Oblaka po dešti se pozvolna rozestoupily a sluneční paprsky prosvítily zbylé tmavé mračna. Vůně přírody po dešti byla cítit ve všem. Z korun vysokých stromů jemně padaly kapky stékající po listech, s nimiž si pohrával vítr, a po zemi se linula pára. „Spadla oblaka, dědo?“
„Ještě ne,“ zasmál se na malého chlapce děda a pohladil ho ve vlasech. „Já jen, že to tak vypadá,“ nenechal se odbýt chlapec, který nepřestával vzhlížet k obloze a tu hned zase k zemi. Šli vedle sebe úzkým chodníčkem po břehu řeky, na níž kdysi rostly vysoké statné topoly. Děda je pamatoval, protože právě ony mu tolikrát poskytly svůj stín a klid, když ho potřeboval. Tak rád sem chodíval, když byl ještě malý kluk. Malým nožíkem, který měl neustále při sobě, v pravé kapse na svých vytahaných kalhotách, si pokaždé uřízl tenký proutek. Stoupl si do vody a postupně otrhal všechny lístky, které nechal řece, aby si je odnesla. Když byla větévka holá, prudce s ní máchl proti proudu a síla, která z ní vyšla, byla slyšet ve větru.
Když se chlapec dědy zeptal, zda spadla oblaka, náhle se mu vybavily tyto vzpomínky.
„Víš, když jsem byl stejně starý jako ty, rostly zde vysoké topoly. Po obou stranách stezky.“ „Tady, dědo?“ přerušil jeho vyprávění chlapec a ukázal rukou na ztrouchnivělé téměř rozpadlé pařezy, které za ta léta byly úplně obrostlé vysokou trávou. „Ano, tady všude,“ usmál se děda a pokračoval: „Tehdy byly krásné a vysoké. Chodíval jsem zde často, bylo to mé oblíbené místo. Víš, takové mé království.“ „Království čeho, dědo?“ „Království větru a vody, myslím,“ řekl děda.
Chlapec zpozorněl a tázavě se na něho podíval. Chtěl vědět, jak takové království vypadá. Děda mu tedy pověděl o své vzpomínce, kterou mu chlapec před chvílí svou milou pozorností přivolal: „Pokaždé, když jsem stál v proudu řeky a lístky z větévky byly už dávno pryč, připadal jsem si silný. Myslel jsem si, že je ta větévka mou kouzelnou hůlkou, která dokáže zkrotit vítr i vodu. V nohách jsem cítil pevnost dna, sílu země, i když byly kameny kluzké. Na těle sílu vody, která mne přijala a objala. A v rukou sílu větru, který se mnou promlouval při mrsknutí větévky. A ještě něco, uměl jsem přivolat vážku…“
„Vážku? Co je vážka, dědo?“ zeptal se malý chlapec, který vážku ještě nikdy neviděl. „Vážka je vážka! Je to krásný barevný okřídlený tvor, vlastně druh hmyzu, s podlouhlým tělem a dvěma páry křídel.“ „Něco jako motýl?“ zvídavě zareagoval chlapec. „No, vlastně, tak trochu jiný motýl, chlapče,“ usmál se děda šibalsky a náhle vypadal, jakoby se mezi ním a chlapcem rozplynul rozdíl let, který je od sebe dělil. „Když jsem poprvé spatřil tohoto tvora jen kousek nad hladinou řeky, myslel jsem si, že jsem svou hůlkou probudil vodního draka. Byl tak krásný, modrozelený a místy fialový. Když se jeho křídel dotkly paprsky slunce, odrážel v sobě duhu, která se jen na pár vteřin objevila a hned zase mizela. Byli jsme kamarádi, vyprávěl jsem mu své příběhy, své starosti, své sny a přání. Vždy mi dobře poradil, neboť jsem dosáhl všeho, co jsem před ním vyslovil. Byl to můj Drago. Tak jsem mu říkal,“ dopověděl s úsměvem děda a mile se zadíval na chlapce.
„Dědo, a co se s ním stalo? Kde je tvůj Drago dnes?“ tázal se zvídavě chlapec. „Víš, chlapče, jak jsem rostl, přestal jsem v Draga věřit. Začal jsem se svěřovat lidem a časem jsem na Draga úplně zapomněl. Nepotřeboval jsem ho, protože jsem si myslel, že jen ostatní lidé mohou vědět lépe než on, co je pro mne nejlepší, kam mám jít, co mám dělat a jaký skutečně jsem. A tak jsem k řece již nechodil. Až jednou, to už jsem byl téměř dospělý, jsem slyšel, že pokáceli topoly. Ucítil jsem obrovský smutek a běžel jsem k řece. Po topolech nezbylo nic a já jsem dlouze na břehu řeky vyhlížel svého Draga. Chtěl jsem ho zahlédnout, alespoň na malou chvíli. Ale on nepřiletěl. Možná proto, že jsem neměl svou kouzelnou hůl. Anebo možná proto, že to byl jen dětský sen, kterému jsem chtěl věřit,“ povzdechl si děda.
„Dědo, tak to není! To už nikdy neříkej! Drago existuje! Pořád tu je, já to vím!“ zvolal přesvědčivě chlapec. „Ba ne, pokývl hlavou děda. Myslím, že pro nás dospělé, žádný Drago není. Jsme příliš…,“ odmlčel se děda, „dospělí…“
Chlapec se na dědu zadíval, a když se jejich oči setkaly, vyhrkl ze sebe:
„Dědo, pojď, já Draga přivolám. Věřím, že za tebou znovu přiletí.“ Pak se rozhlédl kolem a rozběhl se. Kousek opodál uviděl vedle starého nepatrného pařezu vyrůstat zelený výhonek. V mžiku vytáhl z pravé kapsy svých tepláků malý nožík a proutek uřízl.
„Dědo!“ zvolal, „mám ho, mám kouzelný proutek! Tak pojď, vyzujeme si boty a stoupneme si do proudu. Uděláme vše jako dřív a tvůj Drago znovu přiletí, uvidíš!“ Děda chvíli váhal a pak se náhle rychle rozběhl k chlapci. V mžiku si oba sundali boty a ruku v ruce brouzdali doprostřed řeky, aby si společně stoupli do proudu. Pak chlapec otrhal jednotlivé lístky, jak mu děda řekl a poslali je po řece. Když byly lístky pryč, otočili se proti proudu a chlapec pozvedl větévku nad hlavu.
„Teď zavři oči a až ucítíš pevnost dna, sílu země v nohou, sílu vody na těle a vítr v rukou, šlehni a vyslov své přání,“ řekl chlapcovi děda. Chlapec se úpěnlivě a dlouze soustředil, pak šlehl větévkou proti proudu a zvolal:
„Přeji si, ať děda znovu uvěří v sebe, aby ho mohl uslyšet jeho Drago!“
V tu chvíli jakoby z druhého břehu zašelestily koruny osik, do kterých se opřel letní vítr. Děda otevřel oči a se slzami v očích objal a pevně stiskl chlapce. „Dědo! Podívej, Drago!“ zakřičel náhle chlapec.
Děda s sebou prudce trhl a opravdu! Nad proudem řeky, která objímala nohy obou, proletěla barevná vážka.
„Drago, Drago! Děda je zase tady, pojď ho pozdravit!“ volal nadšeně chlapec a dědovi tekly slzy dojetí. Drago zakroužil nad dědou a on se od srdce rozesmál. Zářily mu oči jako kdysi, když on sám Draga svou hůlkou přivolal.
„Dědo, podívej!“ zvolal nadšeně chlapec, jehož oči znovu utkvěly na hladině řeky, nad kterou teď prolétla ještě jedna nádherně barevná vážka. Jen o něco menší.
„To je tvůj vlastní Drago, chlapče, vidíš?“ Radostně zvolal děda. „Nedopusť, prosím, abys na něj někdy zapomněl.“
„Jsi ten nejlepší děda na světě!“ „A ty jsi ten nejmoudřejší kluk, jakého jsem kdy viděl!“ spokojeně se zasmál děda a ovinul svou ruku kolem chlapcových ramen.
Pak oba stáli dlouze v proudu řeky a obě vážky poletovaly s duhou na křídlech kolem nich. Drago se dědovi do života vrátil. A chlapec v sobě poznal svého vlastního Draga…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
