„Zůstaň ještě chvíli v tichu. Sám se sebou. Nic nemusíš a nic není nezbytné. Dnes jsi jen ty. Máš neomezený prostor ke svému rozhodnutí, pokud shledáš vhodným nějaké učinit. Vše je jen na tobě neboť ať uděláš cokoliv, nic není špatně a neztratí se v čase,“ zašeptal tiše přítel s úsměvem na tváři.
Často býval mým rádcem a průvodcem situacemi, se kterými jsem si neuměl poradit. Je vždy tak klidný a nikam nespěchá. Jak to jen dělá? Jak je to vůbec možné? Vlastně je pro mne naprostou raritou dnešní doby, kdy máme vše přesně dané a ohraničené. Tolik se snažíme dělat věci správně. A v momentě kdy něco nejde, ztrácíme jistotu, pevnou půdu pod nohama a znervózníme. Pak jsme ve stresu, naštvaní, vynervovaní a neustále ve spěchu…
Můj přítel je však jiný. Zdá se, jakoby se neřídil časem a nebyl ničím svázaný. Kéž i já bych to uměl. Seděl jsem v malé místnosti v pološeru a stojící lampa v rohu svítila jen nepatrným světlem. ‚Proč si nevymění žárovku?‘ napadlo mne. Chvíli jsem tím směrem zíral a pak jsem zavřel oči, když tu jsem uslyšel:
„Vidíš, ani jsem si nevšiml. Možná bych ji mohl opravdu vyměnit, na druhou stranu však, není to pro mne důležité. Ale co ty? Už jsi našel odpověď na svou otázku co dělat, jak se rozhodnout?“
Nechal jsem na okamžik doznít slova, která mne zazněla v uších, a pak jsem odpověděl: „Ne, ještě nevím. Stále se neumím rozhodnout. Ať se na celou situaci podívám z každého úhlu pohledu, pořád nacházím něco, co mne mate.“
„Hmm…“ uslyšel jsem. „A co vypnout rozum? Co když přestaneš tak usilovně přemýšlet o své představě, že něco musíš, protože jsi pod tlakem času, stresu a okolí?“
„Vypnout rozum? No skvěle. A kdo to za mne potom vymyslí? A kdy?“
„Nikdy a nikdo,“ pousmál se přítel a odmlčel se.
Po chvíli ticha, kdy jsem nad jeho odpovědí přemýšlel, mi řekl: „Opravdu si myslíš, že jen rozumem můžeš nalézt svět správných odpovědí a nečekaných možností? A co tvé srdce? Srdce – střed tvého já, které vnímá, cítí a vidí to, na co tvé oči nestačí. Pamatuj si, svět v němž žiješ, je plný nástrah. Tvůj rozum a tvou mysl dokáže snadno zmást cokoliv, čemu tvé oči uvěří. Ale srdce je pravé, cítí a dokáže dohlédnout až za obzor času, který ve tvé mysli znamená omezení všeho. Projev mu tedy důvěru a věř v jeho vedení. Co cítíš teď? Opravdu se musíš rozhodnout pro jednu ze dvou variant? A co když je vše jinak, co když existují ještě další a další možnosti?“
„Já vlastně nevím,“ odpověděl jsem váhavě, „kdyby existovaly další varianty, přece bych na ně přišel!“
„Jistě,“ řekl soucitně můj přítel, „přišel bys na ně. V okamžik, kdy bys o to požádal své srdce.“
„Kdo vlastně skutečně jsi?“ náhle ze mne vypadlo… „Promlouváš ke mně vždy, když tápu a jsi mi přítelem v nesnázích, přesto netuším, kdo ve skutečnosti jsi.“
„Po krátké odmlce jsem uslyšel: ,Jsem Kairos, milý příteli. Jsem mistr správného načasování. Vládce příznivé příležitosti a nejpříhodnějšího okamžiku. Záleží mi na tobě, na tvé radosti a všech tvých krocích. Proto jsem s tebou pořád. Dnes a mnohdy jindy s tebou promlouvám, abych tě ujistil, že ty jsi mnou a já jsem tebou. Že vše, co potřebuješ znát je uvnitř tebe, ve tvém srdci. To jediné tě dokáže intuitivně vést tam, kam potřebuješ. Nedovol proto své zaneprázdněné mysli, rozumu či ostatním vést tvé kroky pod nátlakem. Dopřej si prostor, když ho potřebuješ. Dopřej si ho tolik, kolik chceš. Nic není důležitější než ty sám. Neboť jen od tebe samotného a tohoto okamžiku se odvíjí vše následné.ʻ“
„Kairos? Proč jsi mi nikdy neřekl, že skutečně existuješ? Myslel jsem, že jsi jen mýtus v knihách.“
„Celý svět je mýtus v knize poznání, milý příteli, ale právě proto jsi zde.“
„Jak tedy poznám co je pravdou a co ne, Kairosi?“
„Nech se vést svým nitrem, svou intuicí. A když ani tak nenajdeš hned to nejlepší řešení, pak vyčkej. Vždy když váháš a opakovaně opravdu nevíš, nech vše chvíli plynout. Možná ještě neskončily děje, které musí doběhnout. Až se tak stane, náhle okamžitě a bez jakýchkoli pochybností ucítíš, že to je ta pravá chvíle. Už nebudeš váhat a nebudeš mít strach. Protože tam budu s tebou.“
V malé místnosti zavládlo hluboké ticho a já jsem pozvolna otevřel oči. Cítil jsem se lehce a byl jsem klidný. Něco zvláštního jsem pochopil, jen jsem to potřeboval nechat chvíli doznít. Pomalu jsem se zvedl z pohovky a zamířil do kuchyně, dostal jsem žízeň. Podíval jsem se do světla stojící lampy v rohu, když tu ke mně Kairos promluvil: „Jó, a ještě něco… Vyměň si žárovku!“
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: BruzkovaJana@seznam.cz
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
