Máte rádi maškarní? Já teda jo. Vždy je to parádní zábava a spoustu legrace. Za maskou se lecco schová a taky je nám dovoleno chovat se podle toho, jakou masku máme zrovna na sobě. Nikdo se pak ničemu nediví, vždyť je to prostě maškarní!
Pár zážitků z karnevalu, na které nelze zapomenout máme asi všichni. Já jsem si nedávno vzpomněla také na jeden z nich. Nevím, kolik mi bylo přesně let, myslím, že tak osm. Jako každý rok se u nás v kulturáku chystal karneval a my jsme hodiny pečlivě nacvičovali školní vystoupení. Nás to ale bavilo, protože jsme se nemuseli učit a na karneval jsme se vždy všichni těšili.
Každý z nás chtěl mít samozřejmě tu nejlepší masku. Jenže v těch letech a na vesnici jsme byli odkázáni na všelijaké improvizace a výmysly, zkrátka dělali jsme vše proto, abychom alespoň něco na sobě měli. Většinou jsme byli kovbojové, indiáni, princezny nebo Ferda mravenec s červeným puntíkovaným šátkem.
Jenže já jsem chtěla být za něco opravdu speciálního. Něco třeba jako zašlápnutá muchomůrka nebo vládkyně všech moří. Moje fantazie byla veliká a tak jsem si řekla, že přece vyrobit si takovou masku žádný problém nebude. Byla jsem o tom přesvědčená. Říkala jsem si, že mi babička jistě pomůže, byla přece švadlena!
Měla jsem jednoho kamaráda, se kterým jsem si často povídala a který se na karneval těšil úplně stejně jako já. Často jsme chtěli napálit jeden druhého jen tak z legrace. A tak jsme si řekli, že se vsadíme, kdo z nás bude mít lepší masku.
Věřila jsem, že to budu samozřejmě já. Přišla jsem domů a babičce jsem řekla, že potřebuji ušít nějaký parádní kostým. Jenže karneval byl už za pár dní a babička měla spoustu práce. Nestihla by to. A navíc jsem pořádně sama nevěděla, za co vlastně půjdu. Babička měla ale jednu známou, které se zeptala, jestli neví, kde by se dal sehnat nějaký karnevalový kostým. Známá věděla. Půjčila pro mě kostým čerta.
Babička přišla nadšeně domů i s kostýmem a s velkou radostí na mě volala: „Janičko, mám pro tebe parádní kostým! Je perfektní, trochu ho ještě vylepšíme a uvidíš, nikdo tě v něm nepozná!“ Nadšená jsem vůbec nebyla. Za čerta jsem jít nechtěla. Když jsem viděla jakousi červenou čepici, na které byly našité křivé rohy, moc mě to nenadchlo. Ostatní části kostýmu nebyly taky nic moc, ale líbila se mi lesklá světlemodrá pelerína obšitá černou sametovou stuhou. „Neboj, uděláme ještě pár úprav, koupíme ve městě pořádnou škrabošku a budeš mít masku, ve které tě absolutně nikdo nepozná!“
Nejprve jsem si zklamaně povzdechla, ale pak se mi zalíbilo, že sice budu za čerta, ale nikdo nebude vědět, že jsem to já! To bude super! Budu si moc dělat co chci a bude to legrace! A tak jsem se začala o to víc na karneval těšit. S kamarádem jsem se nakonec nevsadila o to, kdo z nás bude mít lepší kostým, přece jen nechtěla jsem riskovat. Vsadili jsme se ale o to, že mě na karnevalu v mé masce nepozná. Byla jsem si jistá. Babička to přece říkala!
Nastal den karnevalu a já jsem nemohla vydržet do odpoledne. Celý den jsem si představovala, jak přijdu na karneval, a nikdo nebude vědět, kdo skutečně jsem. Tolik jsem se těšila. Po asi hodině příprav a všelijakých vychytávek abych vypadala jako opravdový pekelný čert s dlouhým opelichaným ocasem, který mi visel na zadní části kalhot, přišla ta chvíle! Nasadila jsem si škrabošku na obličej začerněný uhlíkem a podívala se do zrcadla. „Ta maska je parádní!“ Radostně jsem se smála, protože bych se ani já sama nepoznala. Měla jsem takovou radost.
Karneval již začal, hudba hrála a děti trsaly. Masek tam bylo plno, některé stejné jako loni, jiné malinko pozměněné nebo je na sobě měl vypůjčené někdo jiný. Můj čert byl ale parádní. Alespoň mně to tak připadalo. Ani má nejbližší kamarádka mě nepoznala a to mi dodalo ještě větší sebevědomí a nadšení. Pořádně jsem se odvázala, dováděla na parketu, házela po všech konfety a hrubým hlasem na všechny blekotala jako čert. To bylo něco! Byla to legrace. Kdybych takovou masku neměla, všichni by mě poznali a já bych nejspíš jen seděla u stolu a jen sem tam bych zašla na parket. Ale tenhle čert? Ten řádil i na pódiu jak pominutý. Karneval se vydařil.
Na pondělní ráno do školy jsem se opravdu moc těšila. Věděla jsem, že vyhraju bonbóny, o které jsem se s kamarádem vsadila. Vždyť mě přece nikdo nepoznal! Už z dálky jsem se na něj usmívala a běžela k němu. „Ahoj! Tak co? Kde mám svoji výhru?“ „Žádnou nedostaneš. Poznal jsem tě.“ „No to určitě, nepoznal!“ Byla jsem naštvaná, že mi kecá, ale zároveň jsem byla pořád nadšená, protože jsem věřila tomu, že moje maska byla dokonalá. „Tak schválně, ale za princeznu jsem nebyla!“ Začala jsem se smát a čekala, co odpoví. Myslela jsem, že bude zarputile přemýšlet, až se mu bude z hlavy kouřit. Jenže on se na mne jen tak znuděně podíval a řekl: „Byla jsi ten bláznivý čert, co tam pořád běhal a dělal bordel a na všechny kolem blekotal!“ Zůstala jsem jak opařená. To jsem nečekala. Nemohla jsem uvěřit, že to ví. Upřeně jsem se na něho dívala a on se zeptal: „Nebo mi chceš snad namluvit, že si to nebyla ty?“
Chvíli jsem mlčela a přemýšlela. Uvažovala jsem, co mám říct. Nechtělo se mi prohrát bonbóny. Ale nakonec jsem nic nevymyslela a tak jsem mu alespoň řekla: „Aha, už vím! Tak to neplatí! Ty jsi viděl, jak mě na karneval mamka přivedla. Díval ses z okna a viděl mně s ní. To je jasné, jinak bys mě nepoznal! Takže nic nedostaneš ty!“ Odběhla jsem naštvaně a taky zklamaně do třídy a měla jsem zkažený den.
Celé vyučování jsem se mu snažila vyhnout. Když jsme však šli po obědě domů, počkal na mne a řekl mi: „Tak já ti řeknu, jak to bylo a ty bonbóny zítra doneseš.“ Nechtělo se mi poslouchat, ale byla jsem zvědavá. A on spustil: „Masku jsi měla fakt dobrou. Tebe jsem nepoznal… ale poznal jsem tvoje červené boty, které máš ve škole jen ty!“ Nejdříve jsem se podívala na něj, pak dolů na své červené kozačky s kožíškem, které jsem vlastně celou dobu neměla ráda, a teď mě navíc prozradily! Popadla jsem aktovku a běžela jsem domů s brekem. V dálce jsem ještě zaslechla: „A zítra dones ty bonbóny!“
Byla jsem naštvaná. Na ty pitomé boty, které jsem dostala na Vánoce od rodičů a protože byly červené a nikdo takové neměl, nechtěla jsem je nosit. Byly prý ale z dovozu od někoho z práce, kdo je měl malé. A tak mi je naši koupili, chtěli mi udělat radost. Nakonec jsem je začala nosit, protože jsem jiné stejně neměla. Po karnevalu jsem je ale nesnášela ještě víc. „Pitomé boty! Ty pitomé červené boty!“
Když jsem se vyvztekala na své červené boty, najednou mi docvaklo, že když mne poznal kamarád, nejspíš i ostatní věděli, kdo byl ten pominutý čert, který tam celý karneval řádil. A začala jsem se stydět… Myslím, že jsem se styděla ještě několik týdnů, aniž bych opravdu věděla, kdo všechno mě poznal. Ale já jsem měla jasno – věděli to všichni.
Dnes už se usmívám. Obzvlášť, když začne doba maškarních. Vždycky si na svoji historku vzpomenu, a když vidím na parketu někoho velmi bujarého schovaného za papírovou nebo látkovou škraboškou, usměji se a pro sebe si řeknu: „Počkej v pondělí!“
Ale myslím to hezky. S nadsázkou. Karneval je prostě fajn. Schováváme se za masky, abychom mohli být alespoň na pár hodin takoví, jací ve skutečnosti jsme. Veselí a bezprostřední. Anebo se k tomu alespoň přiblížili.
V normálním životě je to ale obráceně. Tam se zase často za masky schováváme právě proto, aby nikdo nezjistil, jací doopravdy jsme. Často se bojíme, že pokud bychom ukázali svou pravou tvář, nebyli bychom tak silní. Mohl by nás někdo zranit anebo si o nás myslet něco špatného. Tak to přeci bývá nebo ne? Nemyslíme si mnohdy, že když o nás ví něco jeden člověk, že to o nás ví také celý svět? No právě!
Ještě, že jsou ty maškarní!!!
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
