Heidi Janků patří mezi naše nejpopulárnější zpěvačky, koncertuje a v létě se představí se svou kapelou HeidiBand i na našem prestižním festivalu Benátská! s Impulsem. Nyní nechala nahlédnout do svého života a poskytla upřímné a obsáhlé interview do knihy Rozhovory z očí do duše. A my z něj přinášíme krátkou ukázku.
Heidi, už máš chlapa?
Nemám. To je jako v TeleTele. (smích) Nemám chlapa, mám Edu a ten mi úplně stačí.
Co to s tebou dělá, když se tě v šedesáti všichni novináři už několik let vytrvale ptají, zda máš partnera?
Nic. Ta otázka asi napadne každého, protože jsem dlouho sama. Je to už docela dlouho od smrti Ivoše. Myslím si, že novináři mi přejí, abych nějakého chlapa měla. Ale… Nějaké zkušenosti samozřejmě mám, ale chlapa nemám. A ty zkušenosti nejsou úplně nejideálnější. Buď jsou to magoři, nebo jsou zadaní, nebo se z nich vyklubají magoři. Asi mám smůlu. Nedávno jsem slyšela takový názor, že každý člověk má v životě jeden osudový vztah. A ten už mám asi za sebou, takže už teď tak nějak lavíruju a nehledám. Když si mě někdo najde a bude to hezké, bude to stát za to, tak se tomu nebráním. Ale že bych toužila po tom, abych tady uklízela po někom ponožky, to ne. Mně je takhle dobře.
Čteš potom ty články, které o tobě a údajných milencích vycházejí?
Čtu a směju se. Já jsem tomu otevřená, mně to nevadí, ale nemůžou vycházet články o údajných milencích, protože žádní nejsou. Respektive, třeba by i byli, ale – já vím, jak to chodí na sociálních sítích. Co se uveřejní tam, to se hned objeví v bulváru a vždycky k tomu někdo něco přibarví. Nejsem hloupá, abych na sociálních sítích uveřejňovala něco, co nechci, aby se objevilo v bulváru. Pokud by i někdo byl, tak bych o něm určitě nepsala na sociálních sítích. Hlavně si myslím, že tohle soukromí si budu střežit pořád.
Opravdu jsi od smrti manžela sama a nikoho jsi neměla?
To netvrdím. (smích) To neříkám, ale nemám chlapa jako stálý vztah, to nemám. Teď opravdu nemám, jsem jenom s Edou a s kámoškami. Po smrti Ivoše jsem byla dlouho uzavřená do sebe. I než jsem si pořídila Edu, to trvalo asi půl roku. Nechtěla jsem ani chodit mezi lidi, protože jsem se trochu bála. Těch lidí jsem se bála. Byla jsem zvyklá, že mám Ivoše pořád za zády, že žijeme ve své bublině. Jezdili jsme na vystoupení, kde jsme potkávali lidi, takže mně společnost nechyběla. Pak jsem se pomalu i díky Edovi začala otevírat a přidala jsem se do takové místní komunity pejskařů, takže tady mám spoustu známých. Začala jsem se pomalu otevírat a začala chodit mezi lidi. S Edou jsem chodila po procházkách a chodím dodnes. Až třetí rok po Ivošové smrti jsem začala objevovat ženský svět, protože jsem předtím neměla ani žádnou velkou kamarádku. Teď mám kamarádek hodně a chodíme do společnosti, občas jdeme »zapařit«, jedeme na výlet, na dovolenou. A takto mně to vyhovuje. S kámoškami ale v žádném případě nechodíme nikam za účelem hledat chlapa. To se mi vyhýbá a možná to ani neumím.
Myslím, že nejen na pódiu jsi taková živočišná, divoká, nechybí ti třeba sex?
Co to je za otázku? (smích) Tak snad jsme dospělí, ne? A nechybí. Já říkám, že na hezkou chvilku se vždycky někdo najde. Ale nemusí mi tady smrdět. (smích)
Jak by vůbec chlap tvých snů měl vypadat? Máš nějakou představu?
Nemám. Jak říkám, nechávám tomu volný průběh. Buď ta jiskra přeskočí, nebo nepřeskočí. Už se mně párkrát stalo, že se mi třeba někdo líbil, nebo naopak se mi nelíbil, ale dovedla jsem si představit, že bych s ním nějaký vztah měla a třeba to neklaplo. Představa o ideálním chlapovi snad ani neexistuje. Buď tam ta chemie bude fungovat, nebo nebude. A že bych si vysnila nějakého vysokého černovlasého, to ne, je mi to jedno. Musí mít stejný humor jako já, musí mít rád stejnou muziku jako já, musí mě umět rozesmát, musí být na mě hodný, a hlavně mě musí mít rád, to je to nejdůležitější. Ale jak bude vypadat, to už je asi jedno.
Tvůj druhý manžel Ivo Pavlík byl o třicet let starší. Když sis s ním jako dvacetiletá vdaná mladá paní začala románek, napadlo tě tenkrát, že spolu prožijete pětatřicet let?
Ne. Myslím, že ani Ivoše to nenapadlo. On se totiž tomu vztahu se mnou strašně bránil. Já jsem se ale strašně zamilovala, takže jsem tak trochu spálila mosty s tím prvním manželem. Když jsme se rozvedli, tak jsme se už nikdy v životě nepotkali, což bylo trošku smutné. Nedokázal to překousnout. S Ivošem to bylo takové bláznivé. Je pravda, že byl o třicet let starší, ale působil na mě strašně charismaticky. Takový chlap, když přijde do společnosti, tak všichni řeknou: wau! Byl prostě osobnost a mně to dělalo hrozně dobře.
Já jsem byla takové tele, které neznalo svět showbyznysu, a on mě postupně všechno učil. Vždycky říkal, že jsem jako houba, protože všechno nasávám. I díky němu teď tady můžu fungovat v baráku, protože když mi dojde voda v kotli, tak on mě to naučil. On mě vlastně připravoval na to, že jednou tady budu sama. Co se kariéry týká, to jsem postupně přebírala taky já. Myslím ale, že ani jeho, ani mě nikdy nenapadlo, že spolu prožijeme tak dlouhou dobu. Samozřejmě toho nelituju a myslím, že ani on ne. Trochu se mě bál, protože na začátku našeho soužití mu všichni říkali, že jsem jenom vypočítavá mladá holka, která se chce dostat do showbyznysu. Že ho akorát využiju a pak odkopnu. Potom se mi i někteří přišli omluvit. Já jsem ale Ivoše opravdu milovala, pro mě to byl opravdu ten zásadní a asi jediný vážný vztah, který člověk může prožít.
A přemýšlela jsi tenkrát třeba o tom, že vzhledem k věkovému rozdílu tu jednou zůstaneš sama?
Když máš o třicet let staršího partnera, tak tě to samozřejmě napadne. Jenže o tom se nedá přemýšlet dopředu, nedá se to naplánovat. Vždycky jsem říkala, že se může stát cokoli, třeba mě srazí auto nebo jiná katastrofa, ta pravděpodobnost, že zůstanu sama já, ale byla samozřejmě vyšší.
Kdy sis to začala víc uvědomovat?
Ivoš vlastně do svých osmasedmdesáti, osmdesáti let fungoval stoprocentně se vším všudy – manažersky, milenecky, jako manžel. Vztah jsme měli opravdu hezký. My jsme spolu i pracovali, takže jsme byli spolu čtyřiadvacet hodin, sedm dnů v týdnu. Byli jsme jako siamská dvojčata. Kolem jeho osmdesátky se to zdraví ale začalo lámat. To už jsem začala pociťovat, že asi zůstanu sama, protože měl špatné srdíčko. Už byl unavenější. Sice se mnou jezdil pořád, až do konce života. Ještě týden před svou smrtí byl se mnou na Slovensku na kšeftu. Nezůstával doma, pořád byl se mnou. Ale ty poslední roky už jsem měla strach. Přijeli jsme třeba někam na vystoupení a já jsem viděla, že mu není dobře. Sedl si za mixážní pult a dal hlavu dolů, to jsem opravdu měla strach, jestli to bude ještě horší, protože jsem nevěděla, co bych dělala. Naštěstí se ta vážná srdeční příhoda stala tady doma.
Knihu si můžete objednat za zvýhodněnou cenu zde:
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/rozhovory-z-oci-do-duse-740108610
Miroslav Graclík
ROZHOVORY Z očí do duše
Fotografie Václav Nekvapil
ROZHOVORY Z očí do duše s 24 osobnostmi, které jdou až na dřeň. Velmi otevřené rozhovory s předními osobnostmi především české kulturní scény, ale nechybí i několik »výletů« na Slovensko či na západ od našich hranic.
Spisovatel Miroslav Graclík nezná v rozhovorech žádná tabu a ptá se i na třinácté komnaty zpovídaných, kteří mu bez sebecenzury odpovídají. Většinu osobností do knihy nafotil Václav Nekvapil. V celobarevné výpravné knize naleznete interview například s těmito osobnosti: Václav Hudeček, Marcela Laiferová, Vlastimil Brodský, Bernie Paul, Dagmar Havlová, Petr Rezek, Kateřina Lojdová, Miroslav Dudáček, Naďa Konvalinková, Heidi, Václav Hybš, Dana Morávková, František Peterka, Tanja, Štefan Skrúcaný, Suzi Quatro, Jiří Adamec, Miluška Voborníková, Petr Spálený, Jana Štěpánková, Alena Přibylová, Juraj Gajdošoci, Václav Nekvapil, nebo syn Vladimíra Menšíka Petr Menšík…
Rozměr: 175 x 248 x 35
Počet stran: 456
Vazba: pevná vazba
Cena: 499 Kč
Foto: Václav Nekvapil, MV knihy
