Čtvrt století od sametové revoluce uteklo jako voda. Jak na ni vzpomíná moderátor Aleš Cibulka, který má každé úterý večer na TV Barrandov svůj pořad Sejdeme se na Cibulce?
Vzpomenete si, co jste dělal 17. listopadu 1989?
Jako dítě z malého městečka na západě Čech, jsem až do nějakého 20. listopadu vůbec netušil, že se v Praze něco stalo, protože zpravodajství o tom nesmělo informovat. Vzpomínám si, že když jsem zjistil, co se děje, začal jsem si pod tíhou těch událostí psát deník. Ale protože jsem vůbec neměl potuchy, co se ve skutečnosti děje, s odstupem času je to vtipné čtení. Nevěděl jsem, kdo je Havel, nevěděl jsem, jak vypadá Přenosilová, ačkoliv její písničky jsem znal. Do deníku jsem si například napsal: „Z ciziny se vrací Yvetta Přenosilová.“
Zapojil jste se také do revolučního dění?
Klíči jsem nezvonil, to by mě naši ve čtrnácti nepustili. Ale organizoval jsem na škole protestní stávku a vzpomínám si, jak jsme hrdinně nosili trikoloru. Ta se tehdy nedala sehnat, tu jsme si sami doma malovali. A drželi jsme minutu ticha v Palachově týdnu. To bylo pro mě strašně silný, to vědomí, že něco nového začíná.
Je něco, co byste chtěl vrátit?
My jsme byli naprosto apolitická rodina. Rodiče se o politiku příliš nestarali, takže já jsem byl takové spokojené socialistické dítko. Vnímal jsem to, že bydlíme na sídlišti na malém městě, máme wartburga a jezdíme na chalupu. A to, že se nesmělo do ciziny, mi připadalo naprosto normální. Jsem ale tak šťastnej, že to ruplo! Nostalgicky vzpomínám snad jenom na žvýkačky Pedro, na kazeťáky, na céčka, ale naprosto nechápu, když dneska někdo nadává a je mu líto, že revoluce přišla. My si dneska vůbec neuvědomujeme, jak dobře se máme a co by se dělo, kdyby nepřišla.
Foto: TV Barrandov
