Na knihkupeckých pultech a zcela netradičně i v trafikách se již objevila nová kniha Hvězdy popu, které jsme milovali. Životní i umělecké příběhy sedmi pěveckých hvězd 70. a 80. let minulého století vydává nakladatelství Petr Prchal v nové edici Gram. V první knize si můžete přečíst velmi otevřené a upřímné zpovědi Michala Davida, Heidi Janků, Petry Janů, Miroslava Dudáčka, Júlie Hečkové, Petra Sepešiho a Pavla Rotha. A právě Pavel Roth v knize vzpomíná na dobu své velké slávy a popularity, kdy měl paradoxně největší dluhy…
…. Zatímco Rothův první singl přinesl velký hit Zahrada ticha, další už tak úspěšné nebyly a pořádně zabodovala až sedmá malá deska, která přinesla předělávku italského šlágru Melancholia česky nazvanou Krásnější než růže. To už zpíval s Orchestrem Československé televize a produkoval ho jeho kapelník Václav Zahradník. A pak už to šlo ráz na ráz, a v podstatě co singl, to hit! Snář je lhář, znovu vydaná Zahrada ticha, Manekýnka, Princezna… A z málem třicetiletého Pavla Rotha, který si některé písně skládal sám, byla rázem velká hvězda a fanynky po něm doslova šílely. Finančně to ovšem až taková velká paráda nebyla. „To bylo nejhorší, nejstrašnější. Za první rok, kdy jsem byl jakoby nejslavnější, jsem měl dluh pětadvacet tisíc, což je jako kdybych měl dnes dluh čtvrt milionu. Měl jsem rodinu a měsíčně mě stála činže, jídlo a provoz rodiny dva tisíce korun. A já jsem si ty dva tisíce musel každý měsíc půjčit. Byl to strašný problém. Za televizní natáčení bylo 150 korun, za vystoupení jsem měl 200 korun a jelo se kvůli tomu někam na Moravu. Navíc člověk ty peníze dostal až za tři měsíce, a když jsem šel po koncertu do baru, vždycky jsem v něm stovku nechal. Pořád jsem byl bez peněz a v podstatě nikdy jsem neměl pouze jedno zaměstnání, tedy pokud jsem nežil po sametové revoluci v Německu. Vždycky jsem měl dvě, abych se mohl uživit.“
Tenkrát se sice prodávaly singly a elpíčka v desetitisícových až statisícových nákladech, ale sami interpreti, pokud nepatřili mezi prominentních TOP 20, dostávali z prodaných kusů jen drobné. „Kolik jsem měl z prodaného singlu nevím, ale byly to desetníkové záležitosti, které nestojí za zmínku. Z prodaného debutového elpíčka, které stálo čtyřiačtyřicet korun, jsem měl korunu. Vyšlo v nákladu dvacet tisíc, které se prodaly za necelé dva týdny, a vylisovat jich víc se nesmělo. Byl jsem mladý a hloupý, takže jsem nevěděl, že mám jít do správných dveří s obálkou. Teprve nedávno jsem zjistil, že za každých deset tisíc vylisovaných desek se platilo deset tisíc korun. To jsem tenkrát nevěděl, a i kdybych to věděl, tak kde bych na to vzal, když jsem jako blbeček měl korunu z prodaného kusu. Tenkrát byli zpěváci jako já blbečci, kteří čekali, jestli něco bude nebo nebude, pak byli profíci, kteří si to zaplatili, a potom byli lidé hodně nahoře, jako Bobkové či Gottové, kteří to nepotřebovali. Z prodaného elpíčka měli mnohem víc než korunu a věděli, že je třeba se autorsky zapojit, mít na desce třeba čtyři pět svých písniček, protože pak jim přišel dobrý honorář i z OSA. A taky věděli, že na desce musí mít písničky lidé z vydavatelství, televize a rozhlasu, aby se postarali o vysoký náklad i o hranost »své« písně v médiu, ve kterém pracovali. Já jsem tenkrát nic z toho nevěděl, takže vylisovali dvacet tisíc desek, které se prodaly za čtrnáct dnů, na tantiémách jsem za ně dostal dvacet tisíc, a tím to skončilo.“
Navíc Rothovo debutové elpíčko pojmenované podle jeho prvního šlágru Zahrada ticha vyšlo až v roce 1986, což bylo dva roky po jeho největší slávě. V dobách reálného socialismu se u nás vydání LP desky dlouhodobě plánovalo v edičním plánu vydavatelství, a po natočení písniček se zcela běžně čekalo i rok, než bylo album vylisované a tiskárna vytiskla obaly. I když to nebyl zrovna Pavlův případ, protože mu deska vyšla krátce po natočení, ale její prosazení trvalo několik let. LP deska Zahrada ticha přinesla dvanáct písniček a vyšla až po sedmnácti singlech. Některým zpěvákům přitom stačilo vydat pět šest singlů, a už jim »hodný šéf« zařídil vydání elpíčka.
„Desku jsme natáčeli po nocích, kdy jsme si platili takzvané černé frekvence, takže jsem musel vytáhnout své peníze a zaplatit zvukaře a další lidi ve studiu, kteří tam s námi tajně byli. Natočili jsme asi jenom pět nebo šest písniček, protože ty ostatní jako byla Zahrada ticha, už byly hotové a použily se nahrávky, které vyšly na singlech. Album bylo strašně rychle hotové a poté snad za dva týdny i vylisované.“ LP desku tenkrát prosadil Rothův manažer Zdeněk Nedvěd, který dokonce dokázal prosadit její vydání mimo ediční plán, na což doplatil Michal Prokop, jehož deska byla z edičního plánu Supraphonu vyšoupnuta. Tenkrát se totiž všechno přísně plánovalo a kapacity lisovny i tiskárny byly omezené, a proto pokud se do edičního plánu dostalo mimo plán nové elpíčko, muselo na druhé straně zase nějaké vypadnout. „Prokop se to určitě dozvěděl. Když jsem ho před pár lety požádal na facebooku o přátelství, nepřijal mě,“ tvrdí Pavel. „Tehdy ale nebyl žádný obchodní zájem. Monopolní Supraphon neměl zájem něco vydat a vydělat na tom, jim to bylo jedno a tržby je nezajímaly. Oni měli zájem tehdy, když tam přišel nějaký boss a řekl, že to a to elpíčko musí brzy ven ve stotisícovém nákladu, a dal obálku. Tenkrát to byl barák plný lidí a dnes tam tu práci dělá asi deset lidí.“
Rothův producent Václav Zahradník mu nedovolil spolupracovat s kýmkoliv jiným, než s jeho Orchestrem Československé televize, který byl velký a zdaleka neměl tolik koncertů jako malé skupiny se zpěváky. Výhodou ale byla možnost velmi časté prezentace orchestru a jeho interpretů v domovské Československé televizi. A protože tenkrát byla u nás pouze jedna televize, která měla jen dva programy, sledovaly ji miliony lidí. A kdo se na obrazovce objevil v několika večerních estrádách, rázem byl velkou hvězdou. Protože nesměl vykonávat jinou činnost, než zpívat se zahradníkovým orchestrem, přestal spolupracovat s jinými muzikanty, v jiných projektech: „Já jsem se potom dostal do takové úrovně, že s kluky z druholigových skupin, byť jsem je měl rád, jsem nemohl dělat. Ti lidé prostě nefungují, nejsou profesionálové. Řeknou, že přijdou na schůzku a nepřijdou, neozvou se. Prostě spolupráce s nimi nefunguje, a pokud chcete zpívat na profesionální úrovni, musíte mít kolem sebe profíky. U Zahradníka v orchestru byli samí špičkoví muzikanti světové úrovně jako Vašek Týfa.“
Pojďme se ale vrátit pár měsíců před nahrávání alba Zahrada ticha, protože se udála zásadní věc – Pavel si postavil svou první vlastní skupinu. Jmenovala se Rotor a upřímně řečeno, přes skvělý rozjezd mu moc štěstí nepřinesla.
„Vašek Zahradník mi zakázal dělat s kýmkoliv jiným a já jsem po roce naší spolupráce byl sice stále v televizi, měl několik hitů a velkou slávu, ale i ten strašný pětadvacetitisícový dluh u jeho manažera Vaška Poláka, který mi později napsal asi dva texty. On mě k Zahradníkovi přivedl, a protože byl bohém, tak vůbec netušil, že jsem takhle v pytli a mám dluh. Když jsem Polákovi po roce řekl, že už na to nemám nervy, protože mi dluh stále roste, neboť jsem měl pořád dvě stovky za vystoupení, zařídil mi zvednutí třídy. Znamenalo to čtyři stovky hrubého za vystoupení, což bylo asi 360 korun čistého. A Vašek Polák mi taky navrhl, abychom postavili kapelu, že s ní budu jezdit a vydělám prachy, abych mu je mohl vrátit. Zdálo se mi to jako dobrý nápad a tak jsem v roce 1985 postavil kapelu z kluků, které jsem předtím znal z Projektilu, Benefitu a Orientu. Skupinu jsme pojmenovali Rotor, což šlo k mému příjmení. Po pár zkouškách jsme začali hrát a o naše koncerty byl obrovský zájem,“ vzpomíná Pavel Roth.
Bodejť by o vystoupení televizní hvězdy a dívčího idolu nebyl zájem! Navíc koncert celé kapely včetně zvukaře stál pouhých 2600 korun + doprava z Prahy na místo. Jako host s nimi jezdila a tři písničky zpívala Iva Hajnová, se kterou se Roth seznámil na Intertalentu.
S Rotorem Pavel dotočil i těch několik nových písniček na své debutové album. Zrovna v době, kdy se v rámci takzvaných černých frekvencí natáčely, jel s Rotorem jihočeskou šňůru, takže do Prahy přijížděli okolo půlnoci a nahrávat začínal ve dvě v noci. Přesto se mu i v takovém fofru zpívalo dobře. „Líp se mi zpívá, když jsem rozjetý, než když jsem v klidu. Nenávidím stát dvě hodiny někde na chodbě nebo na WC a rozezpívávat se.“
Když kapelník Václav Zahradník zjistil, že si Pavel postavil svou skupinu a začal s ní koncertovat, naštval se a ze svého orchestru ho vyhodil. Tím skončila největší sláva a velmi častá televizní prezentace Pavla Rotha. „Paradoxní na tom bylo, že když jsem vyletěl, měl jsem natočených pět písniček s televizním orchestrem, ovšem tím, že se stále mlely na obrazovce, staly se známými. Potom jsem natočil dalších třicet, o kterých ale dohromady nikdo nevěděl, i když jsem je zpíval líp. To je síla televize.“
Foto: www.hvezdypopu.cz , www.nakladatelstviprchal.cz
