Hlásná trouba strany? Hračka technických průkopníků? Zábava pro masy? Jak se u nás budovala televize? Zajímavé dokudrama o souboji vize s mocí natočila Česká televize (ČT). Premiéra snímku Televise bude! už ve čtvrtek 1. května 2014 na ČT2 od 20 hodin.
Ohebný, mocný a naivní. Osudy tří mužů se protnou při zahájení československého televizního vysílání. Ambiciózní herec František Filipovský (Martin Matejka) netuší, že jeho nezávazná improvizace na téma lakomec vstoupí do dějin. Pro ministra informací Václava Kopeckého (Pavel Nečas) je to chvíle plná nervozity: přesvědčí soudruhy, že televizní vysílání je zlaté vejce komunistické propagandy? Mladý televizní technik (Braňo Holiček) je »přenosem obrazu a zvuku na dálku« fascinován – má práci, o jaké se mu ani nesnilo. Může si ale člověk plnit své sny v komunistickém Československu 50. let a nezaplést se přitom s režimem? Kdo z nich si televizi nejvíce podmaní? A koho si podmaní televize? V roce 1953 pár desítek přijímačů v Praze, o dekádu později miliony diváků v celé zemi. Rodí se televizní národ! Neznámá historie prvních let televizního vysílání a elektro-minimalistická operetka spojující kapely Midi Lidi a WWW ve stylově vytříbené hře se žánrem dokudrama režiséra Jana Bušty a scenáristy Radima Procházky.
Televise bude!
Režie: Jan Bušta
Scenář: Radim Procházka, Jan Bušta
Spolupráce na scenáři: Magdaléna Bittnerová
Kamera: Braňo Pažitka
Hudba: Midi Lidi + WWW
Střih: Šimon Špidla
Zvuk: Jan Balcar
Kreativní producent: Petr Kubica
Hostující režie: Jan Cechl, Jan Prušinovský
Účinkují:
Braňo Holiček – televisní technik
Pavel Nečas – ministr informací Václav Kopecký
Martin Matejka – herec František Filipovský
Petr Jablonský – hlas Františka Filipovského
Dále se představí: Jakub Albrecht, Ondřej Anděra, Lukáš Bouzek, Mikuláš Čížek, Pavla Dostálová, Pavlína Filipovská, Jiří Havelka, Ondřej Hlas, Peter Chmela, Miloš Kameník, Vít Karas, Jiří Kohout, Radomír D. Kokeš, Petr Marek, Gabriela Míčová, Petr Pochop, Radim Špaček, Dan Šváb, Ivana Uhlířová
3 otázky pro scenáristu Radima Procházku
Jak vůbec vznikla idea vyprávět příběh o bezradnosti komunistické nomenklatury v souvislosti s prvními léty televizního vysílání u nás?
Televize je nyní daleko otevřenější novým podnětům, než tomu bývalo. Kreativní (producent) Petr Kubica vyzval tvůrce, se kterými spolupracuje, aby mu dodali náměty k televiznímu výročí. Mě předtím zaujalo v knize Martina Štolla Zrození televizního národa, jak se v roce 1958 při pátém výročí zahájení vysílání znovu natáčelo živé vystoupení Františka Filipovského z 1. května 1953. Z rekonstrukce se v následujících letech stal »autentický« archiv, trochu jako záběry Říjnové revoluce zrežírované Ejzenštejnem. Přišlo mi, že je to skvělá metafora televizní mentality, a sepsal jsem námět, který se jmenoval Remake. Schválili nám ho, manželé Špidlovi nám doporučili Honzu Buštu jako režiséra a pod jeho vedením se začal námět proměňovat a rozrůstat do scénáře filmu TELEVISE BUDE!
Jste známý spíše jako dokumentarista (mj. drnovické catenaccio) a producent hraných filmů (mj. rodina je základ státu), co vás dovedlo ke scenáristické práci?
Není to moje první scénáristická práce. Před pár lety jsem s Petrem Fischerem napsal pro Roberta Sedláčka v podobném žánru scénář Ministr o tehdejším místopředsedovy vlády Jiřím Čunkovi. Nesehnal jsem na něj ale bohužel v roli producenta peníze, takže zůstal jen na papíře. Teď tedy poprvé naostro, byť »pouze« v televizi a ne v kinodistribuci. Mám-li být naprosto upřímný, tak psaní je moje nejoblíbenější část filmařské práce, moje tajná srdeční záležitost, které bych se do budoucna rád věnoval daleko více.
Co se vám první vybaví, když se řekne slovo televize?
Moje slohová práce, se kterou jsem zvítězil v roce 1989 v okresním kole olympiády v českém jazyce. Jmenovala se Zlatá střední cesta a pojednávala o tom, že ani se sledováním televize by se to nemělo přehánět. Asi jsem už tehdy se svou prostředností rostl pro televizi, se kterou se letos stýkám a potýkám už dvacet let. Později jsem ale poznal i film a lidi jako Robert Sedláček nebo Karel Vachek mi ukázali úplně jiné cesty, kterými se teď snažím dojít i do televize, aby měla nějaký smysl. Příkladem téhle snahy je i přitáhnutí talentovaného režiséra Jana Bušty k televizní práci. Už žádná zlatá střední cesta…
3 otázky pro režiséra Jana Buštu
Příběh TELEVISE BUDE! je vyprávěn takřka v jediném nepřerušeném záběru. Proč jste zvolil tuto metodu?
Ta »jednozáběrovka« je ale falešná, on je to totiž mimo jiné i film o mediální falši. O klamech, které má televize jako vlivné médium na svědomí. Na úplném začátku, když se ještě přemýšlelo o variantě, že celý film bude rekonstrukce prvního vysílání z 1. 5. 1953, jsem koketoval s tím, natočit příběh skutečně v jednom záběru, abych i po letech nějak vyvážil a reflektoval »rekordnost« toho, co tým televizních průkopníků tehdy dokázal. Navíc 50. léta byla v kinematografii i televizi vhodný terén pro experimentování s dlouhými záběry, Hitchcockův slavný Provaz je dokonce z roku 1948. Když jsme se rozhodli pro větší dějinný záběr příběhu a z jednoho dne se stalo desetiletí, hledal jsem způsob, jak se pořád těšit z rekordu a přitom vypovídat něco o toku dějin. Nejsugestivnější vzory byly pro mě v tu chvíli slavná jednozáběrová procházka Ermitáží Ruská archa od Alexandra Sokurova a obrazy lidí dezorientovaných v chaosu dějin z filmů Alexeje Germana a jeho syna. Vlastně jsem chtěl všechny tyhle klasické a »těžké« vzory obléknout do lehkého kabátu současného filmařského popu. Trochu jako to teď úspěšně dělá Cuarón, kterého už mi pár prvodiváků předhodilo. Jeho filmy ale zas tak nebaštím a Gravitaci jsem třeba viděl, až když už byl můj film hotový. A taky je to takový můj pokus, jak reflektovat to, co televize přinesla dávno před internetem, totiž přímý přenos. Princip jednozáběrovky je ve své podstatě podobný: čas akce a čas sledování se během jednoho dlouhého záběru maximálně přibližuje.
Jak vás napadlo oslovit pro dobový film z 50. let elektro-minimalistické kapely Midi Lidi a WWW?
Hledal jsem pro ten film ideální hudební výraz a došel jsem k tomu, že by i hudba měla zrcadlit téma přetlačování se naivní technické vize s mocenskou strukturou. A navíc jsem chtěl, aby to i v tomhle byl popík. Aby tu informační nalejvárnu mohl se zájmem sledovat třeba i nějaký středoškolák. Midi lidi byli od začátku jasná volba pro tu pozitivní a technicky vizionářskou linku vyprávění. Chtěl jsem, aby hodně samplovali z budovatelských hitů 50. let, aby tam ta doba byla stále přítomná a zároveň, aby to byl pořád jejich poťouchlý styl, který to celé odlehčí. A pro temnou, mocenskou stránku příběhu se mi zdál ideální nezaměnitelný zvuk kapely WWW. Ondřej Anděra nakonec svůj part nahrál spolu s bubeníkem Pavlem Fajtem a nejvíc si mě získal jeho cover písně Zítra se bude tančit všude, jehož část je použitá i ve filmu. Obě kapely většinu hudby zkomponovaly ještě před natáčením, takže jsem často jednotlivé scény vytvářel už s vědomým konkrétních hudebních motivů, nebo dokonce skladeb. Výsledek rád něžně nazývám elektro-minimalistická operetka a moje žena mu říká budovatelské disco.
Co se vám první vybaví, když se řekne slovo televize?
Před pár lety bych určitě odpověděl: Dětství! O něco blíž k dnešku bych spíš konstatoval, že televizi nemám. A po dotočení TELEVISE BUDE! je to myšlenka na zpola kolosální a zpola monstrózní organismus, který z druhé poloviny 20. století udělal nepřetržitý tok audiovizuálních podnětů a díky kterému si spousta lidí v mém věku v odpovědi na vaši otázku vybaví právě hlavně to, jak celé dětství čučeli na bednu…
3 otázky pro kreativního producenta Petra Kubicu
Jako kreativní producent se specializujete na společensky angažovaný dokument (mj. Český žurnál), TELEVISE BUDE! je ale spíše hraný film s dokumentaristickými prvky.
Je pravda, že v mojí tvůrčí skupině vznikají převážně dokumenty. Ale současný televizní systém umožňuje, abychom se věnovali čemukoli, takže dělám taky třeba na vzdělávacích pořadech pro děti. S filmem TELEVISE BUDE! se poprvé dostávám do oblasti hraného filmu, z čehož mám velkou radost. Tak či tak, stejně je nejdůležitější, má-li autor co sdělit, forma mi přijde druhotná.
Byl od začátku váš záměr postavit budoucí film na výrazně autorském stylu? Neexistoval žádný požadavek »shora«, aby oslava výročí měla řekněme konvenčnější podobu?
Autorský styl za mnou přišel se samotnými autory, kteří mi námět nabídli. Asi to nebyla náhoda, s Radimem Procházkou spolupracuji už dlouho. Oba máme rádi tzv. autorský film. Televize hledala náměty k televiznímu výročí v celé škále žánrů, v našem případě se jí myslím zalíbila představa, že bude mít i něco »prestižnějšího«. Co se konkrétního stylu týče, nechala nám volnou ruku. A Jan Bušta se evidentně té příležitosti chopil s plným nasazením.
Co se vám první vybaví, když se řekne slovo televize?
Kritické texty, které jsem dlouhá léta o televizi psal, a proti nim ten víc než rok, co tady dělám producenta. Je pro mě hodně zajímavé poznat televizní organismus zevnitř a mít možnost ho alespoň trochu sytit věcmi, za kterými si člověk stojí.
Foto: Česká televize
