie založená částečně na vlastních zážitcích a nazvaná Můj romantický příběh (My Romantic History). Tato „kancelářská romance“, jak hru čtenářům přiblížila jedna z britských anotací, byla poprvé uvedena 5. dubna 2010 v edinburském Traverse Theatre a téměř vzápětí získala první cenu na prestižním mezinárodním festivalu mladých a experimentálních divadel – Fringe Festivalu v Edinburghu. Následně byla přenesena do londýnského divadla Bush Theatre, které se specializuje na uvádění nových her a představuje jednu z nejsledovanějších evropských scén tohoto typu v Evropě. Úspěch hry byl i zde velký a uznání přicházela od kritiky i diváků. Také proto byla hra Můj romantický příběh brzy uvedena v mnoha zahraničních divadlech a v roce 2010 vznikla podle divadelní předlohy i stejnojmenná rozhlasová verze pro stanici BBC Radio 4. V roce 2011 Jackson napsal část rozsáhlého souboru textů nazvaného Sixty six (Šedesát šest), do kterého byly zahrnuty texty nejrůznějšího druhu vzniklé na motivy jednotlivých kapitol Bible krále Jakuba, jednoho z historicky nejdůležitějších anglických literárních děl. Jacksonův příspěvek měl název Paul’s First Voicemail to Thessa (Pavlova první hlasová schránka pro Thessany) a volně zpracovával v podobě divadelního textu Epištolu apoštola Pavla k Thessalským. Ve stejném roce se D. C. Jackson podílel spolu s dalšími dvěma autory také na inscenaci Smalltown (Maloměsto) uvedené v edinburském Tron Theatre. V roce 2012 Jackson, do té doby spojený s malými experimentálními divadly, vstoupil jako autor na jeviště klasického divadla – v divadle Royal Lyceum v Edinburghu byla uvedena Jacksonova adaptace Beaumarchaisovy Figarovy svatby, která nově spojila slavnou komedii s operou W. A. Mozarta a zasadila ji do prostředí současných bankéřů. Svůj vstup na »velké« jeviště Jackson v novinovém rozhovoru komentoval následovně: „Mladým autorům se ve Spojeném království většinou doporučuje, aby nejprve napsali alespoň tři úspěšné hry pro malá studiová divadla, a pak teprve pomýšleli na něco víc. Je tedy jasné, že příležitost psát pro tak velkou a renomovanou scénu, jakou je Divadlo Lyceum, znamená obrovskou změnu i radost. Ředitel Lycea Mark Thompson byl velmi uznalý a statečný, když mi umožnil pro tohle divadlo, které jsem vždy miloval, psát. Štípu se od té doby do ruky, abych se přesvědčil, že se mi to jenom nezdá – ale ne, nezdá, tohle je fakt Lyceum! A já jsem přitom jenom hajzlík z Ayrshiru, který píše hry s onanistickými fórky. Figarova svatba je ale samozřejmě jiná, ta je vhodná pro celou rodinu.“ Jacksonova zatím poslední hra má název Threeway (Trojka) a jejím jádrem je »pansexuální dobrodružství« mladého mileneckého páru, který se neortodoxně vypořádává s tím, že do jejich postele přibyl další muž. D. C. Jackson se zúčastnil rezidenční stáže v londýnském divadle Royal Court určené pro nadějné a začínající dramatiky a je členem umělecké rady edinburského divadla Royal Lyceum a Skotského národního divadla. Momentálně žije v Glasgow. Hra Můj romantický příběh byla v České republice uvedena již dvakrát – v české premiéře to bylo v roce 2012 v Buranteatru Brno a v roce 2013 v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.
Tomáš Svoboda
Narodil se v Plzni, po ukončení střední školy prošel řadou profesí: od kulisáka v Divadle J. K. Tyla v Plzni, přes vychovatele v diagnostickém ústavu, herce v loutkovém Malém divadle v Českých Budějovicích až po režiséra a uměleckého šéfa Divadla Nítě při Západočeském divadle v Chebu. V roce 2002 absolvoval režii na brněnské JAMU. Režíroval na mnoha českých scénách i v Polsku. Soustředí se převážně na autorské divadlo. V letech 2004 až 2006 byl uměleckým šéfem a režisérem pražského divadla Rokoko (mj. zde režíroval hru V. K. Klicpery Zlý jelen). V letech 2010 až 2012 byl uměleckým šéfem Městského divadla Kladno, kde režíroval hry: P. Kolečko, T. Svoboda: Jaromír Jágr, Kladeňák a Příběhy obyčejného hovadství, T. Svoboda: Srnky … a další. Napsal hry Med a Srnky, s Petrem Kolečkem hry Game boy, Pornohvězdy, Kouzelník, Zlatý prsten Jana Třísky, Jaromír Jágr, Kladeňák a Příběhy obyčejného hovadství. Přeložil hru A. Saramanowicze Testosteron. Známým se stal jeho politický kabaret Blonďatá bestie I. a II. Spolupracuje s Českou televizí, pro kterou vytvořil televizní obdobu kabaretu Blonďatá bestie, která byla odvysílána pod názvem Blonďatá bestie v blázinci. V Divadle pod Palmovkou režíruje podruhé – na podzim minulého roku v kooprodukci s divadlem režíroval svůj autorský (napsal společně s O. Formánkem) projekt Miloš Ubu aneb … málem králem. Vzhledem k popovodňové situaci Divadla pod Palmovkou byl tento »nemilosrdný politický kabaret« uveden na Nové scéně ND a v současné době se hraje v divadle La Fabrika.
Můj romantický příběh Divadelní zpověď Toma a Amy
„Boţe. To teď spolu jako chodíme? Celé odpoledne jsem si důkladně přehrával všechno, co jsem jí kdy udělal, a co ona udělala mě. A snaţil se určit míru svých závazků.“
Postava Toma ve hře Můj romantický příběh
Jacksonova hra Můj romantický příběh je sžíravou groteskní komedií s černými konturami o nesnadném hledání lásky na začátku dvacátého prvního století. Její dva hlavní hrdinové jsou vlastně Romeem a Julií dneška, jen místo nepřízně znepřátelených rodin musí čelit něčemu ještě horšímu: svým vlastním sobeckým a nevyzrálým návykům. Během hry, která v první části sleduje příběh očima Toma, ve druhé stejný příběh nahlíží pohledem Amy a ve třetí části oba pohledy spojuje, můžeme nahlédnout hlavním postavám až do příslovečného ledví. Celá komedie je po vzoru epického divadla a žánru stand-up comedy (u nás známého jako komedie na stojáka) prostoupena komentáři hlavních postav, které uvozují, zpřesňují a někdy také ironizují dění na jevišti. Ze záplavy trefných a vtipných komentářů obou hlavních postav, které dobře ukazují i obecné rozdíly mezi pohledem muže a ženy na společné milostné situace, se ale postupně vynořují nepříjemné skutečnosti.
Tom ani Amy si nejsou schopni vzájemně říct, co od vztahu očekávají. A když už jejich vztah náhodně začne, tak veškerou energii napnou k tomu, aby jej co nejdříve ukončili. Jsou natolik zahledění do sebe, do svých vzpomínek, bolístek a nereálných představ o ideálním partnerství, že skoro nevnímají jeden druhého. Nejsou si schopni ani říct, co jim na druhém vadí, i když právě o tom vedou obsáhlé vnitřní monology. Vlastně spolu v pravém slova smyslu ani nekomunikují, ale dávají velký pozor, aby o jejich vztahu náhodou nevěděl někdo další, protože to by bylo jaksi trapné. Dojem, který vyvolávají, je pro ně mnohem důležitější realita jejich života. Oba také neustále o něčem pochybují: o sobě, svém protějšku, budoucnosti, přítomnosti a minulosti. A nemají se na koho se svými starostmi obrátit, protože rodiny jejich rodičů se dávno rozpadly. Amyina máma se bude brzy znovu vdávat, Tomova máma žije pouze s babičkou a hodlá Toma za každou cenu oženit. Mnohé napoví také to, že po celou hru není zmíněna existence otců.
Navzdory všemu a všem ale hra nakonec v závěru směřuje k opatrnému sblížení obou hlavních postav, byť mu předchází snaha se od toho druhého definitivně odpoutat. Sblížení Toma a Amy se děje za poměrně dramatických okolností, jejichž řešení není nijak snadné a předpokládá od obou jasné a nevratné rozhodnutí. Tom a Amy však pod tímto tlakem v gynekologické čekárně jakoby dospívají. Poprvé spolu skutečně mluví, poprvé o sebe vzájemně projeví skutečný zájem, poprvé se zdá, že jsou k sobě upřímní, poprvé vůči sobě projeví pochopení a cit. Závěr je to tragikomicky nejednoznačný, ale tak nějak se chce věřit, že jde o happyend.
»Singles« v dnešní společnosti
Termín single, v poslední době značně frekventovaný ve společenských rubrikách časopisů a novin nejrůznějšího typu a přetřásaný i v oblasti marketingu a reklamy, se v západní sociologické a psychologické literatuře začal používat již na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V českém Psychologickém slovníku (2004) je uvedena tato jeho definice: „z angl., jednotlivý, jediný, svobodný; jedinec žijící ze svobodného rozhodnutí osaměle, velmi často s pravidelnými sexuálními kontakty, je přesvědčen o výhodách života bez závazků; v současné době stoupající trend, v USA tvoří až polovinu všech domácností, evropský trend se zvolna přibližuje; psychoanal. výklad říká, že jde o narcistně zahleděné jedince, kteří se zbavují odpovědnosti za druhého, příp. za rodinu, a nejsou schopni se omezovat.“ Sociologové však dnes s tímto pojetím polemizují a rozšiřují jeho definici o další hlediska – zejména nesouhlasí s jednoznačnou dobrovolností při volbě mimopartnerského života a naopak přikládají velký význam vlivům aktuální společenské a ekonomické situace. Ať už jsou ale definice fenoménu single jakékoliv, všeobecně je uznáváno dělení na čtyři základní skupiny: do první náleží single dobrovolní dočasní (nevylučují v budoucnu partnerský vztah, ale momentálně mají jiné priority), do druhé dobrovolní stabilní (zvolili si život »v jednom« dobrovolně a nemají důvod jej měnit), do třetí nedobrovolně dočasní (nejsou spokojeni se svým stavem a intenzivně hledají partnera) a konečně do poslední čtvrté skupiny náleží single nedobrovolně stabilní (rozvedení nebo ovdovělí, kteří svůj stav akceptovali anebo rezignovali na jeho změnu).
Německo-americký psycholog Erik Erikson v jedné své studii uvádí, že pokud člověk mezi dvaceti a třiceti lety života selže při hledání a budování hodnotného partnerského vztahu, pro který Erikson razí pojem »intimita«, čeká ho osamění. Počet „pokusů“ při hledání partnerské intimity se přitom neprojevuje pozitivně. Čím více totiž člověk prakticky poznává význam partnerské intimity, tím více se bojí samoty. A čím více usiluje o milostnou intimitu ve vztahu, tím větší zklamání a samotu riskuje, pokud couvne partner nebo on sám. Nezdařené vztahy pak vlastně snižují pravděpodobnost vztahu úspěšného. Nezřídka se proto člověk uchýlí k pseudointimitě, tedy klamné a pouze zdánlivé blízkosti. Lidé, kteří zatím nepotkali spřízněnou partnerskou duši, pak často navazují náhražkové vztahy s ženatými nebo vdanými, mají vztahy »na dálku« nebo se pohybují mezi několika sexuálními přáteli takříkajíc na zavolání. Společným jmenovatelem často bývá potřeba něco si dokázat a potvrdit svou »cenu na trhu vztahů«. S každou další erotickou zkušeností a s každým dalším rozchodem, ať jakkoliv motivovaným, klesá nadšení, dychtivost, pravděpodobnost překvapení a zároveň i naděje na zamilování se. Člověk tak sice získá rutinu i lehkost v navazování a rozvazování erotických vztahů, současně se však dostává do citové izolace, která mu v navázání skutečného hodnotného vztahu vlastně zabraňuje.
Západní sociologická literatura v souvislosti s fenoménem single uvažuje také o jevu zvaném pozdní mladost – nebo ještě přesněji postadolescence. Těmito termíny odborníci označují jev, kdy se fáze mládí posouvá poměrně hluboko do období života, kdy by se lidé měli chovat již zcela dospěle a charakterizuje tak stále početnější část současné mladé a střední generace, kterým chybí něco z charakteristik až donedávna běžně spojovaných s dospělostí. Neznamená to však, že mladí lidé žijící single jsou nezralé a »zastydle dětské« osobnosti, spíše jde o osoby vyzrálé nerovnovážně: mívají např. silně vyvinutý smysl pro odpovědnost v zaměstnání, dovedou se cílevědomě věnovat sportovním nebo zájmovým aktivitám, bývají disciplinovaní v otázce životosprávy apod., ale zároveň bývají zcela nevyzrálí z hlediska vztahů či schopnosti »zdravě« dělit čas mezi práci a partnera, a proto raději nežijí s nikým ani »na hromádce«. Jejich sexuální kontakty jsou vlastně ryze účelové a svrchovaně praktické, obvykle tedy bez jakýchkoliv duchovních a citových přesahů. Dlužno dodat, že současné vnímání partnerských vztahů i hektická moderní doba této situaci značně nahrávají.
Pět otázek pro Lenku Langovou
Jaká je podle Vás postava Amy?
Je to normální holka, která ale odmítá dospět, protože vlastně ani nemá proč – žije život, ve kterém nic moc neřeší, jenom si užívá a vůbec nevnímá, jak rychle jí utíká čas. Hodně vydělává, žádné velké překážky v životě překonávat nemusí a domnívá se, že takhle bude moci žít donekonečna. Ve hře ale nastanou problémy, které je nucena řešit a to jí asi nakonec dospět donutí.
Máte se svou postavou něco společného?
Určitě mám, protože stejně jako ona kolikrát něco říkám a v hlavě mi běží něco úplně jinýho. A někdy se taky chovám jako blbec, stejně jako Amy.
Jak vzpomínáte na své první lásky a dobu, kdy vám bylo šestnáct?
Já na tu dobu nevzpomínám úplně v dobrém, nebyla vůbec ideální – měla jsem bouřlivou pubertu a hodně jsem se hledala, takže to bylo opravdu náročný.
A jak jste na tom dneska, přibližně ve věku postavy hry?
Jsem na tom o malý chlup líp, ale nic moc to není.
Jak se Vám hra Můj romantický příběh zkoušela?
Ještě pořád se zkouší! Ale popravdě řečeno, je to pro mě těžké, protože jde o úplně jiný druh divadla, než na který jsem zvyklá. Takže je to trošku boj, ale snažím se a doufám, že to nějak vybojuju.
Lenka Langová
Narodila se v Liberci, herectví vystudovala na praţské Vyšší odborné škole herecké. První angaţmá získala v Moravském divadle v Olomouci. Ve Švandově divadle na Smíchově hrála pohostinsky Lucy (V. Havel: Ţebrácká opera), Emílii (M. Lang: Dávníkové), Ursulu (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic) a Báru (R. Denemarková: Peníze od Hitlera). Hrála také ve Strašnickém divadle, Městském divadle v Karlových Varech a v ostravském Divadle Aréna. V roce 2010 vstoupila do angaţmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Z rolí: Kateřina (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ţeny), Marie (N. V. Gogol: Revizor), Stella (T. Williams: Tramvaj do stanice Touha). Hrála také v televizním seriálu Ordinace v růţové zahradě a Znamení koně. V Divadle pod Palmovkou hrála Ţenu v Lorcově dramatu Krvavá svatba.
Pět otázek pro Jana Konečného
Jaká je podle Tebe postava Toma?
Tom je podle mě mainstreamový třicátník, bez urážky. Práce, bar, kocovina, práce, koncert nebo třeba volejbal … Mám takové kamarády.
Máš se svou postavou něco společného?
Jsme s autorem hry vrstevníci, myslím, že při psaní čerpal asi nejen z vlastních zážitků a zkušeností. A myslím, že s postavou Toma máme společného hodně, možná víc, než si chci přiznat. Jen bych řekl, že to co se Tomovi děje a jaké peripetie řeší, já prožíval zhruba před šesti lety … Což není zas až tak dávno.
Jak vzpomínáš na své první lásky a na dobu, kdy Ti bylo šestnáct?
To byly krásné časy! Ale teď je to neméně hezké!
A jak jsi na tom dnes, přibližně ve věku postav hry?
Jsem šťastný, vše je tak, jak má být – jaké si to uděláš, takové to máš.
Jak se Ti hra Můj romantický příběh zkoušela?
Herci takové roli říkají »kláda« a já jsem rád, že můžu tuto »kládu« zkoušet a hrát.
Jan Konečný
Narodil se v Praze, herectví vystudoval na DAMU. Členem Divadla pod Palmovkou je od října 2007. Z rolí: Charlie Babbitt (D. Gordon: Rain Man – za tuto roli byl v širší nominaci na Cenu Thálie), Christopher Wren (A. Christie: Past na myši), 2. parašutista (J. Suchý, J. Šlitr: Kdyby tisíc klarinetů), Wally Wilkins (N. R. Nash: Pozor, jaguár!), Billy Bibbit a Ruckly (D. Wasserman: Přelet nad kukaččím hnízdem), Mr. Forbright (M. Cooney: Nájemníci pana Swana), Junior (P. Kohout: August August, august) aj. Účinkuje také v Divadle Aqualung. V inscenaci Shakespearova Snu noci svatojánské uváděné ve Východočeském divadle v Pardubicích ztvárnil roli Puka. Hrál v televizních seriálech a filmech Zdivočelá země, Ordinace v růţové zahradě, Tajemství. Je drţitelem Ceny Jiřího Adamíry pro mladé začínající umělce.
400. inscenace a 3. premiéra 66. divadelní sezony 2013/2014
D. C. Jackson
Můj romantický příběh (My Romantic History)
Překlad: Jakub Škorpil
Režie: Tomáš Svoboda
Scéna a kostýmy: Anna Forstová
Dramaturgie: Ladislav Stýblo
Osoby a obsazení:
TOM ……………………………………………………………. Jan Konečný
AMY …………………………………………………………. Lenka Langová
SAŠA ………………………….………………………… Barbora Valentová
CALVIN KENNEDY …………………………………… Jan Vlas
JESSIE, WATTO a další ……………………………….…. Radek Valenta
ALISON, SETŘIČKA a další ……………………………………. Petra Horváthová
Představení řídí: Jana Valachová
Text sleduje: Václav Vostarek
Premiéry 23. a 24. ledna 2014 Vršovické divadlo MANA 2
Foto: Divadlo pod Palmovkou / Leoš Skokan
