Můj muž nesnáší jakékoli slavení – narozenin, jmenin, nesvětí Vánoce ani Velikonoce. Nemá rád obyčejné dárky – to jsou ty, co je potřebujete: svetr, ponožky, pantofle, dálniční známku, pánev… Takové dary-nedary prostě neuznává. Sám je velkorysý, obdarovává, když ho něco pro něj neotřelého praští cestou domů o nos, květiny přináší zásadně mimo významná data. Rozmazluje mne, čemuž jsem se velmi ráda přizpůsobila. Znamená to, že jsem také začala vymýšlet dary pro radost – někdo by řekl: věci k ničemu. Kupuju už sedm let to, co naprosto nepotřebuje – repliku sultánovy dýky, starou žehličku ve starožitnostech, let větroněm nad Příbramí, řezbářské náčiní… Letos mu Ježíšek nadělil výlet nad hrady Středočeského kraje.
Pod stromečkem tedy ležel poukaz, který mého muže a dvě další osoby opravňoval k účasti na vyhlídkovém letu nad Karlštejnem, Křivoklátem, Točníkem… Trošku jsem se obávala, že mne sebou nevezme – vzal. Prý si to musím protrpět s ním. Pak jsem se bála, že se strachy zblázním – nezbláznila jsem se strachy, ale nádherou…Vlastně nejtěžší bylo se nasoukat s mými kily ozdobnými do malého letadélka. Jako správná »dáma« jsem si obula boty na podpatku, aby mi to »nastupování« šlo ještě líp. Zvládla jsem to díky pomoci ochotných členů aeroklubu a vydatného manželova podpírání mé zadnice. Uvelebila jsem se v »letadélku« a čekala, až přímo junácky manžel naskočí na své místo a vedle něj přisedne zkušený pilot.
Rozdrnčel se stroj, pak se něco mluvilo do vysílačky, pak se letadélko rozjelo a najednou jsem viděla zemi shůry. Byla jsem vyjukaná a tvářila se vyděšeně. Letěli jsme od Příbrami k hradu hradů. Po chvíli jsem se uklidnila. Let mi připadal jako jízda autem, jen poněkud výš nad povrchem. Oknem jsem pozorovala malá autíčka množící se po vlákně silnice, nadšeně bloudila očima po okolí, sledovala pole s vyježděnými kolejemi, které připomínaly přistání mimozemšťanů.
A najednou tu byl on – Karlštejn. Shora je ještě úchvatnější než odspodu – tedy myslím, když šplháte od Berounky vzhůru k bráně a funíte jak sentinel. Ani jsem nemohla dýchat a vůbec mi nedošlo, že letíme nějak ke straně, takže jsem se nestihla ani bát. Kroužili jsme nad pohádkou a já viděla Karlštejn ze všech světových stran. Veškerý strach byl fuč a já jen zírala a zírala a zírala. Zamávali jsme Karlštejnu a namířili si to k Berounu.
Brzy nás uvítal v hlubokých lesích Křivoklát – ten shora vypadá, jako kdyby obří dítě postavilo uprostřed tmavého lesa z kostek hrad stojící nad provázkem řeky. Od Křivoklátu jsme namířili k Točníku.
Zase majestátní stavba vyhlížející hrdě do kraje. Protože zbyla chvilka, tak jsme ještě zakroužili v Příbrami nad Svatou horou a… přistávali jsme.
Opravdu úžasný zážitek. Nezkazilo jej ani mé nemotorné »vystupování« z letadla. Velikonoční pondělí v oblacích nad hrady – co víc jsem si mohla přát. Nikdo mi nesešvihal zadek a z úžasu jsem skoro oněměla. Asi ze mne na stará kolena bude aviatik!
Foto: Jana Semelková
