Ulicí se neslo zvláštní ticho a ve světle lamp, které v tento zvláštní podvečer zářily tmou, se z nebe pomalu snášely sněhové vločky. Doma bylo zatopeno dřevem a pokoj byl natolik vyhřátý, až se rosila okna. Z venku byl cítit chlad a cesta před domem se třpytila námrazou. Setřela jsem rukávem orosené okno a pak ještě jednou. Na mokrém skle vznikla dlouhá šmouha, přes kterou jsem se snažila zahlédnout, proč některé vločky padají na zem přímo a jiné loudavě poletují ulicí…
Šmouha na okně mi poskytla zvláštní úhel pohledu na dění venku, vše vypadalo trochu zkresleně, ale o to zajímavěji. Zaměřila jsem se na padající vločky blíže a zjistila jsem, že každá z nich je opravdu jiná. Na chvíli jsem tajně otevřela okno, abych se nadechla čerstvého chladného vzduchu, a samozřejmě jsem byla především zvědavá. Přála jsem si již konečně něco zahlédnout. V rychlosti jsem jen vystrčila hlavu ven, ale nic jsem neviděla. Jen v dálce jsem slyšela zaštěknout psa, kterému nejspíš nebylo vhod, že dnes musí zůstat venku. Nic jiného se na ulici nedělo. Jenom ve vzduchu »viselo zvláštní cosi«, co tolik pokoušelo moji trpělivost. Z kuchyně jsem zaslechla nějaké hlasy a tak jsem rychle zavřela okno. „Co když k nám letos nepřijde?“ napadlo mne. Ale v hloubi duše jsem věděla, že tomu tak nebude. Ještě mnohokrát jsem za ten večer odhrnula záclonu nebo tajně otevřela okno. Čekání na Mikuláše bylo tak nekonečné! Ale každý rok přišel. Za něco mne pochválil a taktéž přísně pokáral, protože jsem prý často odmlouvala. Vždy jsem se tolik styděla a někdy i dokonce bála toho, že si mě čerti s sebou odnesou. Naštěstí však usoudili, že věcí, které jsem dělala dobře a podle obecných pravidel a očekávání bylo více než drobných provinění, jež jistě do příštího roku odstraním. Pro jistotu mi však ještě pohrozili, ale pak už mi dali balíček s pomerančem, mandarinkou, buráky, někdy černým uhlíkem, bramborem, ale také všelijakými sladkostmi, které mnohdy zmizely jako první ještě toho večera. Takto si ve svých vzpomínkách vybavuji Mikuláše.
Dnes jsem dospělá a i já jsem rodičem. Mám syna, který se také na Mikuláše těšívá. Stejně jako já tenkrát nahlíží do oken a občas zkontroluje i dveře. Pokaždé s ním v patách cupitá náš jezevčík, který také tuší, že ten večer se bude něco dít. A tak občas zaštěká do tmy a Tomík ho často napomíná: „Ticho, nebo ho vyplašíš!“ Minulý rok se také ten večer tajemně procházel po domě a koutkem oka pozoroval, jestli ho nesleduji. Měla jsem práci a tak jsem se na něho nedívala. Mikuláš u nás osobně nebyl, protože teď už navštěvuje spíše menší děti, ale nadílku nám nechal za dveřmi. Když jsme je otevřeli, úžasem jsem oněměla. Vedle balíčku pro Tomíka byly další dva. Jeden pro taťku a druhý pro mne. V mžiku jsem se přenesla do dětství a pocítila tu neskutečnou radost a možná se mi při tom překvapením i rozzářily oči. Když jsem balíček otevřela, našla jsem v něm pomeranč, mandarinku, buráky, malou sladkost a vzkaz se srdíčky a jménem – Janička. Otočila jsem papírek a na něm dětským písmem stálo: „Jestli chceš, ať se něco povede, stačí v to věřit a vždycky se to povede.“ V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy a já jsem si uvědomila, jak úžasné naše děti jsou.
Vědí, když nás něco trápí anebo když máme zrovna starosti. A místo aby nás před Mikulášem za naše nedostatky vycházející většinou z těchto situací pokáraly, připomenou nám něco, na co jsme již dávno zapomněli. Myslíme si, že víme vše lépe než naše děti, protože jsme starší. Ale mnohdy je opak pravdou. Některé věci zkrátka nejsou na plynutí času závislé. Kolikrát se nám v životě stává, že teoreticky víme, co dělat, ale prakticky nevíme jak to provést. A to zase ví naše děti. Protože ony vše vnímají jednoduše bez jakýchkoli zbytečností, ze kterých si my sami budujeme překážky. Naše děti jsou jedinečné. Jsou každé jiné jako sněhové vločky, které se snáší k zemi. Mohou být větší, menší, přímočaré či loudavé. Každé z nich však nosí obrovský potenciál své jedinečnosti a poklad, který zahlédneme vždy, když se nám v očích zalesknou slzy dojetí. Naše děti jsou dnes jiné než my tenkrát, ale doba je jiná také. Narodily se z nás a mnohdy zrcadlí nás samotné. Jsou bezprostřední a čisté. Věří nám, protože v nás vidí především naše kladné stránky a k těm vzhlíží. Jsou na nás pyšné. Napadlo mne, jak by asi vypadal Mikuláš v pojetí děti samotných, které by chodily s nadílkou nám rodičům. Věřím, že bychom se určitě nemuseli bát, že si nás odnese čert anebo se cítit před Mikulášem a celou jeho družinou v rozpacích za naše občasné nedokonalosti. Myslím, že právě v onu chvíli bychom zahlédli v našich dětech něco, co by nám vykouzlilo ten nejkrásnější úsměv na tváři, a v očích by se nám zaleskla nejedna slza dojetí…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, nyní motivační koučka a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – v leže, na oddělení JIP začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nyní se rozhodla tento pohádkový příběh vydat a jeho prodejem podpořit onkologicky nemocné děti.
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
