Pětadvacet let po premiérovém vydání přichází Supraphon s reedicí legendárního dvojalba kapely Stromboli. Tahle formace oficiálně vznikla v roce 1986, zmíněné dvojalbum přišlo na svět o rok později. Jak na koncertech, tak i z nahrávek zapůsobila tahle nová skupina, za jejímž vznikem stál Michal Pavlíček, jako blesk z čistého nebe. Jako sopka, která ostatně stojí i za jménem skupiny. Neotřelá, originální a velice působivá muzika do svých sítí lapala stále více příznivců. Byla v tom osobitost Michala Pavlíčka i prvotřídní muzikantství všech členů Stromboli. Vedle Pavlíčkova kytarového umění pak dominoval neobyčejný zpěv Báry Basikové.
Je pro vás etapa Stromboli uzavřenou minulostí nebo se k ní rádi vracíte?
M. P.: Pro mě to vlastně minulost není. S Bárou mezi sebou pořád máme jakýsi latentní vztah, který je ozvěnou onoho dávného amoku zvaného Stromboli. Občas si ty písničky zahrajeme i dnes. Čili: tuhle věc neustále aktualizujeme a tak je pořád v nás.
B. B.: Navíc připomenutí toho, co a jak jsme jako kapela hráli před pětadvaceti lety, je velice příjemné. Tehdejší období bylo jedno z nejfantastičtějších, nejlepších, nejpříjemnějších, jaké jsem kdy v životě zažila.
Michale, dělali jste spolu už před Stromboli nebo jste si Báru »vytáhnul« z Precedensu a byla to vaše první spolupráce?
M. P.: Neřekl bych, že jsem si Báru vytáhnul. Pro Báru byl Precedens něco jako pro mě Pražský výběr. Já jsem Báře »jenom« nabídl výlet do jiného hudebního světa. Do světa, který jsem v sobě měl nalinkovaný po zákazu Pražského výběru, kdy jsem vstoupil do jiného skladatelského teritoria. V mé hudbě se objevily jiné romantičtější podtóny, než byly v muzice Pražského výběru.
Jaké?
M. P.: Trošku snovější. Všechno to vznikalo jednak pod dojmem deprese ze zákazu Pražského výběru, jednak pod dojmem osobní tragédie, umírala mi tehdy máma. Tohle se dostalo do mojí muziky, kterou mi pak Bára svým úžasným zpěvem zhmotnila.
Báro, v čem byl ten svět jiný pro vás?
B. B.: Byl to úplně jiný druh hudby, než jsme dělali s Precedensem. Jiná instrumentace, jiná nálada, jiná atmosféra. Michal pro mě byl jako skladatel – a především jako kytarista – obrovskou inspirací. Prvotní skladby Stromboli byly hodně postavené na Michalově kytaře a mém vokálu, které se tak zvláštně propojovaly. Michal pro mě objevil úplně jiné výrazové polohy. Precedens byl taková trochu novovlnná, lehce dekadentní kapela, kde texty psal Martin Němec. Ve Stromboli jsme s Michalem zezačátku texty prakticky nepoužívali, šlo o abstraktní vokální plochy. Tohle všechno mě ohromně bavilo.
Asi, Michale, zpětně inspirovala i Bára vás…
M. P.: No jéje! Co si víc může skladatel přát, než mít před sebou svoji múzu, která mu jeho tóny zhmotní?! To je pak vrcholné skladatelské libido! Říkám to takhle trochu v nadsázce, ale vlastně ne velké. Bára se mi stala obrovskou inspirací. Zásadní inspirací mého života. Její talent zraje jako víno, přitom neztrácí nic na kvalitě.
Asi ne náhodou se kapela jmenuje po sopce, která je dodnes činná, ale nikoliv příliš zničující.
M. P.: Název sopky měl vyjadřovat moje tehdejší nálady, vnitřní erupce. Hudba Stromboli vybuchla z přetlaku, následovalo obrovské vzedmutí a pak zase temný poklid, předzvěst následujících průšvihů. Sopka Stromboli s námi asi měla symbolicky něco společného: je to analogie sopky, živlu, který ve tvaru obrácené káči ční z hladiny moře, nahoře dští oheň a síru, a pak se na chvilku uklidní a mořské vlny vyťukávají na její útesy monotónní rytmus. To jsou ty nálady, které byli pro Stromboli typické.
Zásadní podíl na dvojalbu tvoří živé nahrávky. Chtěli jste je tam mít z dokumentárních důvodů (aby byly zaznamenané dva legendární koncerty kapely) nebo v té době neexistovaly ještě studiové nahrávky těch skladeb?
M. P.: Historie onoho dvojalba byla tak trochu zvláštní. Nejdřív jsem měl záznam koncertu z Lucerny, tak jsem jednal na Pantonu o jeho vydání. Pak jsem objevil Báru a začalo další hraní, které se nakonec dostalo na druhou stranu té první desky. Potom nám na Pantonu řekli, abychom přidali ještě nějaké studiové nahrávky, já jsem navrhl dvojalbum, ať už je to všechno, sakuprdum pohromadě, a tak vznikla konečná dvojdeska. Pravda, svým způsobem je to hybrid; je to ale záznam určitého skladatelského období mojí kariéry, které nakonec vyústilo v optimální sestavu kapely s Bárou. Zároveň jsou tam i věci, které zpívají Vilém Čok a Michal Kocáb. Shrnuto: jde o vypořádání se s oněmi čtyřmi lety po zákazu Pražského výběru.
Zpívají tam i vaše děti; to také bylo »vypořádávání se« s něčím?
M. P.: Kluci si chtěli zazpívat s Vilémem Ivanhoe, tak jsme to udělali a oni byli štastní… I když to navenek vypadá jako mé idylické období bylo to zároveň období našeho vztahu s Bárou. Moje určitá osobní krize nakonec vyústila v pád Stromboli, naše cesty s Bárou se rozešly.
Báro, připadala jste si i vy jako sopka nebo jste byla »pouhý« interpret toho, s čím přišel Michal Pavlíček?
B. B.: Zpočátku naší spolupráce jsem byla pouhým interpretem, Michala jsem si ohromně vážila – ostatně vážím si ho dodnes. To, že mě oslovil ke spolupráci, pro mě znamenalo něco mimořádného, něco úžasného: Michal Pavlíček, takový virtuóz, mě oslovil, chtěl, abych interpretovala jeho skladby! Byla jsem nadšená. V počátcích jsem tedy skutečně byla zpěvačkou, která se snaží splnit jeho představy. Přitom jsme společně hledali i moje nové výrazové prostředky a vyjadřovací cesty, a to jak ve studiu, tak na pódiu. Časem jsem čím dál víc poznávala Michalovy hráčské postupy, a tak jsem se sama snažila do výrazu kapely přispívat. Postupně se naše pozice v kapele vyrovnaly, její muzika byla postavena, jak už jsem řekla, na Michalově kytaře a mém hlasu.
V roce 1988 vydala kapela Stromboli anglicky zpívanou desku; chystá se také její znovuvydání?
M. P.: Doufám, určitá jednání už proběhla. Shutdown je daleko kompaktnější album, než byla dvojdeska, o které se bavíme. Dvojalbum nasměrovalo nějakou cestu, na Shutdownu je to všechno daleko čistší. Myslím, že Shutdown je jedna z nejoriginálnějších desek, co jsem v životě napsal.
Foto: Supraphon
