Začátkem sedmdesátých let spolupracoval s Hanou Hegerovou Ondřej Suchý, mladší bratr zakladatele Semaforu Jiřího Suchého. Ondřej Suchý je stejně talentovaný a multifunkční jako jeho bratr, takže jej známe coby skvělého karikaturistu, výtvarníka, muzikanta, moderátora, básníka, textaře a spisovatele, který napsal desítky knih. A právě coby textař se podílel na druhém a třetím elpíčku Hany Hegerové. Na Hanu Hegerovou zavzpomínal Ondřej Suchý v nové výpravné knize Královna šansonu, ze které přinášíme následující ukázku.
Ondřeji, jak a kdy došlo k vaší spolupráci s Hanou Hegerovou?
Pro mě neuvěřitelným způsobem. Od poloviny šedesátých let jsem se snažil zviditelnit jako výtvarník, muzikant a básník, obesílal jsem redakce novin a časopisů, využíval každé příležitosti a účastnil se různých výstav, také vystupoval, hrál na basu, zpíval, recitoval. Bohužel, bez většího zájmu veřejnosti. Jednou mě ovšem zničehonic požádal redaktor Lidové demokracie Pavel Grym, abych mu poslal nějaké své texty a básničky, že by mi chtěl udělat v sobotní příloze novin větší medailonek. To se událo někdy na jaře roku 1969. V sobotu vyšly noviny a opravdu – s mým medailonkem a asi šesti básničkami. A před polednem zazvonil telefon a z něj se ozvalo: „Tady Hegerová…“ Paní Hana Hegerová mi zavolala, že četla ty moje veršíky v novinách, a jestli prý nemám nějaké volné texty k písničkám, že by o ně měla zájem. To bylo pro mě něco neskutečného! Hned jsem se s ní domluvil na schůzce, a tak začala naše krátká, ale pro mě životně důležitá spolupráce – tehdy jsem začal psát pro různé další zpěváky a jsem si jist, že někteří mě oslovili právě pod vlivem skutečnosti, že mé texty zpívá paní Hana Hegerová. Ty moje básničky v Lidové demokracii mi pak přinesly po čtyřiceti letech ještě jedno překvapení. V posledním dílu Korespondence V+W jsem se v dopise Jana Wericha dočetl, že posílá Jiřímu Voskovci mou básničku s tím, že mě představuje, co jsem zač, a dodává: „… a hle, píše básničky a slova k songům. Ne špatně.“
Bylo v něčem jiné psát texty právě pro Hanu Hegerovou? Odmítla nějaký?
Psát pro paní Hegerovou bylo pro mě něco tak důležitého, že jsem psal s velkým soustředěním a snažil jsem se dát ze sebe vůbec to nejlepší. První písnička byla původní – Potají. Paní Hegerové se líbila i melodie začínajícího skladatele Jana Hrábka, což bylo důležité. Další melodie, už převzaté, jsem vybral a přehrál u paní Hegerové z gramofonových desek. Z elpíčka Yvese Montanda si vybrala francouzskou lidovou Giroflé-Girofla (tu jsem otextoval jako Buďto ty, anebo já) a z elpíčka písní, tehdy ještě u nás neznámého Bulata Okudžavy v podání a překladech polských zpěváků, si vybrala dvě – jedna se jmenovala Vaňka Morozova druhá Tři lásky. Bulata Okudžavu jsem osobně objevil v Polsku, kde byl známý a populární už o mnoho let dřív než u nás. Viděl jsem tam s ním v kině několikrát za sebou jeho filmový medailonek, natočený zrovna myslím v Polsku, nu a pak jsem si po čase koupil tu polskou gramofonovou desku. Mou českou verzí písně Váňa, kterou u nás proslavila paní Hegerová, jsem prý Okudžavu »objevil« pro Jarka Nohavicu. Alespoň to tak tvrdí.
Druhý text – Tři lásky – si paní Hegerová také vzala, ale pokud vím, nikdy tu písničku nenazpívala. A o další jsem přišel, aniž bych se o text pokusil. Tehdy si mě paní Hegerová zavolala, aby mi přehrála nádhernou písničku Vladimira Vysockého o divokých koních. Ta píseň je opravdu úžasná, strhující. Když jsme si ji hráli podruhé, pojednou se paní Hana rozhodla: „Ne, ne, vám ji k otextování nemůžu dát, vy jste ještě moc mladej, na to je potřeba mít víc životních zkušeností, ten text může napsat jedině Pavel Kopta.“ S tím jsem musel souhlasit a pan Pavel Kopta skutečně napsal úžasný text. Je ale zvláštní, že ani po tom tuhle píseň paní Hegerová nikdy nezpívala…
Nikdy později vás už Hana Hegerová o text nepožádala, ani vy sám jste jí žádný nenabídl?
Paní Hegerová tehdy začala intenzivně spolupracovat s Pavlem Koptou, se kterým připravovala album Lásko prokletá (Hana Hegerová zpívá texty Pavla Kopty). Nu a v osmdesátých letech jsem se já už věnoval – coby textař – víc tvorbě pro děti.
Pamatujete její účinkování v hrách Divadla Semafor, jak do něj zapadla a jak se vám její účinkování v Semaforu líbilo?
To víte, že jo! Hana Hegerová tam byla tenkrát stejným »zjevením« jako Eva Pilarová! Zažil jsem ji v představeních Zuzana je zase sama doma, Šest žen a v jazzové opeře Dobře placená procházka. Vím, že tam měla také svůj recitál s Miroslavem Horníčkem, ale ten jsem neviděl. Nezapomenutelná pro mě zůstává jako teta z Liverpoolu v Dobře placené procházce. Ve chvíli, kdy na jevišti náhle zemře a spadne jí z hlavy paruka, jsem měl husí kůži jak pralinky.
Vy jste se s ní setkal po letech jako moderátor, jaké to setkání bylo?
Pro mě to byl pokaždé svátek. Podobné pocity jsem míval i v dobách, kdy jsem za ní chodil se svými texty. Hana Hegerová se narodila ve stejném roce jako můj bratr, je tedy ode mě starší o čtrnáct let, což se odráželo na našem vztahu. Já k ní vzhlížel s nesmírnou úctou a zpočátku jsem míval i trému, zatímco ona se ke mně chovala velmi přátelsky a vstřícně, čímž mě té trémy rychle zbavila. Nu, a když jsme se pak sešli v roce 1989 v televizní Kavárničce dříve narozených, anebo v devadesátých létech v rozhlasovém Nostalgickém muzeu zábavy – šlo už o setkání »starých dobrých známých«, ta setkání byla milá a úsměvná. Jsem dodnes pyšný na to, že jsem v životě potkal paní Hegerovou. Naposled, když jsme se náhodou potkali na Staroměstském náměstí, jsem ji dokonce směl políbit na tvář. To byl pro mě vrchol našeho vztahu! A nesmím zapomenout ještě na setkání v roce 2005, kdy přijela do Brna na mimořádný koncert Pocta Bulatu Okudžavovi, aby tam zazpívala píseň Váňa. Za český text mi tam spolu s Jarkem Nohavicou veřejně složili společnou poklonu. Byl jsem v sedmém nebi!
A jaká byla Hana Hegerová jako zpovídaná osobnost, když jste s ní vedl rozhovor?
Bezprostřední, vtipná, skromná. Po natáčení pořadu Nostalgické muzeum zábavy zatoužila dát si u nás v Šemanovicích česnečku, která po celou dobu voněla z kuchyně do sálu. Připomněl jsem jí tehdy také, že jsem se díky ní naučil milovat hruškovici, kterou mi kdysi doma nabídla a kterou jsem do té doby neznal. Upozornila důrazně publikum, že v tom tehdy nebyla žádná snaha opít mě.
Souhlasíte s tím, že odejít se má na vrcholu? Co si myslíte o jejím rozhodnutí ukončit kariéru a zcela se stáhnout z veřejného života do soukromí?
Myslím, že by paní Hegerová nikdy kariéru s přibývajícím věkem neukončila, nebýt zdravotních problémů, které se u ní objevily. Vzpomínám, že už v tom roce 2005, kdy jsme se setkali v Brně, na tom nebyla se zdravím nejlépe. Proto jsem její pozdější rozhodnutí naprosto chápal. Myslím, že si nyní užívá zaslouženého odpočinku.
Více infa o knize zde:
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/hana-hegerova-kralovna-sansonu-345674734
Foto: MV knihy / Václav Nekvapil, archiv Ondřeje Suchého
