Již od pondělí 6. května se na obrazovky TV Prima vrací oblíbený pořad Poklad z půdy, kterým každé pondělí ve 21.30 hodin bude provázet Jan Rosák. Po prvních pěti dílech pořadu se strhla doslova lavina zájemců o ocenění jejich domnělých cenností, tudíž druhá řada přináší dílů rovnou osm.
V čem bude druhá řada Pokladu z půdy jiná?
Koncept pořadu zůstává stejný, protože skvěle funguje, a přesně tak si ho diváci oblíbili. Během první řady se strhla doslova lavina těch, kteří po zhlédnutí Pokladu z půdy vyrazili na tu svou půdu, či do stodoly, garáže, aby se podívali, co za poklady tam mají oni. Takže se nám přihlásila spousta nových zájemců se svými předměty a nedalo se než natočit nové díly. Takže pořad je stejný, jen se v něm můžete těšit na jiné předměty a jejich majitele, kteří touží zjistit, zda mají doma poklad, nebo brak. I když jedna zvláštnost přeci také oproti předchozí řadě je. Diváci tentokrát chtěli znásobit svoje šance, takže neposílali jen jeden předmět, ale spíše rovnou více. Produkce tak byla opravdu zavalena.
Na jaké předměty anebo zvláštní příběhy byste diváky nalákal?
V nejnovějších osmi dílech Pokladu z půdy se diváci mohou těšit na obrazy, šperky, mince, keramiku, sklo, ale samozřejmě i na takové kousky jako automobil, motorku, starodávnou zbraň, Hitlerovi cigarety, deštník, jehož majitel zemřel na Titanicu, sněžné sáně, unikátní vesmírný fotoaparát, nebo notoricky známý »masážní přístroj« z Postřižin.
Kterou nejvíce bizarní věc diváci do Pokladu z půdy poslali?
Řekl bych, že asi sto let starý, na první pohled po domácku ušitý kožich z tuleně od potomka majitele jednoho z prvních cirkusů. Daného tuleně prapraděda našeho diváka zabil, když už v cirkusu »nefungoval«. Bohužel byl ale ve strašném stavu… Pak mě ještě překvapilo, že se k nám dostala rodinná fotoalba, zlaté zuby, latrína nebo celá chalupa.
Našel byste u vás doma nějakou starožitnost? Pokud ano, jakou a jaký k ní máte vztah?
Asi vás zklamu, ale nic moc… Ačkoliv – máme doma takový útlý stolek, který podle rodinné pověsti děda – zámecký zahradník – dostal darem za své věrné služby bavorské královské rodině Wittelsbachů. Stolek byl ale několikrát dost necitelně přelakován, takže dnes asi nemá valnou finanční hodnotu. Ovšem vzpomínky nám zůstanou… A pak snad ještě dvě židle, které vypadají jako historické, ale možná opravdu jen vypadají. Ale mám k nim opravdu vztah, protože jsme je s ženou zachránili před zničením ze sklepa našeho tehdejšího bydliště v Praze Bubenči.
Daroval jste či koupil někdy starožitnost?
Nemám, co bych daroval, a ani jsem žádnou starožitnost nekoupil. Takový nadšenec, neřkuli znalec, opravdu nejsem.
Co je podle vás na starožitnostech nejkouzelnější?
Asi to, že jsou opravdu staré, tedy – pokud staré jsou a ne že to jen předstírají. Člověk z nich cítí tu nashromážděnou historii, tuší osudy lidí, kteří je brali do rukou a používali je.
Jak jste vnímal starožitnosti jako malý kluk? Změnilo se to nějak?
Pravděpodobně jako každý jiný normální kluk jsem je bral jako starou veteš! Třeba když jsem na půdě u babičky na Hané našel dvoje lyže jasanky staré jistě přes padesát let, s úžasným bačkorovým vázáním, nechal jsem dědu, aby je spálil! Kdyby tehdy děda – starý spořílek – věděl, jakou budou mít cenu, asi by ten oheň uhasil vlastním tělem…
Máte rád staré věci kvůli příběhům, nebo protože je to vhodná investice?
Jak stárnu, můj vztah ke starým věcem je vřelejší. Asi z kolegiality k ročníku narození, tedy vlastně vzniku, nebo sentimentality, to přesně nevím. Ale rozhodně se staré věci u mne nikdy nestaly předmětem investování, natož kalkulací.
Vážíte si spíše starých nebo nových věcí?
To je hodně relativní. Řekl bych shodně se Zdeňkem Svěrákem „Neopouštěj staré věci pro nové!“
Foto: TV Prima
