Svět se neustále mění a my se snažíme s ním držet krok. Jsme ale jen lidé, kteří mají rádi své jistoty a své pohodlí. A tak se nám často stává, že některé změny pro nás zkrátka zrovna pohodlné nejsou. Držíme se toho, co dobře známe, a stačí nám, když přesvědčíme sami sebe, že to co právě žijeme je to nejlepší, co můžeme mít.
Jednou k nám přišla oficiální zpráva, že právě došlo k fúzi dvou společností. „Co to pro nás znamená?“ zněly dotazy nás všech, kteří se pravidelně účastnili týdenní schůze vedení. „Připravme se na kompletní změnu všeho.“ S delší odmlkou zněla odpověď generálního ředitele. Následné události byly velmi rychlé. Došlo ke změně vedení a také dalším mnohým změnám a pravidlům. Lidé nemají rádi změny… jenže mnohé z nich jsou nevyhnutelné.
A tak se v nově vzniklé společnosti ze dne na den objevilo spoustu nových zahraničních kolegů. Pro mnohé z nich znamenala taková náhlá změna obrovskou výzvu. Většina z nich byla v ČR poprvé a mnozí museli čelit kromě kulturních rozdílů také jazykové bariéře, neboť někteří nemluvili kromě svého rodného jazyka žádným jiným. Oficiálním firemním jazykem byla angličtina. Ale vše se dá zvládnout. Kde je vůle, tam je i řešení.
Výkonný ředitel byl napříč celosvětovou korporací velmi vážený člověk. Starší muž s přísným, však moudrým výrazem v tváři. Byl vždy velmi pečlivě upraven a oblečen. Jen jediná věc v jeho perfektním značkovém outfitu tam nehrála. Byla to stará »ošuntělá« kožená aktovka se zašlou zapínací sponou. Samozřejmě, že nebylo možné tuto skutečnost přehlédnout. A tak se spustily dlouhé diskuze o tom, jakou šéf nosí aktovku. Pracovala jsem s tímto člověkem každý den, proto jsem měla možnost všimnout si, jak pečlivě se svou aktovkou zachází. Měla své zvláštní místo na židli vedle něho. Jednou však, když jsem nebyla pár dnů v práci, něco se stalo…
Po mém návratu mne vítaly zděšené tváře kolegů, kteří byli rádi, že už jsem zase zpět. Postupně mi líčili událost, kterou neustále již několik dní řešili. Nejvyššímu šéfovi se na jeho staré nevzhledné odřené aktovce pokazilo zapínání. „A představ si, místo aby ji hodil do koše tak po nás chce, abychom mu ji nechali opravit. To je fakt neuvěřitelné! Když jsme ji donesli do opravny, pán nám řekl, že to opravit nejde, že se tím vůbec zabývat nebude. Ať si prý »takový šéf« koupí novou. A tak jsme mu to řekli a od té doby je tu »dusno«.“
Atmosféra by se dala krájet. Šéf právě vstoupil do kanceláře bez aktovky a na pozdrav jen zabručel. Neváhala jsem, chvíli jsem ho nechala vydechnout a pak jsem mu směle zaklepala na dveře. Zeptala jsem se ho, zda mu mohu nabídnout kávu a požádala ho, jestli se můžu zeptat, co se stalo s jeho oblíbenou aktovkou, která ho dnes nedoprovází. Šéf zbystřil a vyzval mne, ať si k němu přisednu. Pak odsunul vedlejší židli od stolu a zvedl z ní svou starou aktovku. „Tak tady ji máme!“ řekla jsem. Všimla jsem si, jak se pousmál. Chvíli se odmlčel, zdálo se, že hledá vhodná slova. „Víš, pokazilo se mi na ni zapínání,“ řekl stroze a znovu se dlouze odmlčel. „To mne mrzí, je to jistě nepříjemné, ale víte co? Dáme ji opravit. To přece není žádný problém!“ snažila jsem se ho povzbudit. „No to nevím. Prý to nejde. Nikdo to nedokázal. Už týden to řešíme.“ Řekl šéf zklamaně. „Aha, tak to napravíme! Připravím tu slíbenou kávu, a pokud dostanu Vaši důvěru, abych se mohla o aktovku postarat, vyrazím hned do města, ať je vše zase v pořádku.“
V tu chvíli se mu rozzářily oči a já jsem zjistila, že i přes jeho uznávané postavení je také jen obyčejným člověkem jako my všichni ostatní. S obrovským potěšením mi předal svoji oblíbenou aktovku a já jsem ji převzala s ujištěním, že se o ni postarám.
Vyrazila jsem do města. Do malé opravny, kde pracoval taktéž postarší pán, který když uviděl starou aktovku, která se k němu vrátila v tom týdnu už potřetí, chytal se za hlavu a naštvaně křičel: „No to snad není možné, co je to za člověka?“ „Pane, otázkou spíše je, co je to za aktovku, když je pro něho tak důležitá…“
A pán se zastavil. Zamyslel se a začal naslouchat. Vysvětlila jsem mu, že i když si může zajisté koupit třeba tisíc takových nových aktovek, právě tato je pro něho jedinečná. „Víte, říkám si, kdo z obchodníků by se mohl pyšnit tím, že dokázal opravit neopravitelnou aktovku takovému šéfovi? Věřím, že Vy to dokážete, protože děláte svou práci již mnoho let a jste ve městě nejlepší.“
Starší pán přikývl, pousmál se, převzal si aktovku a řekl, ať mu odpoledne zavolám. Odpoledne jsem tedy zavolala a on mne ujistil, že vše zařídil a zítra ráno bude aktovka opravená.
To ráno přicházel šéf do práce o něco méně uzavřený a na pozdrav odpověděl se zvídavým pohledem. Zeptala jsem se ho, jestli ho mohu hned po ránu navštívit. Přikývl a vešel do své kanceláře. Otevřela jsem skříň, vytáhla z ní opravenou aktovku a zaklepala mu na dveře. Pohlédl na mne a já mu s úsměvem řekla: „Mám velkou radost, že Vám mohu předat Vaši oblíbenou aktovku opravenou.“
V mžiku vyskočil od stolu a nevěřícně se od srdce zasmál. Obhlížel aktovku ze všech stran a bylo vidět jak velkou má radost. Děkoval mi, zavřel dveře své kanceláře a vyzval mne, abych se k němu posadila. Děkoval ještě několikrát a začal mi vyprávět příběh jeho staré odřené aktovky…
„Víš, ta aktovka je tak škaredá, stará a všude kam s ní přijdu, vzbudí pohoršení. To já dobře vím. Ale v mém životě má svoje zvláštní místo. Po studiích jsem ji dostal od svých rodičů, kterým záleželo na tom, aby mi dali něco výjimečného. Tenkrát byla opravdu velmi krásná. Předali mi ji s přáním, aby mne provázela mými úspěchy. Věřili, že jednou budu zastávat tuto pozici a já jsem tomu věřil také. A tak všude, kde jsem působil, byla moje aktovka se mnou. Procestovala se mnou svět a zažila se mnou mnohé. Má pro mne velký význam. Ty jsi to nevěděla, a přesto jsi mi pomohla nechat ji opravit, i když všichni tvrdili, že to nejde.“ Díval se na mne přátelsky a čekal, co mu odpovím… S porozuměním a úctou k jeho slovům jsem řekla: „Neznala jsem sice celý příběh, ale všimla jsem si, jak s ní zacházíte a jak důležitá pro Vás je.“
Oba jsme se pousmáli, dali si dobrou kávu a několik hodin jsme mluvili o životě. O věcech, o maličkostech, které často vypadají tak zbytečné, že jim mnozí nepřikládají žádný význam nebo je dokonce obejdou bez povšimnutí. Mnohdy posuzujeme ostatní dle našich vlastních zažitých vzorců chování a představ. Jsme přesvědčeni, že právě naše řešení je pro ostatní to nejlepší. Jenže nikdy nemůžeme vědět, co se ve skutečnosti skrývá za jednáním toho druhého. To co není důležité pro mne, naopak může hrát zásadní roli v životě někoho jiného.
Na drobnostech a maličkostech záleží. Protože právě tyto malé nepatrné věci nás všechny spojují.
P.S. Děkuji tomuto úspěšnému a moudrému muži, že se mnou sdílel svůj životní příběh.
Tento veterán na fotografii nemá samozřejmě nic společného se zmíněnou aktovkou. Věřím však, že i on má svůj jedinečný příběh.
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nyní se rozhodla tento pohádkový příběh na vlastní náklady vydat, část výtisků věnovat onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbylou část knih dát do prodeje. Jejich prodejem pak také podpořit onkologicky nemocné děti.
Kniha Skřítkové vychází již příští týden 21. ledna. Informace o knize naleznete na www.projektskritkove.cz nebo na Facebooku.
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Email: JMBruzkova@gmail.com
Foto: Jana M. Brůžková
